„Nyní je to postavené z pěti kontejnerů. Ještě budeme přistavovat šestý, abychom zakryli poslední trubku, která tam je. A to je celé,“ říká pro Radiožurnál Michal Pivrnec ze společnosti Green Future.

Celý systém podle něj pracuje bez přístupu ke kyslíku. „Je to bezemisní technologie. Sice nám plyn z té linky vystupuje, ale používáme ho dál na stlačení plynu,“ popisuje. Na zemi leží žoky plné plastových granulí. „Testujeme různý odpad z firem. Máme tady fólie, tuhé materiály, odpad ze žlutých popelnic,“ vyjmenovává Pivrnec.

V jednom ze žoků jsou drcené kousky různě barevných plastů. Nicméně je v něm i spousta nečistot – větvičky nebo papírky. Zpracování to ale nevadí.

„Linka umí zpracovat všechno, co běží na uhlíku. Nám nevadí ani ze žlutých popelnic třeba zbytky jídla, kovy, kameny. Když to projde drtičkou, tak nám je v podstatě jedno, co tam je. To znamená, že se z toho stanou jednotlivé prvky. Buď se z toho udělá olej a plyn, anebo to zůstane v pevném zbytku,“ přibližuje Pivrnec.

Kolem 400 stupňů

Dole je pak výrazně tepleji. „Tady už dopravníky vezeme materiál. Jde do hlavní části reaktoru. To je šestimetrový válec, který se teplem natáhne asi o osm centimetrů, jenom tím, jak se natopí,“ prozrazuje zajímavost Pivrnec.

Úzká chodba má na šířku zhruba tři nebo tři a půl metru. „Jsou to dva spojené kontejnery, takže délka té technologie je 24 metrů. Kdybychom tam dali kamínek, tak nám vypadne za 50 minut na druhém konci jako pevný nerozložitelný zbytek,“ vysvětluje Pivrnec.

Když se blížíme k válci, tak z toho úplně sálá teplo, i když je to izolované. Celou linku pak z velína sleduje pan Libor.

„Reaktor je rozdělen do 12 topných zón. Jde tam o ten konec, protože kolem desáté zóny je takzvaná evakuační armatura, která odvádí plyn i s tím olejem sem do primárního chladiče. A odtamtud se dopéká pevný zbytek, ten uhlík, na vyšší teplotu kolem 400 až 450 stupňů, která je na konci,“ zmiňuje, jak vysoká tam musí být teplota.

„Toto jsou rychlouzávěry, které se otvírají a zavírají v přesně naprogramovaných časech. Podle toho si technologie dávkuje dovnitř materiál nebo když jde ven vypražený uhlík,“ ukazuje Michal Pivrnec.

„Tady z toho hlavního reaktoru odchází plyn s aerosolem do vedlejšího kontejneru, kde ho šokově zchladíme, řádově na 30 stupňů. Odloučí se olej od plynu,“ doplňuje.

Žádaný olej

Pyrolýzní olej, tedy směs ze základních uhlovodíků, které byly původně plasty, je v nádobách, které jsou z titanonerezu. „Jsou hermeticky uzavřené, aby to nebylo nikde cítit, a odvádějí se čerpadly dál,“ vysvětluje Pivrnec.

Kousek tu má ale na ukázku. „Když ho otevřu, tak je velice aromatický. Něco mezi benzinem a ředidly,“ nastiňuje vůni oleje.

Je to hnědá, velmi průhledná tekutina, jako obarvená voda. „Z chemického pohledu je to C5 až C12, což je benzin, kerosin, nafta. Tento olej je velmi žádaný pro novou výrobu plastů,“ uzavírá Pivrnec.

Povolení ke komerčnímu provozu termochemické recyklace plastů by Moravskoslezský kraj mohl dát do konce roku.

Eva Kézrová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít