Někteří rodiče berou terapii jako místo, kam dítě odvezou, nechají ho opravit a pak si ho vyzvednou, říká v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz psychoterapeutka Lucie Bělohlávková. Její kniha Jak přežít, když se často bojím má pomoct dětem překonat úzkostlivé stavy. Jak totiž tvrdí, je lepší řešit problémy hned v dětství než pak v dospělosti hasit požáry.

Rozhovor Praha 8:08 6. října 2017 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

S ohledem na to, že se o depresi a psychických poruchách vedou vážnější diskuse až v posledních letech, jakou pozici má dětská psychologie? Přijde mi, že tam musí být ještě větší stigma. 
To jsem právě chtěla říct. Teď je to aktuálnější téma, víc se o depresi a úzkosti mluví. Řekla bych, že co je v dnešní době dobré, je větší osvěta. Lidé už jsou více zvyklí vyhledávat odborníky, což je strašně důležité, obzvlášť u dětí. Když si je srovnám s dospěláky, kteří mi chodí do praxe, tak to jsou lidé, kteří když měli nějaký problém v dětství, zašli k psychologovi, maximálně je někdo vyšetřil, a když měli štěstí, tak si s nimi někdo popovídal, ale nebylo to nic hlubšího, žádná dlouhodobější práce. Což je samozřejmě potřeba. Není to o jednom čtyřech setkáních, je to minimálně 10, 20 setkání.

Je velký posun v tom, že se lidé nebojí. Ačkoli rodiče jsou někdy úzkostnější v tom, že se bojí, že když přijdou k odborníkovi, tak je bude hanit za to, že je to určitě jejich chyba, protože něco zanedbali ve výchově. Tam ještě tu brzdu trochu cítím, ale přece jen už jsou k tomu lidé více otevření. Podporuje to i fakt, že se začíná víc mluvit o tom, že je potřeba pracovat s dětmi odborně.

Jak se liší práce psychoterapeuta s dítětem od práce s dospělým?
U dětí je strašně důležitý vztah. On je tedy důležitý i u dospěláků, ale ti většinou přijdou už motivovaní do terapie s tím, že chtějí něco změnit a pracovat na tom. Kdežto dítě – pokud si s ním na prvním sezení nesednu, neudělám absolutně nic. Tam je primární rozdíl: dospělák přijde kvůli sobě, ale to dítě si buď člověk získá, nebo ne. Je důležité na vztahu pracovat, dávat dítěti pocit bezpečí. Ukazovat, že je další dospělák, který ho může vedle rodičů nějakým způsobem podpořit a provést ho situací, v níž má potíže.

Co je takový druhý rozdíl: používám v praxi kognitivně-behaviorální terapii, což je specifický psychoterapeutický přístup. Dá se říct, že u dětí používám stejné techniky práce jako u dospěláků, ale musím je trošičku upravit, aby pro ně byly zábavnější. Víc věci rozkreslujeme – do komiksů, do obrázků. Pracuji s terapeutickým pískovištěm.

Taky musím u dítěte počítat s větší mírou unavitelnosti. To znamená, že mu při běžném 50minutovém sezení musím dát prostor, aby si nějakým způsobem odpočinulo. Tak si třeba povídáme o tom, co rádo dělá. Prokládám to pauzičkami. Nepracuju úplně přesně 50 minut. Také část sezení nechávám pro rozhovor s rodiči, abychom si řekli, na čem jsme s jejich dětmi pracovali a na čem s nimi mají pracovat doma.

Přivézt, opravit, vyzvednout

Jaká by měla být role rodiče v celém procesu?
Měla by být velká. Myslím si, že tam to ale u nás ještě stále drhne v tom, že když už se rodiče odhodlají k terapii, tak v některých případech – a na tom se shodujeme s kolegy v našem psychoterapeutickém centru – trochu bojujeme s tím, že rodiče mají tendenci přivézt dítě, nechat ho opravit a pak si ho vyzvednout. Ale tak to vůbec nefunguje. Dítě potřebuje vidět, že má za sebou nejen odborníka, ale i rodiče.

Snažíme se samozřejmě rodičům také ukázat cestu. Není to jen o tom pracovat s dítětem a tam ho, když použiju to slovo, opravovat. V tomhle duchu je také psaná moje kniha Jak přežít, když se často bojím. Aby na tom pracovali společně. Dost často se třeba u úzkostí ukazuje, že si je dítě nese po někom z rodiny. Rodič si tak sám může na věcech zapracovat. Když dítě vidí, že rodič v tomto směru také něco dělá, je to pro něj silná motivace a podpora. Potřebuje vědět, že má rodiče na své straně, že v tom není sám a že ho rodič miluje. I se svými úzkostmi. Že to není jen „to zvládneš, tak tam běž“, ale že je nás na to víc. Že se mu všichni snaží pomoct a že má podporu a tým za sebou.  

Můžete přiblížit, jak jste s ohledem k výše zmíněnému postupovala při psaní své knihy?
Moje kniha je psaná pro děti k překonání úzkosti. Je ale důležité říct, že je také psaná pro rodiče. Je koncipovaná tak, aby si rodiče vždycky s dětmi vymezili čas, který bude jenom jejich, kde nebudou rušeni sourozencem nebo dalšími povinnostmi. Kdy dítě bude opravdu cítit, že má rodiče jenom a jenom pro sebe.

Hned na začátku píšu rodičům dopis, kde jim vysvětluji, proč je důležité mít tohle bezpečné, klidné prostředí. Že to není jenom, že dám dítěti do ruky nějaký manuál a příručku, ale že si rodiče s dítětem čtou dohromady. Dítě pak má určitý motivační faktor od rodiče, který ho může podpořit k nějakému kroku. V knize je navrženo, že se mohou nad některými úkoly i společně zamýšlet a hledat nejenom problémy, ale i třeba zvládací strategie. A pokud rodiče cítí, že potřebují pomoc odborníka, tak tam doporučuji i jak se na něj obrátit.

Pak je v knize samostatná kapitolka pro rodiče, týkající se otázek, které jim ještě mohou běžet hlavou. Tam jsem se snažila zodpovědět ty nejčastější, se kterými se pravidelně setkávám; třeba příčiny úzkosti. Rodiče si často kladou za vinu, že za to můžou oni, protože něco zanedbali. Snažím se jim říct, že pokud dítě opravdu není nějakým způsobem týrané, zneužívané nebo není výrazným způsobem zanedbaná jeho výchova, tak hraje roli mnoho faktorů, třeba genetika nebo významné životní události.

Pak je tam i kapitola týkající se farmakoterapie. Rodiče se dost často bojí, že když vyhledají odborníka, že dítěti hned někdo dá léky. Takže jim vysvětluji, kdy se k farmakoterapii přistupuje a že je to na zvážení dalším odborníkem, dětským psychiatrem, a že je dobré, když už je třeba čeká konzultace, aby si připravili seznam otázek. Není to tak, že jim to někdo bude nutit, ale o konzultaci.

Nerada používám slovo léčba; nejsem zdravotník, ale terapeut. Ta kniha ale přináší určité vypořádání se s tím, co úzkost přináší. Jak zvládat běžné situace. Čím víc je dítě schopné do situací, kterých se obává, vstupovat, tak se habituje, zvyká si, otužuje se. Je to pro něj snadnější přežít.

A jak do toho zapadá strašák Čenda, který příručkou provází?
Strašák Čenda vznikl tak, že když jsem začala knihu psát, napsala jsem si všechny možné metafory ke strachu a i nějaké postavičky, které by ji zosobňovaly. Napadlo mě známé „kdo se bojí, nesmí do lesa“. Furt mi to ale nesedělo. A strašák mi přišel docela vtipný, roztomilý, ač vlastně má strašné označení.

V knize je strašák Čenda příjemná postavička, která provází děti tím, čeho se obávají, a úkoly, které jsou v knize dány. Vysvětluje jim to navíc sám na sobě, takže to není „ty jsi takový a makový, máš takové starosti“, ale spíše strašák Čenda vysvětluje, jak se s tím vypořádává, a dává názornou ukázku, co si z toho dítě může odnést.

Cílem je předat dítěti truhlici nápadů. Není to o tom, že teď bude dělat všechno od začátku do konce. Dítě si má vytvořit – jak to na konci knihy nazývám – krabičku poslední záchrany ve smyslu toho, co všechno může použít, když mu není dobře v situacích, kterých se obává.

Mikrotraumata z dětství

Jak může vyrůstání s úzkostmi ovlivnit člověka v dospělosti?
Tohle teď vidím ve své terapeutické praxi, protože tam pracuji nejen s dětmi, ale i s dospělými. V poslední době – a opět se na tom shodujeme i s kolegy – se často setkáváme s dospěláky, kteří mají na první pohled vše, co si člověk může přát – dobré rodinné zázemí, peníze, dobrou práci, daří se jim i zdravotně – ale do praxe se nám dostávají s tím, že nejsou šťastní, že je trápí náhlé fyziologické symptomy, které značí úzkost. Většinou už mají i projité kolečko medicínských oborů, ale stále bez nálezu.

Dost často se právě u těchto případů setkávám s tím, že to jsou dospěláci, kteří trpěli úzkostmi v dětství a bylo to řešeno způsobem „z toho si nic nedělej, to ignoruj, vždyť to zvládneš, ale prosím tě, to nic není“. Bylo to bagatelizované, neošetřené, oni se s tím vnitřně prali, pak se třeba i kousli a šli do situací, ač jim byly nepříjemné. Dá se říct, že si vytvořili mikrotraumata, která nesou v batohu na zádech, se kterým pak většinou přicházejí k nám.

Hodně časté jsou to teď i dospěláci, kterým je 25 až 30, kteří přicházejí z rodin, kde bylo zázemí velice dobré, naopak až nadstandardní, co se týká majetku nebo financí. Ti mají problémy v komunikaci, jsou hrozně výkonově orientovaní, a nesou si s sebou úzkostné stavy, panické ataky a podobně.

V Česku existují velmi dobré příručky pro dospěláky, třeba od profesora (Jána) Praška. Cítila jsem ale, že to začíná mnohem dřív a že je potřeba zabezpečit děti a podpořit rodiče, ať už k práci s potomky, nebo k vyhledání odborníka. Proto jsem svou knihu zaměřila na nižší věk.

Když už o tom mluvíme, jak brzy se vlastně mohou u člověka objevit úzkostné stavy?
V podstatě se mohou objevit už u kojenců, batolat, v okamžiku, kdy není saturován pocit bezpečí ze strany maminky. Tam už ale mluvíme o trochu jiných problémech. S takhle malými dětmi nepracuji, ale až třeba od sedmi osmi let.

Nejčastěji mám děti kolem 10 až 12 let a teenagery, a tam to podle mě souvisí s věkem, kdy si děcka více uvědomují samy sebe, svoji pozici na světě, jak se vztahují k druhým lidem. V tom věku si poprvé pokládají tyhle otázky a začnou se bát. Většinou si s tím nevědí moc rady. A pak je to buď dobře ošetřené ze strany rodičů, že mají dobrou komunikaci a oni se je tím snaží provést, nebo to dojde k projevům, kdy mají fyziologické stavy, které mohou rodiče až děsit.

Může k úzkostným projevům nějak přispívat i současné nastavení školního systému?
V dnešní době je nabídka přístupu škol skutečně široká. Ze své zkušenosti mohu říct, že si nemyslím, že by záleželo na tom, jestli člověk chodí do školy s lepším nebo horším přístupem. Myslím si, že strašně záleží na osobnosti učitele, především pak na osobnosti učitele v první třídě. To je úplný základ. Můj syn je teď v první třídě, chodí na klasickou základní školu s úplně nejjadrnějším programem, ale paní učitelka je naprosto skvělá. Komunikuje s rodiči, k dětem se chová úžasně. Trojlístek dítě, rodič a učitel tam funguje úžasně.

Učitelé v první třídě nastartují děti, je to další významný člověk v životě dítěte, který mu dá nastavení, jak k čemu přistupovat. V první třídě se děti poprvé natvrdo setkávají s velkými tématy typu dělání chyb, nezvládání, hodnocení nebo srovnávání. Může to tak klidně být klasická škola s běžným přístupem bez alternativních metod, a pokud je skvělá učitelka, tak má dítě výborný start do života.

Dokážou nějak pomoct školní psychologové? Když jsem chodila na základní školu, tak tam docházeli jednou týdně a prováděli s námi maximálně nějaké profesní nebo IQ testy.
Mám s nimi dobrou zkušenost, protože opravdu detekují děti, které mají problémy, nebo sami odkazují rodiče na odborníky, podpoří je a pomůžou třeba při sestavování individuálního výukového plánu. Zase ale záleží na lidech, jak k tomu přistupují. Jestli to zaměří víc testově anebo jsou tam od toho, aby děcka podpořili a pomohli pedagogům.

Pedagog totiž přece jenom tráví s dětmi mnohem více času a vidí, když někdo reaguje víc přecitlivěji. Zase je to ale další důležitý článek. Ale mám s nimi opravdu dobrou zkušenost. Už tolik netestují (směje se).

'Problémem je, když si děti začnou dělat mamuta z běžných situací'

Zatímco deprese už se pomalu začíná brát jako vážná věc, úzkost podle mě hodně lidí stále vidí tak, že každý přece máme nějakou úzkost, a tím pádem to není nic tak hrozného. Kde je hranice toho, kdy úzkost začíná být nemocí?
Řekla bych, že hranice se dá charakterizovat právě fyziologickými příznaky. Každý z nás se někdy bojí – to je normální a je to v pořádku. Kdybychom se nebáli, tak běháme po magistrále sem a tam a je nám úplně jedno, že kolem nás rychle jezdí auta.

Strach je důležitý. Patří k našemu životu. Obtíží se stává v momentě, kdy nám znemožňuje zvládat situace, které běžně zvládají naši vrstevníci, právě třeba docházku do školy, nákup nebo komunikaci s určitými lidmi. Co to potom signalizuje, jsou právě symptomy, kdy špatně dýcháme, tluče nám srdce, potíme se, třesou se nás ruce, flekatíme, červenáme, bolí nás břicho, máme pocit žaludku na vodě. Jakmile už tam jsou fyziologické symptomy, začíná to být alarmující.

Naše tělo se totiž dostává do takzvané obranné reakce. Je to dané i historicky, že když jsme byli v pravěku a blížil se na nás mamut, tak jsme buď zaujali pozici boj, nebo jsme vzali nohy na ramena. V dnešní době už tu žádný mamut není. Problémem to ale začíná být, když si děti začnou dělat mamuta z běžných situací, kteří ostatní v jejich věku zvládají.

Kolik podobných terapeutických příruček pro děti existuje? Protože já se s podobnou setkávám poprvé.
Na světě existuje spousta takových příruček. Ve Velké Británii jsem našla hodně i věkově rozdělených. U nás v Čechách? Tam si troufám říct, že je možná první (směje se).

Knížka je ze série Jak přežít, což je takový výchovný rádce, takže je tam více publikací, třeba Jak přežít s ADHD, ale všechno to zatím byly překladové publikace. Co se ale týče úzkosti, tak jich moc nebude. A dost možná bude ta moje jediná.

V knize zmiňujete, že úzkostí trpí asi 4 procenta dětí, depresemi pak zhruba jedno procento. Dělají se na toto téma výzkumy pravidelně, nebo jde spíše o odhad?
Vycházela jsem ze zahraničních zdrojů, protože tam ty studie jsou. Když jsem si hledala docela dlouze výzkumy k tématu u nás, protože jsem chtěla knihu opřít i o vědecký základ, tak jsem zjistila, že spousta autorů odborných článků se opírá také o tyto zahraniční studie. Nicméně vím, že proběhl jeden menší výzkum českých autorů, kde se dokonce uvádí, že děti trpí úzkostnými poruchami v 5 až 10 procentech.

Ona ta procenta ale nic moc nedokazují. Vychází to ale zhruba tak, že v každé třídě běžné základní školy je minimálně jedno dítě, které trpí nějakou formou úzkosti. A to si myslím, je poměrně alarmující.

Jak jste sama řekla, věnujete tomuto tématu ve své knize celou kapitolu. Jaká je ale taková základní rada pro rodiče, kteří se snaží pomoci svým potomkům „přežít s úzkostí“?

Nenechávat je v tom samotné. Podpořit je, komunikovat s nimi. Vždycky říkám, chválit, chválit, chválit – za cokoliv to jde. Co je ale asi nejdůležitější, vytvořit u nich pocit bezpečí, že i když jsou nějaké starosti, tak všechno jde řešit a že se na rodiče může obrátit. Protože pokud dítě nemá u rodičů záchytnou síť, tak nastává problém. Jsou věci, které by dítě nemělo řešit s vrstevníky. Mělo by vědět, že i když má starosti, tak za ním někdo stojí a podpoří ho. Že jsou to pro něj nejdůležitější lidi.

Nejsou to žádné supernávody ve smyslu toho, co dělat tak nebo jinak. Vždycky si říkám, že každý rodič přistupuje ke svému dítěti intuitivně, že někde ten program v sobě má. Je ale strašně důležité mu dát pocit bezpečí a dávat mu neustále najevo, že ho milují takového, jaký je – ať se děje, co se děje.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít