‚Matka nám řekla, že když promluvíme, tak nás zabijí.‘ Příběhy Němců vyhnaných z Čech
Před válkou žily v Československu asi tři miliony lidí, kteří se hlásili k německé národnosti – většina z nich v českých zemích. Po osvobození od nacismu byli skoro všichni Němci vyhnáni nebo, jak se eufemisticky říká, „vysídleni“ či „odsunuti“. Odhaduje se, že o domovy a majetky přišlo v letech 1945-46 asi dva a čtvrt milionu lidí. Poválečné násilí na Němcích si podle běžně uváděných údajů vyžádalo na českém území asi 30 tisíc životů.
Nové Příběhy 20. století navazují na předchozí pořad, i tentokrát vycházejí z projektu Paměti národa, který má stejný název: Odsunutá paměť.
Odsunutá paměť. Příběhy Němců z českých zemí, vyhnaných po válce z domovů – 2. část
V jeho rámci byly zaznamenány desítky osudů českých, moravských a slezských Němců, kteří dnes žijí jinde. Jak již zaznělo v předchozím díle: nejsou to „jen“ německé vzpomínky – paměť vyhnanců patří také k nám, je to nedílná součást velmi nedávných českých dějin. Zvláštní poděkování za tento pořad patří Janu Blažkovi z Paměti národa, který většinu rozhovorů vedl.
V Příbězích se soustavně zabýváme nacistickými zločiny – nemusíme tedy znovu připomínat, co vyhnání předcházelo, stačí snad opět konstatování, že ani prokázaná konkrétní vina nedává zelenou k sadismu a že konkrétní vinu vyháněných po válce zpravidla nikdo nezkoumal: stačilo, že se narodili jako Němci. Ti, které v pořadu uslyšíte, byli navíc v roce 1945 děti nebo dospívající.
Ústí nad Labem: Ani slovo německy
V minulých dílech jsme připomněli poválečné vraždění Němců v Postoloprtech a na Švédských šancích u Přerova – další tragická událost podobného rozsahu se stala v Ústí nad Labem.
Odpoledne 31. července 1945 došlo v muničním skladu v Krásném Březně, tedy na ústeckém předměstí k sérii výbuchů. Není jasné, kdo je způsobil, ale zahynulo při nich 27 vojáků i civilistů, desítky dalších lidí utrpěly různě vážná zranění.
Městem se šířily zprávy, které pak používala i propaganda, že za výbuchy stáli němečtí záškodníci ze skupiny Werwolf, to se však nikdy nepotvrdilo; možné – a rovněž nepotvrzené – také je, že útok iniciovali nebo provedli komunisté z ministerstev vnitra a obrany, kteří chtěli v době konání Postupimské konference (kde se projednával tzv. odsun) rozdmýchat nenávist k německému obyvatelstvu. Ta se každopádně projevila: v Ústí začalo lynčování Němců, kteří se dali snadno poznat už na pohled podle označení, které museli nosit.
Přesný počet mrtvých se nepodařilo určit, bylo jich nejméně 43, ale spíš víc, odhady historiků se nejčastěji pohybují v rozmezí 80 až 100 zavražděných. Oběti byly tlučeny, stříleny, topeny v požární nádrži nebo shozeny z mostu Edvarda Beneše, který vede přes Labe, a stříleny ve vodě.
Svědkem události byl mimo jiné Bedřich Gregorini (nar. 1939). Šel tehdy s maminkou navštívit notáře kvůli obnovení jejího argentinského pasu: „Notář dlouho nešel, tak jsme šli s matkou zpátky na nádraží. A na ulici ležel mrtvý, ten muž, za kterým jsme přijeli. To už byla situace, kdy v Krásném Březně vybuchla munička a čeští vlastenci byli přesvědčeni o tom, že to udělali Němci. Takže chytali na ulici a všude německé občany, bylo to jednoduché, protože Němci museli nosit bílou pásku,“ vzpomíná Bedřich Gregorini.
„Měli dlouhé klacky prošpikované dlouhými hřebíky, a když chytli Němce, tak ho obestoupili a utloukli ho k smrti. To jsme viděli. Šli jsme na nádraží, které bylo vybombardované, takže jsme viděli na střekovský most. A tak jsme viděli, jak letí do Labe kočárek, my mysleli, že s dítětem, a za ním letěla matka. Pak jsme se dočetli, že kočárek šel zvlášť a pak matka s dítětem, ale že měla štěstí, že ji vylovili nějací Holanďané, kteří tam kotvili s lodí. Řada Němců ale takové štěstí neměla, vyplavali až v Drážďanech.“
Bedřich Gregorini (měl dvojče, bratra Jindřicha) tehdy mluvil pouze německy. Jeho matka Elisabeth pocházela z Lovosic, před válkou se provdala v Argentině a měla tamní pas. Chtěla se do Argentiny vrátit, to se však nepodařilo: Bedřich vyrostl v Československu.
V den ústeckého masakru nesměl mluvit: „Matka nám řekla, že když promluvíme, tak nás zabijí… Byli jsme tak vychovaní, že když nám řekla, abychom mlčeli, tak jsme mlčeli. Ale je to obraz, který do smrti nemohu zapomenout, co to bylo za hrůzu a co to muselo být za hrůzu pro matku. Protože věděla, že kdybychom otevřeli pusu, tak půjdeme k zemi všichni tři. Matka neuměla česky, uměla německy a španělsky.“
Na zabíjení v Ústí nad Labem se podle všeho nepodíleli místní Češi, provedli ho příslušníci Revolučních gard, vojáci Svobodovy armády, Rudoarmějci a také civilisté, kteří do města přijeli krátce před masakrem.
Když se za pár dní dostavila do Ústí vyšetřovací komise vedená generálem Ludvíkem Svobodou a komunistickým ministrem vnitra Václavem Noskem, neznala příčinu výbuchu v „muničce“, přesto Svoboda označil výbuch za „dílo“ Werwolfu. Nosek mimo jiné prohlásil: „Musíme být tvrdí, ale nevinní nesmí trpět! Nestrpíme, aby řádila ulice.“ Zato Ludvík Svoboda vyslovil s masakrem nepřímý souhlas: „Je nutno jednou provždy se vypořádat s pátou kolonou a můžeme si přitom dát za vzor Sovětský svaz.“
Přímé násilí na Němcích včetně vražd nebylo ve většině případů potrestáno. Přispěl k tomu i zákon č. 115/1946 Sb. „o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků“.
V zákoně mimo jiné stojí: „Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.“ Zákon byl uplatňován tak velkoryse, že se pod něj vešly de facto všechny zločiny z poválečných šesti měsíců.
Hladový pochod z Krnova
Často se říká, že v případě vyhánění Němců z Československa jsou odsouzeníhodné tzv. excesy, tj. přímé násilí a vraždění. O tom jistě není sporu, ale neznamená to, že je v pořádku samotné vyhnání a okradení více než dvou milionů lidí na základě principu kolektivní viny.
Nucené odchody německého obyvatelstva a pobyt v internačních táborech při čekání na transport navíc provázela každodenní běžná krutost.
V roce 2017 odhalil německý spolek Heimatkreis Jägerndorf pamětní desku. Stojí na ní: „V červnu 1945 bylo 3000 německých obyvatel Krnova – žen, dětí a starců – donuceno k hladovému pochodu do Králík. Asi 300 z nich přišlo o život.“
Část pochodu absolvoval i tehdy čtyřletý Günter Klemenz, který přišel na svět v únoru 1941 v rodině Alfreda a Gerdy Klemenzových. Matka byla krejčová původem z Ostružné (něm. Spornhau), otec elektrikář. Günter otce v dětství vídal zřídka, protože od roku 1939 sloužil ve wehrmachtu, kde po většinu času pracoval jako opravář strojů, a nakonec padl do zajetí.
Günter vyrůstal s matkou, prarodiči a nakonec i s malým bratrem v domě v Rösegger Strasse číslo 9, dnešní Fügnerově ulici. V době otcovy nepřítomnosti se matka starala o dům a živobytí, o děti pečovala babička. Hned v prvních poválečných dnech musela Gerda s dětmi a dětským kočárkem opustit domov. Günter vzpomíná:
„Maminka mi pořád vypravovala tuhle historku. Bylo to samozřejmě hrozné, muset ze dne na den opustit dům, ve kterém jsme bydleli. Muži doma nebyli a ženám brutálně oznámili, že musí během krátké doby zmizet. Mámě se naskytla příležitost, když už jsme byli v táboře, nějak se ještě jednou na krátkou chvíli vrátit. Poprosila, aby si mohla přinést svůj šicí stroj. Šla domů, tam už bydlel cizí manželský pár a ona poprosila tu paní, jestli by nemohla dostat svůj šicí stroj. Ta žena s tím souhlasila, přinesla stroj, a matka s sebou vzala takový malý vozík, na který ten stroj naložili. A v tom okamžiku přišel domů manžel té paní. Viděl to, rozzlobil se a řekl, že to nepůjde. Máma ho ještě jednou snažně prosila, ale on jí pohrozil pistolí, že tam musí i ten šicí stroj nechat.“
Klemenzovi byli umístěni v jednom z krnovských internačních táborů pro Němce. V Krnově byly celkem čtyři tábory, Günter si nepamatuje, do kterého se dostali, ale vzpomíná si na baráky i na lidi, kteří přespávali venku, na smrad z latrín na okraji tábora a na dětské hry s nalezenými odpadky a kameny, protože nic lepšího na hraní nebylo.
Neví, jak dlouho v táboře byli, ale poměrně brzy je čekal otřesnější zážitek, hladový pochod. První den šli pěšky z Krnova asi 30 kilometrů:
„Šlo se pěšky. Pamatuju se na tu štěrkovou silnici. Maminka tlačila kočárek, a tomu kočárku pořád upadávalo kolečko. To kolečko jsem sbíral, ona ho nasazovala zpátky, ale nedrželo na ose, chyběla tam sponka, která by ho přidržela na místě. Tak ona potom ten kočárek po jedné straně nadzdvihovala, aby kolečko nevypadávalo. Na to se ještě pamatuju. A také na druhou noc, kdy jsme přenocovali ve Frývaldově. Stejně jako první noc pod širým nebem, v továrním areálu. Druhého dne jsme překročili hory, šli jsme hodiny a hodiny do kopce. Na Videlském sedle, když okolo pochod procházel, jsme, tuším, měli odpočinek. Lidé byli úplně vyčerpaní. A šlo se dál. A třetího dne jsme došli do Ostružné a směli jsme pochod opustit. Vím, že už mi bylo špatně a maminka vyprávěla, že bychom to pravděpodobně nepřežili, kdybychom v tom pochodu zůstali.“
Podle vyprávění své matky vděčí Günter za život shovívavosti jednoho člena ostrahy, s nímž se Gerda Klemenzová dokázala česky dohodnout, že je s ohledem na trpící děti z pochodu vyloučí.
V Ostružné byli chvíli u matčiny sestřenice, potom se jich ujal matčin český švagr Sláva Rusek. Podzim 1945 strávili na zapřenou v jeho bytě ve Valašském Meziříčí, nesměli ale vycházet, aby se o nich nedozvěděli čeští sousedé.
Počátkem roku se poválečná situace zřejmě natolik stabilizovala, že se již Klemenzovi nemuseli skrývat. K bydlení dostali dočasně přidělenou samotu v Petříkově poblíž Ostružné, kde bydleli do léta 1946.
Jak tam přežívali, není Günteru Klemenzovi dodnes zcela jasné. Matka prý našla v jiném opuštěném domě nějaké příbory a talíře, jídlo obstarávala v lese.
Datum vyhnání do Německa má Günter Klemenz zapsané: odjížděli v dobytčím vagonu 23. července 1946 z Krnova, do bavorského města Furth im Wald dorazili o dva dny později. Byli v americké zóně. Vzpomínky na cestu v sobě Günter Klemenz cíleně potlačoval, po většinu života se k nim nechtěl vracet.
V Německu se stal lékařem, působil také na misi ve Rwandě. V posledních letech se do rodného Krnova často vrací. Více se dozvíte z Příběhů 20. století.
