Pane Boučku, o co konkrétně žalobu opíráte? V čem konkrétně podle vás stát porušuje právo občanů na příznivé životní prostředí?
Bouček: Stát porušuje právo občanů na příznivé životní prostředí, ale i další základní práva občanů tím, že nemá dostatečné plány, které by zohledňovaly cíle, ke kterým se zavázal v pařížské dohodě.

Zejména nesměřuje ke klimatické neutralitě, nepracuje žádným způsobem s uhlíkovým rozpočtem, nemá dostatečné cíle, které by směřovaly k neutralitě do roku 2030, do roku 2040, do roku 2050. Jeho plány a rámcové politiky jsou zastaralé, nebyly aktualizované. A chybí zde také jakékoliv jednodušeji vymahatelné závazky na úrovni zákonů.

Tato žaloba dává podle vás smysl s argumenty, které teď vyjmenoval Vincenc Bouček?
Holub: My se možná na řadě věcí shodneme a na řadě věcí neshodneme. Klimatická krize je určitě velký problém, kterému je potřeba věnovat pozornost. A teď je nejlepší pro budoucí generace, pokud se budeme snažit snižovat emise. Pokud ne, tak budoucnost bude horší.

Druhá věc je, že Česká republika plní své závazky z pařížské dohody, má aktualizovaný národní klimaticko-energetický plán. Byl sice přijatý trochu později, ale vláda ho přijala v prosinci. Poslední emisní inventura za rok 2023 ukazuje 47procentní snížení emisí oproti roku 1990.

Evropské cíle v souladu s pařížskou dohodou jsou 55procentní snížení do roku 2030, to znamená, že k tomu směřujeme. Ale samozřejmě vždycky je možné dělat více.

Švýcarsko a Česko

Pane Boučku, jsou žaloby efektivní cestou, jak třeba přimět stát k činnosti? Jaká je zkušenost ze zahraničí?
Bouček: V poslední době velmi rezonoval v mediálním prostoru případ švýcarských seniorek před Evropským soudem pro lidská práva, což tvoří do jisté míry závazný precedens pro Českou republiku.

Ale na to přišla hned odpověď ministra životního prostředí Petra Hladíka (KDU-ČSL), že Švýcarsko je jiný případ, protože není v Evropské unii a není tedy vázáno unijními klimatickými závazky.
Bouček: Rozdílů je celá řada mezi Švýcarskem a Českou republikou, ale tento rozdíl není zásadní pro rozhodnutí sporu. A myslíme, že Nejvyšší správní soud se s tímto bodem vypořádal nedostatečně.

V ústavní stížnosti jsme rozpracovali argumentaci, proč toto nestačí a proč členství v Evropské unii, na které se ministerstva opakovaně ve sporu odvolávají, nestačí.

Protože v České republice paradoxně plány Evropské unie slouží spíš jako určitá výmluva pro to, proč Česká republika nemusí dělat nic vlastního. Většinou spíš někde vlajeme za trendy a doháníme se zpožděním to, co už tady mělo být dávno.

A kdyby ústavní žaloba uspěla, co to bude znamenat pro patřičné orgány?
Bouček: Zaprvé by se konstatovalo, že nečinnost je nezákonná. To je určitá morální satisfakce pro mnoho lidí, pro mnoho set členů našeho spolku a další lidi, kteří změnu klimatu vnímají v svém životě. A zároveň by to byla určitá páka na to, aby rámcové plány byly přijaty, aby byly ambicióznější, aby mířily k cíli Pařížské dohody.

Jak podle vás, pane Holube, souvisí úspěch žaloby švýcarských seniorek s možností, že ústavní žaloba nakonec vyjde?
Holub: Souhlasím s tím, že je potřeba dělat hodně, že klimatická krize je vážný problém. Na druhou stranu formálně je Česká republika na rozdíl od Švýcarska v Evropské unii.

Evropská unie má svůj klimatický zákon, který ji řídí. Teď připravuje třeba cíl roku 2040 a směřování ke klimatické neutralitě. A ten se na rozdíl od Švýcarska na Českou republiku vztahuje.

Jaká konkrétní opatření podle klimatických aktivistů na úrovni státu a ministerstev chybí? Je ústavní žaloba efektivní cestou, jak přimět stát k činnosti? A která ministerstva by se měla nejvíce zasazovat o ochranu přírody? Poslechněte si celý pořad Pro a proti s Karolínou Koubovou, audio je v úvodu článku.

Karolína Koubová, bko Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít