Někdo seká stromy, já provádím Ostravou a píšu kroniky. Dělám, co mě baví, říká 33letý Přendík
Zajímal se o historii, psal kroniky a chtěl udělat něco víc. 33letý kronikář a průvodce Petr Lexa Přendík se přes covid rozhodl předávat svoje vědomosti o historii Ostravy na komentovaných procházkách projektu Ostravské pěšiny. „Napadlo mě, že jediné, co je možné dělat, je chodit venku s lidmi a vykládat historii našeho města,“ říká v rámci seriálu Českého rozhlasu Narozeni do svobody, který představuje mladé inspirativní osobnosti.
Co pro vás znamená svoboda?
Svoboda pro mě znamená, že si mohu žít svůj život podle svých představ. Zároveň má svoboda své hranice, protože musí končit tam, kde začíná svoboda někoho jiného. Myslím, že svoboda je jedna z nejcennějších „komodit“, které máme, ale často si jí nevážíme.
Na jakém místě působíte a jaké máte zájmy?
Pohybuji se na území Ostravy, kde na částečný úvazek pracuji jako kronikář městské části Ostrava-Jih a také podnikám v oblasti cestovního ruchu. Pořádám komentované vycházky po Ostravě, vedu různé přednášky a organizuji i autobusové zájezdy a různé kulturní a společenské akce. Věnuji se také historické cyklistice a sbírání umění a starožitností.
Proč jste se rozhodl dělat „něco víc“ pro lidi?
Nemyslím si, že jsem se pro to rozhodl. Řekl bych, že mě pohání jakýsi vnitřní motor – baví mě objevovat nové věci, předávat informace veřejnosti a posilovat patriotismus, který v Ostravě často chybí.
To je dáno tím, že Ostrava byla od konce devatenáctého století do osmdesátých let dvacátého století spíše přistěhovaleckým městem, a lidé zde neměli žádné kořeny. Snažím se je tedy zapojit do rámce města a ukázat jim, že i Ostrava má svou historii a má co nabídnout.
‚Chtěl jsem předat vědomosti‘
Stezka jako v 16. století. ‚Baví mě vybudovat něco od nuly,‘ říká předseda hornického spolku Filip Samko
Číst článek
Takže jste neměl žádný konkrétní impuls? Je to prostě vaše nátura, která vás k tomu žene?
Ano, myslím, že už v dětství bychom našli nějaké stopy, kdy jsem si začal psát svou vlastní kroniku. Historie mě fascinovala už jako dítě, a tak jsem se jí věnoval. Jednou mě napadlo, že bych mohl své poznatky předávat veřejnosti, a to se setkalo s velkým úspěchem, který trvá už skoro pět let. Neustále objevuji nová témata, přicházejí noví návštěvníci a myslím, že je to baví.
A takhle vznikl váš projekt Ostravské pěšiny?
Projekt Ostravské pěšiny jsem založil v roce 2020 během pandemie, kdy nebylo mnoho zábavy. Napadlo mě, že jediné, co je možné dělat, je chodit venku s lidmi a vykládat historii našeho města. Projekt natolik zaujal, že dnes má skoro deset tisíc sledujících a zhruba patnáctkrát měsíčně pořádáme komentované vycházky, případně návštěvy kulturních domů.
V poslední době často do zábřežského kina Luna, kde promítám historické fotky Ostravy a vyprávím různé příběhy z dějin Ostravy. Věnuji se i poznávání Slezska prostřednictvím autobusových zájezdů a organizuji akce pro veřejnost, které posilují patriotismus a komunitní vazby v Ostravě.
Kolik zhruba lidí přijde na jednu prohlídku?
Na jednu vycházku přichází průměrně 30 až 40 lidí, ale jsou vycházky, kde je třeba pět lidí, a naopak, když je dobré téma, přijde i 200 lidí. Dosavadní rekord je 318, což už vypadalo spíše jako protivládní demonstrace.
Co vás „pohání“? Co vás motivuje k tomu, abyste to dělal každý den?
Motivuje mě to, že je to práce, která mě živí, a také mě duševně naplňuje a baví. Navíc je to úzkoprofilová činnost, protože je málo lidí, kteří se něčemu takovému věnují.
Lidé v Ústí nad Labem v kuse ‚frflají.‘ Nechci, aby pro děti byla zanedbanost normální, říká dobrovolnice
Číst článek
Je na vašich aktivitách nějaká výrazná komplikace? Co je nejtěžší?
Já v tom nevidím komplikace nebo něco těžkého. Někdo je zvyklý třeba sekat stromy a bere to jako rutinu. Já píšu kroniku, provázím, nebo hledám něco o historii. Už vím, do jakého archivu sáhnout, do jakého muzea se obrátit, nebo na jakého odborníka se obrátit. Takže já v tom nic těžkého nevidím. Beru to jako normální věc, jako když jdete nakoupit do obchodu.
‚Hrozby musí být‘
Co byste řekl, že je na dnešní době nejsložitější? Co je největší hrozba?
Myslím, že hrozby musí být pořád, protože bez nich bychom nemohli žít. V posledních letech ale vnímám hrozbu rozdělení společnosti, kdy se u každého tématu společnost rozdělí na dva protipóly, dva silné tábory. K tomu přispívají dezinformace.
Mám pocit, že zejména generace mých rodičů rychle podléhá dezinformacím. Články, kde se objevují slova jako „prý“, „údajně“, „podle neuvedeného zdroje“ a „někdo říkal“, berou jako pravdu, protože je to napsané.
Naším největším limitem, alespoň v rámci Evropy, jsme my sami. Naše doba nezná hranic, míní Dostalík
Číst článek
Myslím, že velkou hrozbou také bude vývoj s umělou inteligencí. Vidíme to i dnes, kdy se dá vytvořit falešné video, kde nějaký politik něco říká. Vypadá to tak reálně, že tomu starší lidé věří, a je to boj, který společnost bude stále více rozdělovat.
Co je naopak na dnešní době nejkrásnější? Co přináší?
Svoboda, na kterou trochu zapomínáme, protože si myslíme, že je samozřejmá, věčná a není o ni třeba pečovat. Víme ale z dějin, že svoboda se může rychle změnit v nesvobodu.
Také žijeme v jedné z nejvyspělejších zemí na světě, ačkoliv si na ni mnoho Čechů stěžuje. Když se podíváte na celkový počet lidí na planetě a zamyslíte se, kolik lidí se má hůř než my, zjistíte, že patříme do té úzké skupiny lidí, kteří žijí v nejlepších podmínkách.
Netrpíme suchem, netrpíme hlady, máme zdravotnictví, zázemí, žijeme v teple, žijeme šťastně a můžeme si dovolit všechny možné vymoženosti a žít komfortní život.
SERIÁL ČESKÉHO ROZHLASU NAROZENI DO SVOBODY
Je jim méně než 35 let, narodili se po pádu totality, do svobody. Český rozhlas a web iROZHLAS.cz přinášejí příběhy 35 inspirativních mladých lidí, kteří jsou aktivní, pro svoje okolí dělají „něco navíc“ nebo nezištně pomáhají.
Všechny vydané díly seriálu NALEZNETE ZDE.
