Quod licet Iovi, non licet bovi? Pan správce byl jen trochu veselej, zato šafář byl jak prase
Latinské rčení v překladu znamená: Co je dovoleno Jovovi (Jupiterovi), není dovoleno volovi. Říká se tím, že Jupiter, římská obměna Dia, si může bezstarostně dopřát skutek, jaký by obyčejnému smrtelníkovi neprošel.
I další antičtí bohové vesele lhali, podváděli, cizoložili, znásilňovali, kradli, vraždili, ubližovali ženám, starcům a dětem a ztrpčovali život nevinným.
QUOD LICET IOVI, NON LICET BOVI
Pozoruhodné přesné, avšak příliš jednostranné zhodnocení důsledků společenské nerovnosti. Ano, Jupiter může udělat to, co si nemůže dovolit udělat vůl - jenže ono to platí i obráceně. Přemýšleli jste někdy o tom, co to znamená být ministrem či celebritou a být všem soustavně na očích?
S výjimkou několika filozofů to vadilo málokomu. Ostatní krčili rameny a drželi se hesla, které s rčením Quod licet Iovi, non licet bovi úzce souvisí. Totiž, že když dva dělají totéž, není to totéž.
Jenže ono je to dvojsečné konstatování. Občas se totiž stane, že naopak Jupiter zaplatí za to, že je na něj lépe vidět nežli na vola. Utěšený příklad podává v povídce Stavovské rozdíly Jaroslav Hašek:
Panský šafář Nykles (společensky níže, čili vůl) vypije s panským správce Paserem (Jupiter) denně v hospodě U Tisků svých třicet piv, načež společně provedou nějakou vylomeninu. Hlas lidu to pokaždé komentuje slovy, že šafář byl „vožralej jako prase a pan správce byl trochu veselej“.
RČENÍ POD RENTGENEM
Achillova pata, medvědí služba, Potěmkinovy vesnice... Známá rčení, jimž každý rozumí. Ale víme, co se za nimi skrývá? A znamenají vůbec to, co dřív? Po jejich stopách se v rubrice RČENÍ POD RENTGENEM vydává Milan Slezák, zahraničněpolitický analytik Českého rozhlasu se zálibou v historii a filosofii.
Ale pak ti dva opilci vstrčí do rybníka uniformovaného četníka - a měsíc vězení dostane Jupiter Paser, protože ten byl jen „trochu veselej“. A tudíž příčetný a plně odpovědný za své činy.
Vůl Nykles vyvázne, neboť, jak hlas lidu potvrdí, byl jako vždy „vožralej“. A tudíž nemohl vědět, jaké lumpárny páše, a nést za ně odpovědnost.
„Ježišmarjá, pánové, vždyť já byl taky vožralej jako prase,“ volá na tribunál v soudní síni zoufale Paser. Avšak marně. Za starého Rakouska se za mřížemi tu a tam ocitali i Jupiteři.
