Jak budovat vztah žáků k dějepisu? Učit je bádat nebo začít od současnosti, navrhuje historik Činátl
Dvě třetiny učitelů dějepisu s žáky neprobírá nejnovější dějiny a podle zjištení České školní inspekce to vadí i žákům. Jak motivovat pedagogy, aby se tak důležité části výuky více věnovali? A proč budí tolik vášní nová učebnice soudobých dějin pro deváté třídy? Tomáš Pancíř se ptal historika Kamila Činátla z ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Česká školní inspekce dva roky zkoumala, jak a s jakými výsledky se učí moderní dějiny na šesti stovkách základních a středních škol. Výsledkem je skoro padesátistránková zpráva. Vy se dlouhodobě zabýváte tím, jak by měla nebo mohla vypadat výuka dějepisu. Která ta zjištění školní inspekce považujete za nejdůležitější?
Asi nejdůležitější zjištění se samozřejmě týká té preference moderních a soudobých dějin ve výuce dějepisu. Jak žáci, tak učitelé vnímají, že toto téma je důležité.
Inovace dělají jednotliví učitelé navrch už tak náročné práce. Bez podpory se nové vzdělávací rámce neuchytí, říká Kamil Činátl ke konci programu Dějepis+
Potom mi přijde velmi podstatné zjištění, že stále převládá ve výuce frontální výuka, byť se vlastně už od kurikulární reformy, tedy více než 15 let, diskutuje o tom, že by se měly ve výuce zavést nějaké aktivizační metody, pokud má být skutečně efektivní.
A jistou pochybnost ve mně v případě toho výzkumu budí úzká návaznost na těžká distanční covidová léta, protože to šetření probíhalo vlastně hned ve školním roce, který navázal na tyto komplikované momenty v českých školách.
Myslím si, že ten výzkum je touto zkušeností nepochybně poznamenán a to podle mého názoru není v té zprávě dostatečně zohledněno.
Vliv covidu
To znamená, že kdyby nebyl covid, tak by třeba ty výsledky testů podle vás nebyly tak špatné?
Ano, myslím si, že by byly pozitivnější.
Když vezmeme ta jednotlivá zjištění postupně, vraťme se do roku 2016 k předešlému zkoumání České školní inspekce. Ta tehdy zjistila, že polovina deváťáků se v dějepise vůbec nedostala k roku 1989. To se za posledních sedm let změnilo, ale i podle aktuálních dat většina učitelů výklad končí právě v roce 1989 nebo v 90. letech 20. století. Plné dvě třetiny učitelů neprobírají novější dějiny a nedostanou se za rok 2000. Proč tomu tak podle vás je?
Myslím, že pro výuku 90. let chybí systematičtější metodická podpora. Tady se za poslední dekádu udělala hodně velká práce na poli podpory výuky 20. století, s důrazem na komunismus. Zejména rok 1989 se stal takovým symbolickým koncem dějin.
28:23
Pětinu učitelů je možné už dnes nahradit technologiemi, říká podnikatel ve školství Kania
Číst článek
Až v posledních letech se s větší naléhavostí ukazuje, že porozumění době po roce 1989 je pro orientaci v dnešní společnosti také velmi klíčové. V tomto ohledu učitelé nemají zdaleka tak intenzivní podporu, jako když chtějí učit třeba o normalizaci nebo o 50. letech. Tam bych hlavní příčinu viděl v tom, že ty metodické materiály chybí.
I v této souvislosti mě zaujal váš rozhovor pro nedělní pořad Jak to vidí Českého rozhlasu Dvojka vloni v listopadu. Vy jste tam v souvislosti s výukou dějepisu připomínal zásadu Jana Amose Komenského, že vzdělání má směřovat od blízkého ke vzdálenému. Když říkáte, že v tom devátém ročníku je i spousta organizačních problémů, nebylo by řešením začít dějepis učit nikoliv od pravěku, ale od té současnosti a postupovat zpětně? Bylo by to vůbec možné?
Určitě. Ten Komenského výrok nám ukazuje, jak to může mít hlubokou logiku: dějiny, které jsou od žáků vzdáleny řádově desetiletí, jsou jim pochopitelně daleko bližší a srozumitelnější než starověké nebo pravěké dějiny, mají nějakou vazbu na rodinnou paměť těch žáků. Takže tato perspektiva je samozřejmě namístě a některé školy s tím experimentuj,í víc střední než základní.
Znám několik středních škol, které mají školní vzdělávací program koncipován nechronologicky, tematicky nebo dokonce obráceně, ale na základních školách se s tím samozřejmě experimentuje obtížněji.
Nicméně byla by to jedna z cest, třeba otevřít vlastivědu nebo první ročník dějepisu nějakými současnými tématy, kde by si žáci vytvářeli silnější vztah k předmětu a porozuměli otázkám k čemu jim vlastně dějepis může být dobrý.
Učebnice pro deváťáky
Vy už jste mluvil o kontroverzní učebnici soudobých dějin pro deváté ročníky. Jste jedním ze spoluautorů, pracoval jste na ní ve svém předešlém působišti v Ústavu pro studium totalitních režimů. Ta učebnice budí hodně vášní: nové vedení Ústavu pro studium totalitních režimů se od ní oficiálně distancovalo, upozorňuje na faktické chyby, na nedostatečné zpracování některých témat, tedy alespoň takto prezentuje ve svých tiskových zprávách. Jaký je o tu učebnici zájem? Máte představu, kolik škol v současné době tu učebnici využívá?
Přesnou představu o tom, kolik škol učebnici využívá, nemám, ale vím, že se ta učebnice velmi dobře prodává, že je o ní zájem. Velmi úzký souběh byl mezi touto učebnicí a projektem Dějepis+, protože metodiky vytvářené v rámci Dějepisu+, založené na badatelské výuce, byly koncepčně pojaty podobně.
28:23
Zakladatel soukromých škol Kania zvažuje prodej mezinárodnímu řetězci. Bojuji se svým egem, říká
Číst článek
Takže ta učebnice je vlastně v souladu s vládní strategií 2030+ a i s tím, co říká ostatně třeba pan Zatloukal z České školní inspekce a co říká ta výzkumná zpráva, že aktivizační metody a badatelský přístup jsou cestou ke zlepšení situace ve vzdělávání našich žáků a studentů na poli moderních dějin.
Co je ten badatelský přístup, na kterém je učebnice postavena?
Badatelský přístup vychází ze zjištění, že tradiční frontální výuka, kdy se žákům předává pasivně nějaká znalost od tabule, nefunguje nebo funguje jen krátkodobě.
Romové jsou v Česku stále diskriminováni. Komisařům vadí i povinná sterilizace trans lidí
Číst článek
A pokud chceme dosáhnout k větší udržitelnosti znalostí a zároveň v dějepise rozvinout i nějaké dovednosti – často se obecně mluví o kritickém myšlení –, tak je do výuky potřeba vnést nějaký aktivizační prvek, kterým je práce s těmi zdroji, na jejichž základě historičky a historici konstruují nějaké historické vědění.
Prakticky to znamená, že žák jenom nesedí v lavici a neposlouchá výklad učitele, nepíše si do sešitu z powerpointové prezentace, ale že aktivně řeší badatelské otázky, využívá k tomu dobové zdroje a pokouší se ve vztahu k těm otázkám nějak podloženě argumentovat.
Jako takovou otázku si můžete představit například: jaká dilemata řešili lidé v době normalizace?
Nakolik dokážou učitelé dějepisu reformovat výuku bez pokračování podpůrného programu pro jejich vlastní vzdělávání? A kde leží jádro sporu mezi současným vedením Ústavu pro studium totalitního režimu a jeho vzdělávací sekcí, která z něj po kritice učebnice odešla? Poslechněte si celý rozhovor s Kamilem Činátlem vedený Tomášem Pancířem výše.
