Proč si myslíme, že se to nemůže opakovat? Příběh židovské dívky Eveliny Merové
Letos 8. února zemřela v Praze ve věku 93 let Evelina Merová (rozená Eva Landová), která patřila k důležitým a bohužel posledním svědkům vyhlazování českých a moravských Židů. Přežila ghetto v Terezíně, deportaci do Osvětimi-Birkenau a pobyt v několika dalších likvidačních táborech.
Po osvobození se za pozoruhodných okolností dostala do Sovětského svazu, domů se natrvalo vrátila teprve v 90. letech.
Proč si myslíme, že se to nemůže opakovat? Příběh židovské dívky Evy Landové, z níž se po válce stala Evelina Merová
Ve své knize Opožděné vzpomínky – životopis, který se nevešel na jednu stránku (Praha, 2009) píše: „Je třeba vyprávět náš příběh. I když víme, že spousta z těch strašlivých věcí je nesdělitelná. Protože i ten nejpozornější posluchač či nejcitlivější čtenář je omezen mírou vlastní zkušenosti. Zážitky z vyhlazovacího tábora lze popsat slovy, ale nikoli skutečně sdělit, protože utrpení milionů bezbranných a šílenství genocidy se od určité hranice vymyká lidskému chápání. A přece vše do chodu – a celkem snadno – uvedli lidé. Proč si tedy myslíme, že historie se nemůže opakovat?“
Eva přišla na svět v Praze 25. prosince 1930 v rodině Emila i Ilsy Landových; Emil se původně jmenoval Löwy a zvolil si raději české příjmení, Ilsa nosila za svobodna příjmení Kleinová; Eva měla o deset let starší nevlastní sestru Lízu, která se po nacistické okupaci provdala za Františka Petschaua.
Landovi žili v pražské Pařížské ulici, a když byly Evě tři roky, přestěhovali se do moderně zařízeného bytu na Letné. Otec měl firmu „Materiály z koňských žíní – společnost Landa“, prarodiče z matčiny strany Nathan a Ernestina Kleinovi vlastnili velkoobchod s drogistickým zbožím.
Antsemitské restrikce za války
Po okupaci dopadla na rodinu Landových všechna antisemitská nařízení: Eva vzpomínala, jak se museli vystěhovat z bytu, jak musela dát pryč kanárka (Židům bylo zakázáno vlastnit zvířata), jak nesměla chodit do školy.
V červnu 1942 museli Landovi nastoupit do transportu do ghetta v Terezíně, kde zemřel Evin dědeček a kde její sestra Líza porodila syna. Dvanáctiletá Eva žila v ghettu v dívčím domově L 410, na pokoji číslo 28.
V prosinci 1943 byli Emil, Ilsa a Eva Landovi deportováni v dobytčích vagonech do vyhlazovacího centra Osvětim-Birkenau: „Ve vagonu bylo padesát lidí. Všude ležel sníh, jeli jsme takovou divnou krajinou. A najednou jsem pochopila, že se nevrátíme. Já jsem byla velice klidné dítě, a jak nás učili v kinderheimu, že nemáme projevovat své city, že člověk musí být zdrženlivý a statečný, tak já jsem to opravdu přijala za své. Ale najednou na mě padla taková hrůza a já jsem začala hystericky křičet a plakat. Moje rodiče se hrozně lekli, protože já jsem nikdy nic takového nedělala. Ale tenkrát jsem pochopila, že jsme prohráli.“
Landovi se v Birkenau dostali do tzv. rodinného tábora terezínských Židů, kde Eva přebývala v dětském bloku. Její otec Emil záhy zemřel, měl tuberkulózu a nevydržel nelidské podmínky. Ve vyhlazovacích táborech byla zavražděna také Evina babička a sestra Líza s mužem a dítětem.
V červenci 1944 prošly Eva a její maminka Ilsa tzv. selekcí. Z rodinného tábora se dostaly nejdřív do ženského tábora (stále v Auschwitz-Birkenau) a potom transportem do Stutthofu poblíž Gdaňsku.
Odtud němečtí dozorci odvedli ženy na práci – hloubily protitankové příkopy: „Poslali nás do malé německé vesnice, která se jmenovala Dörbeck. Tisíc žen přišlo do té vesnice, nebyl tam žádný tábor, jen velká louka. Řekli, že si máme postavit stany. Dostaly jsme sto stanů, v každém spalo deset žen. Práce byla těžká. Protitankový zákop je hodně široký a hluboký, měly jsme jen lopaty a rýče. Hodně žen už bylo oslabeno, mnohé onemocněly, mnohé umřely.“
Brzy následoval další přesun, tentokrát do vesnice Guttau (dnes Gutowo): „Zase tam nebyl lágr, jen louka a stany. A zase stejná práce. Ještě jsem neřekla, že jsme dostávaly denně litr polévky, ale to nebyla polévka, jak my ji známe, byla to taková voda se shnilými bramborami a krmnou řepou. Zase tam hodně lidí onemocnělo, úplavicí, tyfem a jinými nemocemi. V roce 1944 začala zima brzy. Napadl sníh, byly jsme velice špatně oblečené. Měly jsme dřeváky a na sobě nějaký hadr. Přivazovala jsem si k nohám slámu, ale moc to nepomáhalo.“
V listopadu 1944 umřela Evina matka Ilse Landová hladem a vyčerpáním. Koncem měsíce oznámili Němci vězeňkyním, které již nemohly pracovat, že budou odvezeny pryč.
Podle Evy to znamenalo, že měly být zavražděny v plynu: „Šly jsme hrozně dlouho na nádraží, a když jsme dorazily, ukázalo se, že už žádné nádraží není, že všechno je rozbombardované a Rudá armáda je velice blízko. Tak jsme šly zase mnoho hodin zpátky. Cestou mi omrzly nohy, měla jsem je černé a hnisavé.“
Táborová lékařka (jedna z vězeňkyň, zřejmě zubařka) rozhodla, že bude nutné nechat Evu převézt do některého z větších táborů a nohy jí amputovat. Přesun už naštěstí pro Evu nebyl možný. V prosinci vydali němečtí dozorci příkaz, že v Guttau zůstanou jen chůze neschopní vězni a ostatní se vydají na západ.
Eva v táboře zůstala: „Němci chtěli zničit důkazy a svědky, chtěli všechny zabít. Začali dávat smrtící fenolové injekce, tvrdili, že je to proti tyfu. Dělali to ovšem špatně, pospíchali a měli asi injekcí málo, protože na všechny se nedostalo, například na mě. Pak přišel rozkaz, aby se seřadily všechny vězeňkyně, které přežily, a šly ke hřbitovu. Už jsme tam měly svůj hřbitov. A u hřbitova prý čekají nákladní auta, která všechny odvezou na západ. Nemohla jsem chodit, zůstala jsem ležet a ukázalo se, že cestou na hřbitov skoro všechny postříleli. Některé nezastřelili, umlátili je pažbou pušky. To už byl leden 1945.“
Krušné časy po válce nekončí
Eva Landová byla v kritickém stavu, ale spolu s pěti židovskými ženami z Prahy se dočkala příchodu sovětských vojáků. Ti ji ošetřili (o nohy nepřišla) a odvezli do Deutsch-Eylau, polské Iławy: „To bylo podivné město, protože lidé, kteří tam dřív bydleli, zmizeli. Byli tam jen vojáci a vojenské špitály. V nemocnici jsme se měly dobře, dávali nám třikrát denně jídlo, lékaři o nás pečovali. Jenomže se ukázalo, že musíme uvolnit místo raněným vojákům. Řekli nám, že kdo chce zůstat, musí se hlásit jako pracovní síla do Rudé armády.“
„Maminky dvou mých přítelkyň byly velice slabé, práci by nezvládly a my mladší jsme se s nimi nechtěly rozloučit. Tak jsme řekly, že do práce nepůjdeme – a Sověti oznámili, že se tedy musíme přemístit o kus dál. Jely jsme sanitním vlakem, jenže na východ. Chtěly jsme do Prahy a přitom jsme se od ní víc a víc vzdalovaly. Ve vlaku to ale bylo dobré: postele, bílé ložní prádlo, třikrát denně teplé jídlo, měly jsme možnost mýt se v umývárničce, ošetřoval nás lékař.“
Lékař pocházel z Leningradu, byl Žid, jmenoval se Mojsej Ionovič Mer, před válkou působil jako pediatr. Když zjistil, že je Eva sirotek a co má za sebou, navrhl, že ji adoptuje: „Řekl, že jeho žena je klavíristka a že by mě vzal do rodiny. Nejdřív jsem to nebrala vážně, také jsme se špatně domlouvali, německy. Říkala jsem, že chci zpátky do Prahy – a on odpovídal: ‚Ale nemáš tam žádný domov, skončíš v sirotčinci!‘ Nakonec mě během té dlouhé cesty přemluvil.“
Po třech týdnech přijeli do Syzraně, dnešní Samary, kde se ženy opět dostaly do nemocnice. Doktor Mer musel záhy odcestovat (stále sloužil v armádě), ale protože Evu nechtěl ztratit, domluvil s nadřízenými, že pokud budou ženy pokračovat dál, Eva nepojede.
Její přítelkyně se po dvou týdnech vydaly do Kujbyševa, Eva zůstala sama v cizím prostředí: „Bylo to špatné období, neuměla jsem rusky číst, nemohla jsem s nikým mluvit.“
Doktor Mer se čtyři měsíce neozval, zdálo se, že na Evu zapomněl. Později se ukázalo, že přemlouval manželku, která na adopci cizí dívky nebyla připravena. Koncem léta 1945 poslal telegram, aby Evu poslali do Leningradu (Petrohradu). Eva se připojila k jiné rodině, jela i v nákladním vlaku, spěchala, aby stihla začátek školního roku.
Poslala Merovým telegram, který však nebyl doručen. Když na nádraží vystoupila, nikdo ji nečekal: „Přijela jsem 31. srpna 1945, pršelo, divné počasí, říkala jsem si: ‚Co tady dělám? Proč tu jsem?‘ Ale měla jsem adresu a ten hodný pán, s kterým jsem cestovala, mě doprovodil k Merovým. Divili se, ukázalo se, že nedostali zprávu, ale přijali mě velice vlídně, srdečně. Bydleli v rozděleném bytě, v pokoji, který měl čtyřiadvacet čtverečních metrů, čtvrt místnosti zabíralo piano. Pro mě tam v podstatě nebylo místo.“
Merovi dívku adoptovali, z Evy Landové se stala Evelina Merová. O minulosti měla zakázáno mluvit, mimo jiné z bezpečnostních důvodů – antisemitismus byl v tehdejším Sovětském svazu rozšířený. Evelina chtěla začít nový život a vrátit se do školy.
„Řekli mi ale, že tam nemůžu, protože za prvé neumím rusky a za druhé nemám potřebnou přípravu. Ukázalo se, že v Leningradě je škola pro dálkově studující, protože hodně mladých lidí muselo přerušit výuku kvůli válce… Bylo to těžké, ale ukončila jsem studia dobře, dokonce jsem dostala stříbrnou medaili. O to jsem se hodně snažila, protože kdo měl stříbrnou nebo zlatou medaili, mohl pokračovat na libovolné vysoké škole bez zkoušek.“
Evelina Merová chtěla studovat slavistiku, pořád doufala, že se ještě vrátí do Prahy. Psal se ale rok 1950 a sovětské univerzity nepřijímaly Židy na určité obory: „Neoficiálně říkali, že potřebují pracovníky například na diplomatické mise, ale že Židy ne, protože Židé nejsou důvěryhodní. Na fakultu jsem se nedostala a myslela jsem si, že je to nějaká chyba, když jsem měla tak dobré výsledky. Dokonce jsem kvůli tomu napsala dopis Stalinovi. A asi za půl roku jsem dostala úřední odpověď, že se zkrátka hlásilo moc lidí a není dost místa.“
Evelina se nakonec na školu dostala, studovala nejdřív španělštinu. Nevraživost vůči Židům se však v Sovětském svazu prohloubila a Merovi žili v obavách. Antisemitský proces s židovskými lékaři, kteří byli nespravedlivě osočeni z pokusu o zabití Stalina, měl odhalit údajné sionistické spiknutí.
Nakonec Evelina Merová absolvovala germanistiku. Vdala se za Semjona Naimarka. V roce 1956 se jim narodila dcera Irena a v roce 1963 syn Viktor.
Do Čech se Evelina vrátila na návštěvu až v roce 1960. „V prodejně Knihy demokratických zemí jsem náhodou objevila knihu Továrna na smrt, kterou napsali Erich Kulka a Ota Kraus. A tam bylo všechno popsané: Terezín, Osvětim, náš rodinný tábor. A tak jsem autorům poslala dopis a oni mi poslali pozvání. A poprvé od deportace jsem přijela do Prahy.“
Více se dozvíte z Příběhů 20. století.
