• Další fotografie (10)

Fotograf Tomáš Vocelka je prvním českým vítězem profesionální části soutěže Sony World Photography Awards, která bývá označována za fotografickou obdobu filmových Oscarů. Uspěl se sérií deseti snímků z Věčných lovišť, krematoria domácích mazlíčků. Původně se mu tam ani jet fotit nechtělo. Nakonec ale zjistil, že místo je velmi působivé svým klidným dojmem. „Není to jen kuriozita o krematoriu pro zvířátka,“ popisuje v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.

Rozhovor a fotogalerie Praha 14:10 15. dubna 2021 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jste prvním českým vítězem profesionální části soutěže Sony World Photography Awards. Gratuluji.
Děkuji. Dozvěděl jsem se o tom již před zhruba dvěma měsíci, dávají to vědět předem, aby se vše stihlo nachystat.

OBRAZEM. Praha v dobách koronaviru. Czech Press Photo vyhrál snímek muže v dezinfekční bráně

Číst článek

Jaké byly vaše první dojmy, když jste se o úspěchu dozvěděl?
První pocit byl hodně legrační. Předtím mi často volali brokeři z Anglie. Když mi pak zavolala paní z Anglie a ptala se, jestli se jmenuji Tomáš Vocelka, tak jsem se jí dost nehezky zeptal, co chce. Začala se hrozně omlouvat a říkala: „Chci vám říct, že jste vyhrál kategorii na Sony World Photography Awards.“ Pak jsem se zase hrozně omlouval já.

Ten pocit byl skvělý. Dodnes, než se to vyhlásilo, jsem tomu pořád nemohl uvěřit. Ráno jsem se na to ještě díval a byl jsem hrozně rád, že to tak dopadlo. Moc často se nepodaří vyhrát v takto velké soutěži.

Mohl jste to během těch dvou měsíců, co jste to věděl, vůbec někomu říct?
Ne, věděli to jen nejbližší kolegové v práci, protože soubor vznikl jako součást reportáže pro Aktuálně. Říkal jsem si, že jim to musím říct, aby se tím mohli včas pochlubit, protože je to úspěch celého týmu. Jinak to nesmíte nikomu říct. Je to strašně těžké, protože máte něco, s čím se chcete pochlubit, ale nemůžete, protože jste to organizátorům slíbila.

A vaše rodina?
Rodina to věděla, asi bych neměl, ale to vám nedá.

‚Ani jsem tam jet nechtěl‘

Zvítězil jste se sérií fotek z Věčných lovišť, krematoria pro domácí mazlíčky v objektu bývalé vojenské základny, nafocenou pro Aktuálně.cz. Do tématu se vám prý zpočátku moc nechtělo. Bylo na první pohled smutné a pesimistické. Změnil jste ale názor. Proč?
V první chvíli se mi tam opravdu jet nechtělo. Trvalo to ale jen chvilku. Pak jsem si uvědomil, že tyto věci, které zpočátku dělat nechcete, vás posouvají dopředu, protože musíte hodně přemýšlet, jak to udělat. A také jsem si uvědomil, že je to strašně zajímavé téma. Není to jen kuriozita o krematoriu pro zvířátka, ale ukazuje se v tom, jak se mění vztah lidí ke zvířatům, jak žijeme mezi spoustou lidí, ale spousta z nás je sama a nejbližší bytostí je pes nebo kočka. Navíc je to bývalý vojenský objekt ze studené války, který přestavěli v hezké architektonické dílo.

Aby fotky v soutěži uspěly, tak jsou u nich hrozně důležité právě tyto přesahy. Nemohou to být jen hezké obrázky, ale musí být za nimi i něco víc. A měl jsem pocit, že to tam je.

Když jsem si vaše fotky prohlížela, úplně se mi stáhl žaludek. Velmi silná reportáž. Jaká byla atmosféra samotného krematoria? Ponurá a depresivní?
Ponuré to není, je to taková minimalistická architektura – bílá, světlá. Navíc ve smuteční síni září celý strop, je tam takové rozptýlené světlo. Je to až téměř transcendentní pocit, jako byste byla v moderním kostele. Působí to spíše uklidňujícím, tichým dojmem.

Měli jsme a máme psy a už jsem zažil, jaké to je, když se se psem loučíte. Trošku se vám to tam vybaví. Měl jsem pocit, že vás to místo přesahuje. A to jsem se snažil dostat do svých fotek. Je to velmi působivé místo.

Co podle vás vede lidi, aby využili služeb takového krematoria?
Své mazlíčky už ani nebereme jako zvířata, jsou to členové rodiny. Někteří lidé, kteří to tak cítí, pak potřebují něco podobného, jako když se loučí se členem rodiny. A u nás se zvíře pohřbít do země (mimo vlastní pozemek) oficiálně nesmí. Máte na výběr ho nechat u veterináře a poslat ho do kafilerie nebo ho pohřbít proti zákonu nebo je tady tato možnost krematoria.

Na reportáži s vámi byl i pes Bára vaší kolegyně Magdalény Medkové, která téma navrhla a je autorkou textu. Jak moc bylo pro reportáž důležité mít s sebou tohoto čtyřnohého přítele?
Byl to jeden z klíčových momentů. Sice se nakonec v tom souboru objevuje jen jednou, ale myslím, že kdyby tam ta fotka nebyla, tak je to poloviční. Pro mě je ta fotka strašně důležitá. Takže jsem rád, že kolegyně pejska vzala.

Nejvíce mě zaujala fotografie vstupních dveří s černými a bílými liniemi a symbolem psa. Zajímalo by mě, jestli máte z tohoto souboru svou oblíbenou fotografii?
Mám dvě. Je to právě ta se psem Bárou před zrcátkovou zdí. A ta druhá je přesně ta, co říkáte vy. Když jsem ji fotil, tak jsem měl pocit, že je to do určité míry symbolické v tom, že máte psa a za ním hodiny, které jako by ukazovaly čas, který máme na zemi.

Dal jsem ji tam kvůli symbolům. Vždy se snažím, aby aspoň za některou fotkou byly, aby vždy za tím bylo trochu něco víc. Docela dlouho jsem si při focení hrál s úhlem pohledu. Nafotil jsem tam možná 20 nebo 25 trošku odlišných záběrů, než se mi to povedlo tak, jak jsem si to představoval. Fotím takovým způsobem, že fotím hodně a zkouším, a pak hodně vybírám.

Ze stovek fotek zbylo 10

Do výběru jste zařadil jen deset fotek. Jak jste z toho nafoceného množství vybíral těch deset nejlepších?
Musíte vybrat deset, protože víc jich do soutěže poslat nejde. Určitě jsem tam nafotil stovky nebo něco přes tisíc fotek. První výběr měl třeba 50 obrázků, z toho už se těch 30 do galerie na web udělá docela snadno.

Horší bylo vybírat z 30 těch 10. Ale už jsem měl od reportáže asi měsíční odstup, takže jsem měl nadhled a věděl jsem, co tím souborem chci ukázat. Nechtěl jsem tam dávat hodně popisné obrázky, chtěl jsem to držet u pocitu, který na místě máte. Takové to zářivé světlo, které vás obklopuje. To byl hrozně zvláštní pocit. To jsem se snažil do fotek dostat. A třeba ke kremaci je tam jen poslední obrázek, kde je symbolizovaná tmavou červenou tečkou ohně pod logem psa.

Zvítězil jste v kategorii Architektura, není to překvapivé? Proč zrovna tato kategorie?
Názvy kategorií úplně přesně nevystihují to, co se tam čeká. U kategorie Architektura se hodnotí ani ne to, jestli jsou fotky prvoplánově působivé a hezké, ale co je za nimi. Nejde ani tak o to zachytit architekturu jenom proto, že zachycujete architekturu, ale jde o to zachytit příběh.

Důležité tedy je, že architekturu doplňuje silný příběh. A to spojení je to cenné?
Vystihla jste to přesně. V tom spojení je síla. Hodnotí se síla sdělení spojená se silou obrazového materiálu. Když máte jen silné sdělení, ale fotky, které tomu neodpovídají, nebo krásné fotky, které nemají za sebou sdělení, tak nemůžete uspět.

Životní úspěch

Považujete ocenění ze soutěže Sony World Photography Awards za svůj největší životní úspěch?
Určitě ano. Je to opravdu velká soutěž, letos tam bylo přes 330 tisíc zaslaných fotek. Podstatné ale je, že mezi fotografy se to bere tak, že to mapuje stav současné fotografie. A ukazuje to nejlepší, co moderní fotografie nabízí.

Fotožurnalismus umírá, říká Jan Šibík. Fotografii podle něj udržují naživu mobilní telefony

Číst článek

Mezi porotci jsou kurátoři velkých světových galerií, které se zabývají fotografií. Nebo třeba předseda poroty Mike Throw fotil 13 let pro britský časopis Vogue. Jsou to lidé, kteří sledují vývoj a hledají nové věci, které moderní fotografii posouvají dál. Mezi fotografy je to proto velmi ceněná soutěž.

A soutěží to nekončí. Celý rok se vás snaží propagovat a doporučují vás různým galeriím, které sbírají fotografie, a je putovní výstava, která za normálních okolností proběhne celým světem.

Dá se tato soutěž srovnat s prestižní mezinárodní soutěží World Press Photo?
Do jisté míry se autoři ocenění Sony World Photography Awards překrývají s těmi z World Press Photo. Přibývají zde ale lidé, kteří na World Press Photo nemohou, protože nefotí zpravodajství, ale třeba zátiší. Má širší záběr. Fotím pro magazín, takže je pro mě přirozenější účastnit se Sony World Photography Awards. Pro spoustu fotografů, kteří nejsou vyloženě zpravodajští fotoreportéři, má tato soutěž ohromné kouzlo.

Anna Jadrná Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít