Nevidomý Josef Konečný nastupuje do tramvaje, stiskl předtím vlastní ovladač a vůz se mu ohlásil. Technologie ale podle něj ve třetině případů nefunguje spolehlivě a často se třeba při přestupování musí ptát lidí. „Nemluví se mnou, ani napotřetí se to nepodařilo spustit,“ popisuje problém s technologiemi.

Poruchové jsou i elektronické panely na zastávkách, které mají hlásit příjezd nejbližších vozů, ale fungují jen občas.

Konečný vystupuje na zastávce Hybešova, která je namalovaná na silnici. Není vyvýšená, jezdí přes ni auta.

„Vystoupili jsme do silnice. Naštěstí to tady znám, takže vím, že po výstupu musím okamžitě přejít na chodník,“ přibližuje nevidomý muž.

Ideální by proto bylo dozvědět se o takové zastávce ještě před výstupem. „Takových zastávek je v Brně kolem třiceti nebo pětatřiceti. Stačilo by, kdyby součástí vnitřního hlášení, na jaké jsme zastávce, v těchto případech byla ještě hláška ‚výstup do vozovky‘ anebo něco podobného,“ navrhuje.

Upozornění by si Josef Konečný přál také u zastávek na znamení. Nemá totiž jak poznat, že vůz skutečně přibrzdí a otevře dveře. „Na panelu se jenom rozsvítí nápis ‚zastavíme‘, říkají vidící. Ale já tuhle informaci nedostanu. Takže nevím a doufám,“ vysvětluje.

Problematické lavičky

I s pomocí Josefa Konečného sbírá takové podněty sociální geograf Robert Osman z Masarykovy univerzity. Překážky spolu hledali i na zastávkách. Na některých jsou umístěné reklamní stojany nebo lavičky příliš blízko vodicích linií, což znamená srážku a bolavé rameno či nohu. „Tady je to hezky vidět, tady není žádný prostor. A je přímo ve výšce kolene,“ ukazuje Osman.

Problémem jsou i lavičky, které nemají čtyři nohy, ale třeba jen jednu uprostřed, jako jsou na Mendlově náměstí. Nevidomí svou holí pod takovou lavičkou snadno jen promáchne.

„Mám pocit, že je to jedno z mála oken kreativity, kde se architekt chce nějakým způsobem vyjádřit. Ale bohužel ne vždy je to v souladu s užitnou hodnotou lavičky,“ podotýká Osman.

Zároveň připomíná, jaké bariéry překáží neslyšícím. „Představte si hlášení ‚postupte do vozu, porucha vozidla, nenastupujte s jídlem‘. Toto všechno máme jenom zvukově. Není to přeložené do textu nebo do českého znakového jazyka,“ zdůrazňuje sociální geograf.

Odstranit by to šlo třeba textovým upozorněním na displejích ve vozech.

„I když je to skvělý prostor pro neslyšící a spoustu věcí by to vyřešilo, tak sloty jsou zaplněné reklamou,“ upozorňuje Osman.

Má za to, že dopravní podniky už zvládají pracovat s lidmi s tělesným postižením, se smyslovým ale ne tolik. A mluvčí brněnského podniku Hana Tomaštíková říká, že i proto se do výzkumu zapojili: „Jednou z věcí, na které se dlouhodobě pracuje, jsou zastávky, které se dříve dělaly přímo na vozovce. Tyto zastávky už se nebudují. Je to něco, co přirozeně a už dlouhodobě odstraňujeme.“

Projekt je tříletý. Výzkumníci nejdřív sbírali data, teď budou s dopravním podnikem řešit konkrétní bariéry a jak je odstranit. A příští rok by alespoň některé měly skutečně zmizet.

Tomáš Kremr Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít