Když chtějí původní obyvatelé upozornit na problémy, kterým čelí, spojí síly a vyrazí se ozvat do Washingtonu. Tedy do hlavního města země, které jsou občany a která zároveň vyrostla na utrpení jejich předků. S tímto paradoxem řada z nich dodnes vnitřně bojuje.

„V americké armádě mají původní obyvatelé dlouhodobě větší poměrné zastoupení než jakékoli jiné etnikum,“ říká Radiožurnálu Bob McConnell z kmene Juroků. 

Sedíme spolu nad řekou Klamath na verandě srubu, který tady, v lesích severní Kalifornie, slouží jako kmenový úřad. „Jsem občan kmene Juroků, potom svého okresu, státu Kalifornie i Spojených států amerických. Takže se cítíme být součástí této země, ale asi špatně zastupovanou a často romantizovanou. Přesto se naše ideály velmi shodují s tím, co se píše v americké ústavě,“ říká.

„Jenže její obsah se od praxe mnohdy liší. A v běžném životě často někam přijdeme a z reakcí okolí cítíme, že bychom tam neměli být. Někteří nás akceptují, ale asi 40 procent této země se ztotožňuje s tím, jak smýšlí současný prezident, což mě děsí,“ dodává McConnell s tím, že výpady Donalda Trumpa vůči původním obyvatelům Ameriky jsou mnohem starší než jeho prezidentství.

Historické trauma

Od Trumpova nástupu do Bílého domu v lednu 2017 se američtí indiáni cítí federální vládou často přehlížení a poškozovaní, což ovšem v dějinách Spojených států není nic nového, a netýká se to zdaleka jen vlády.

„Když jsem se odsud z rezervace odstěhovala a poprvé v životě mě někdo nazval smradlavou indiánkou, pomyslela jsem si, že jsem se přece koupala a že mám čisté oblečení. Pak jsem si teprve uvědomila, že v jejich mysli jsem prostě jen smrdutá indiánka. Dlouho jsem si to nesla životem, takže je opravdu těžké se od toho historického traumatu odpoutat,“ vypráví v osadě Weitchpec jurocká žena Elizabeth Azzuzová.

Má v sobě také trochu evropské krve. Její pradědeček byl zlatokopem z Dánska, který jednoho dne zavedl svou indiánskou manželku se dvěma syny na piknik, odkud zmizel a už se nikdy nevrátil. Později založil novou rodinu a její potomci v tomto kraji stále farmaří.

Kdykoli se ale Elizabeth pokusila o kontakt se svými bělošskými příbuznými, skončilo to hned v zárodku. „Nechtějí s námi mít nic společného, protože jsme domorodí Američané. Když zavoláme a ptáme se na rodinu Markusenovu, zeptají se, jestli jsme indiáni, a když odpovíme, že ano, tak se ozve ‚cvak‘. Zavěsí nám to,“ popisuje.

Někteří se omlouvají

„Setkávám se s lidmi, kteří cítí potřebu se mi dlouze omlouvat za to, co nám indiánům provedli jejich předci. Vždycky se jich ptám, jestli to udělali přímo oni a přímo mně. ‚Samozřejmě, že ne, ještě jsme nebyli na světě.‘ Takže všichni s tím historickým traumatem žijeme, slyšíme o něm, vidíme ho, ale nestalo se přímo mně,“ dodává Azzuzová.

K indiánskému původu se podle vládních statistik loni hlásilo skoro sedm milionů Američanů, tedy přes dvě procenta populace. Federální vláda uznává skoro 600 kmenů. Smlouvy jim mají zaručovat rozsáhlou samosprávu nebo zdravotní péči zdarma. Realita je ovšem ponuřejší, vztah ke Spojeným státům komplikovaný, ale hrdost přežívá.

„Tady máme kořeny, je to naše země a nezáleží na tom, kdo ji zrovna ovládá. Ano, ta genocida se stala a největší podíl na tom měly nemoci, proti kterým tu nebyly přirozené protilátky a kosily indiány po tisících. Z mého kmene zbylo 500 lidí, dvacetina původního počtu. Tady, nedaleko u Medvědí řeky, zahynuly po masakru stovky Šošonů, pro které teď pracuji. Kmen ale přežil a prospívá. Oni ctí ty, kteří tam zahynuli, ale zároveň říkají, že mají odpovědnost jít dál. A tu máme všichni,“ říká v horách nad Salt Lake City George Gover z kmene Skidi Pawneeů, který 30 let pracoval pro federální Úřad pro indiánské záležitosti.

Jan Kaliba Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít