Afghánský právník, který pomáhal chytat tálibánce: Chtěli jsme bojovat, jenže pak utekl prezident
Vysoký představitel afghánského soudnictví, právník Faheem (z důvodu bezpečnosti bylo jméno změněno - pozn. red.) šel loni 15. srpna do kanceláře, aby dělal to, co každý den: bojoval proti terorismu. O pár hodin později Tálibán dobyl Kábul. V exkluzivním rozhovoru pro iROZHLAS.cz vzpomíná na spolupráci s vojáky ze speciálních sil, odhodlání kolegů postavit se tálibáncům a čekání u bran letiště v desetitisícovém davu se čtyřdenním novorozencem.
Je to přesně rok, co jste odešel z Afghánistánu, kde jste se jako právník ve vysokých patrech afghánského soudnictví podílel na boji proti terorismu, tedy tehdy také proti Tálibánu. Jak vypadal váš pracovní den, co jste všechno dělal?
Odpovídal jsem za stíhání tálibánců a dohlížel jsem na práci armádních a policejních sil. Aby když někoho zatknou, neudělaly něco špatně, neporušily lidská práva a aby zatkly toho správného člověka.
Chodil jste do terénu přímo s nimi?
Někdy ano.
Bylo to nebezpečné?
Velmi nebezpečné. Mým úkol nebylo bojovat, ale byl jsem tam a viděl jsem lidi umírat. I mé kolegy.
‚V Afghánistánu jeden nikdy neví, jak dlouho mír vydrží.‘ Jaký byl první rok tálibánské vlády?
Číst článek
Co si tehdy o vaší práci myslela vaše rodina? Představuji si, že pracovat s afghánskými bezpečnostními složkami a zahraničními vojáky bylo na jednu stranu prestižní, na druhou nebezpečné…
Moje žena nebyla ráda. Vracel jsem se domů pozdě večer a odcházel brzy ráno a téměř jsem neviděl naše děti. A když jsem pracoval na nějaké velké kauze nebo byl v terénu, měl jsem pochopitelně vypnutý mobil a manželka se o mě hodně bála, někdy i brečela, proč to dělám.
Ale prostě to byla moje práce, kterou jsem dělal pro mou zemi. Bylo správné, že jsem dělal, co jsem dělal. Myslel jsem si to tehdy a myslím si to i dnes.
I před převzetím moci Tálibánem jsem musel být hodně opatrný, jezdil jsem obrněným autem a měl jsem osobní ochranku. Ještě dnes, když jdu po ulici tady v Česku, si občas automaticky sáhnu na opasek a divím se, že tam nemám zbraň. Je to takový reflex, v Afghánistánu jsem chodil pořád ozbrojený.
Proč to takhle skončilo
Že Američané a jejich spojenci skutečně odejdou – a že to bude do loňského 11. září, oznámil americký prezident Joe Biden před rokem v dubnu. Co jste si pomyslel, když jste to slyšel?
Byli jsme v tu dobu hrozně zaneprázdnění, politiku jsme neřešili. Věděli jsme, že se mají stáhnout. Naše armáda a speciální policejní jednotky se zdály být připravené, náš prezident často vystupoval v televizi a ujišťoval nás, že zůstává v zemi. Věřili jsme mu. Chtěli jsme bojovat. Věřil jsem naší armádě. S tím vybavením, které měla, by nás tálibové nebyli schopní porazit, kdybychom bojovali. Dodnes jsem nepochopil, proč to muselo takhle dopadnout.
Vraťme se zpátky do srpnových dní loňského roku, kdy Tálibán rychle postupoval Afghánistánem a smyčka kolem Kábulu se utahovala, až 15. srpna padlo i hlavní město. Co jste tehdy dělal?
Měli jsme hrozně moc práce, v provinciích se bojovalo a jedna po druhé přecházely pod vládu Tálibánu. Seděli jsme s veliteli a do noci pracovali.
Pak přišel 15. srpen, stejně jako každý den jsem šel do práce. Brzy ráno jsem dorazil do kanceláře a začal pracovat. Měli jsme meeting s velením, kde jsme se dozvěděli, že Tálibán už obklíčil Kábul. Situace se měnila ani ne z hodiny na hodinu, ale z minuty na minutu.
‚Byli jsme v první linii a zapomnělo se na nás.‘ Těžký první rok Afghánců, kteří v Česku našli domov
Číst článek
Kolem poledne lidi z velení začali telefonovat na ministerstva a do prezidentské kanceláře, aby nám řekli, co máme dělat dál. Byli jsme připravení bojovat. Telefony vyzváněly, ale na druhé straně je nikdo nezvedal.
Pak přišla zpráva, že prezident je pryč. Utekl ze země. Takže nebyl nikdo, kdo by mohl vydat rozkaz k boji a nést za něj zodpovědnost. To už jsem byl v kontaktu s lidmi z české armády, se kterými jsem dlouhodobě spolupracoval, takže jsme se znali.
A věděl jste v tu chvíli, že budete evakuován do Česka? Přemýšlel jste o tom někdy předtím? Někteří Afghánci mi totiž říkali, že si přesídlení přáli od okamžiku, kdy začali pro českou armádu pracovat.
Ne, nevěděl. Do toho dne, do 15. srpna, jsem nikdy nepřemýšlel nad tím, že bych chtěl žít jinde než v Afghánistánu. Nikdy jsem nechtěl odejít. Chtěl jsem, aby tam moje děti vyrostly a vystudovaly. Cestoval jsem do zahraničí, ale vždycky jsem se rád vrátil domů. Ale neměl jsem na výběr: tálibánci by mě zabili a co by se stalo s mou ženou a dětmi, nevím. Rozhodne by je nečekal dobrý život.
Byl jste někdy předtím v Česku?
Ne, poprvé v životě jsem přijel do České republiky až v loni srpnu.
Mezi tálibánci a zavřenou branou
Dobře, a jak jste se tedy dostal na kábulské letiště? Tou dobou bylo obležené desetitisíci lidí.
Šel jsem pěšky ze své kanceláře, nebylo to daleko. Nemohl jsem jít domů. Tálibánci už byli ve městě. Rabovalo se, vláda padla, policie nikde.
Šel jste z práce rovnou na letiště, nic jste si nezabalil?
Ne, neměl jsem s sebou nic. Nemohl jsem se už vrátit domů. V Afghánistánu tak zůstaly nejen mé osobní věci, ale také pracovní jako notebook nebo dokumenty, neměl jsem čas je spálit nebo nějak zničit. Všechno to tam zůstalo pro tálibánce. Takže moc dobře vědí, co jsem dělal.
Co vaše žena a děti, jak se dostaly na letiště?
Zavolal jsem jim. Přijely i s mými rodiči, které se ale nakonec evakuovat nepodařilo. Byli jsme u letiště, ale nemohli jsme se dostat k bráně, takže první letadlo odletělo bez nás. Najednou sto metrů ode nás začali tálibánci stavět svoje checkpointy.
Byli jsem zaseknutí mezi zavřenou letištní branou a tálibánci. Neměl jsem tušení, jestli se tam vůbec dostaneme, a blížila se noc, takže jsem poslal ženu s dětmi domů. Nejmladšímu synovi byly jen čtyři dny. Zůstal jsem tam sám.
Bál jste se?
Ano. Dodnes se mi v noci zdá, že po mně tálibánci jdou, že přichází do mého domu, aby mě dostali. Pak se probudím a musím si připomenout, že jsem v Česku a že je vše v pořádku. Jsou to velmi špatné sny. Viděl jsem, co jsou tálibánci schopní dělat.
Spojené státy zabily v Afghánistánu lídra Al-Káidy Zavahrího, prohlásil americký prezident Biden
Číst článek
Nakonec jste se vy i s rodinou na letiště dostal. Strávili jste tam další dvě noci, než jste třetím, tedy posledním evakuačním letem odletěli do Prahy. Jaké bylo čekat tam s malými dětmi?
Bylo to těžké hlavně pro našeho nejmladšího, potřeboval mléko, ale žádné jsme s sebou neměli. Čeští vojáci byli skvělí, všechno, co měli pro sebe, nám přinesli a dali to našim dětem. Pořád nás ujišťovali, ať se nebojíme, že to bude dobré.
Nemohl jsem spát, jaký jsem měl strach. Ve vedlejších pokojích byli čeští vojáci, a vždycky, když někam odešli, se mě moje děti ptaly, kde jsou, jestli nás opustili? Když museli odejít plnit nějaký úkol, tak jsem se bál, že je situace natolik špatná, že se prostě stahují a nás tam nechají. Ale dodrželi slovo a neopustili nás. Až v letadle jsem si oddechnul, že jsme skutečně v bezpečí.
Nemyslet na to, co se stalo
Vaším novým domovem se tedy stalo Česko…
Ano, nejdřív jsme byli s dalšími Afghánci nějaký čas ubytovaní v armádním zařízení, kde se o nás skvěle starali. Hodně nám pomohlo, že nás nenechali přemýšlet nad tím, co se stalo a co se děje s Afghánistánem. Všichni jsme samozřejmě mysleli na to, že jsme opustili naši vlast, že naše vláda padla, že to všechno skončilo a že jsme přišli do cizí země jen s tím, co jsme zrovna měli na sobě.
Teď mají moje děti za sebou první rok české školy a můj nejmladší syn, tehdy nemluvně, oslavil první narozeniny a začíná chodit.
‚Deset dní si neuvědomovala, že nemá ruku.‘ Děti vozí do nemocnic v Afghánistánu poraněné od výbušnin
Číst článek
Přál bych si, aby sem mohli přijet mí rodiče. A od české vlády, která nás jinak velmi podporuje, bych chtěl jen jednu věc: aby se postarala o afghánské tlumočníky, kteří zůstali v Afghánistánu. Jiné země evakuovaly stovky a tisíce lidí, Česko jen 175.
Je to tak. Mnoho spolupracovníků zahraničních armád či neziskovek se evakuovat nepovedlo. Jste s lidmi, kteří v Afghánistánu zůstali, v kontaktu? Jak se jim žije?
Vím o bývalých příslušnících afghánských sil, armádních a policejních, nebo o tlumočnících pro zahraniční armády, kteří se musejí schovávat. Kdyby je tálibánci našli, zabili by je.
V Afghánistánu není práce ani dostatek jídla. Bude to ještě horší, protože doteď lidé měli ještě alespoň nějaké zásoby a našetřené peníze. A když mluvím s běžnými lidmi, s civilisty, proti kterým Tálibán vlastně nic nemá, říkají mi, že sice žijí, ale ve skutečnosti naživu nejsou.
