Franziska se narodila jako Kelnhoferová v květnu 1931 v Hojsově Stráži (německy Eisenstrass) u Železné Rudy, vyrůstala v Brčálníku (Frischwinkel) na rodovém statku. Dnes žije v Německu, její rodina byla vyhnána z domova v květnu 1946.

Přehrát

00:00 / 00:00

Odsunutá paměť. Příběhy Němců z českých zemí, vyhnaných po válce z domovů – 1. část

Kelnhoferovi museli odejít poměrně pozdě, na vyhnání se připravovali, malou část majetku (peřiny, kolovrátek, nádobí) se jim podařilo propašovat do Bavorska, ale pořád hospodařili: „Byli jsme na poli, můj otec a já, na bramborovém poli. A najednou přišel zdáli mladý muž, v ruce měl nějaký poukaz a ten dal otci. A na něm stálo, že máme být zítra ráno v osm hodin připraveni, že jsme zařazeni do odsunu. A dole stálo, že tímto přechází všechen majetek Němců na český stát. A konec.“

Příběhy 20. století jsou tentokrát založeny na projektu Paměti národa, resp. společnosti Post Bellum, který dostal název Odsunutá paměť. V jeho rámci byly zaznamenány desítky osudů českých, moravských a slezských Němců, kteří dnes žijí jinde.

Není to „jen“ německá paměť, patří k nám, je to nedílná součást velmi nedávné české minulosti. Příběhy jsme tentokrát rozdělili na dva díly – tento je první, další uslyšíte příští týden. Zvláštní poděkování patří Janu Blažkovi z Paměti národa, který většinu rozhovorů vedl.

Němce ‚vylikvidovat‘ nekompromisně

Před válkou žily v Československu asi tři miliony lidí, které se hlásily k německé národnosti – většina z nich v českých zemích. Po osvobození od nacismu byli skoro všichni vyhnáni (nebo jak se eufemisticky říká, „vysídleni“ či „odsunuti“).

Odhaduje se, že o domovy (a majetky) přišlo v letech 1945–46 asi dva a čtvrt milionu osob. Poválečné násilí na Němcích si vyžádalo asi 30 tisíc životů.

Občas se tvrdí, že o vyhnání Němců z Československa rozhodly velmoci v Postupimi. Není to tak docela pravda, a i kdyby byla, na české odpovědnosti za poválečné zabíjení a trýznění to nic nemění. Už 16. května 1945 mluvil prezident republiky Edvard Beneš o nutnosti „vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v zemích českých a Maďary na Slovensku“.

Přesněji formuloval úkol národní očisty v téže době prezidentův tajemník Prokop Drtina na schůzi národních socialistů: „Soudím, že v naší nové republice by nemělo být z němčiny dovoleno mluvit více, než jen právě tato tři slovíčka: Heim ins Reich! Ale abychom toho cíle dosáhli, musíme začít s vyháněním Němců z našich zemí ihned, okamžitě, všemi způsoby, před ničím se nesmíme zarazit a zaváhat… Každý z nás musí pomoci v čistění vlasti.“

Vyhánění Němců tehdy podporovaly všechny relevantní české politické síly, profitovali na něm zejména komunisté, kriticky se k věci stavěli pouze jednotlivci. V Příbězích se soustavně zabýváme nacistickými zločiny – nemusíme tedy znovu připomínat, co vyhnání předcházelo, stačí snad konstatování, že ani prokázaná konkrétní vina nedává zelenou k sadismu a že konkrétní vinu vyháněných většinou po válce nikdo nezkoumal: stačilo, že se narodili jako Němci. Ti, které v Příbězích uslyšíte, byli navíc v roce 1945 děti nebo dospívající.

Franz Gruss: ‚Podívej, tamhle je Pepp!‘

Franz Gruss se narodil v lednu 1931 v tehdejší Moravské Ostravě do německé rodiny s částečně polskými i českými kořeny. Matka česky uměla, ale doma se mluvilo jen německy, česky si Franz povídal s babičkou a s lidmi „na ulici“.

Otec byl tiskař, matka provozovala krejčovský salon. Po německé okupaci Československa získala celá rodina říšské občanství. Franz vstoupil do Deutsches Jungvolk (dorost Hitlerjugend), jeho starší bratr narukoval a v roce 1943 padl na Krymu. Otec v pokročilém věku rukovat nemusel.

Konec války trávil čtrnáctiletý Franz u tety v severních Čechách, v Lomu u Mostu, kde zažil příjezd sovětských vojáků a kam za ním přijeli i jeho rodiče.

„Ale potom, když Rusové odjeli… Byl jsem zvědavý, otevřel jsem domovní dveře a ve vedlejších dveřích stál německý soused, kterého jsem znal už od dřívějška. Dospělý člověk, samotář. Říkalo se o něm: ‚To je sociální demokrat, je to přítel Čechů.‘ Rusové byli pryč, já otevřel dveře a ve stejném okamžiku i ten můj soused, zvědavý, co se bude dít. A vtom ho trefila kulka z druhé strany ulice, on padl dva metry ode mě. Měl to být první Němec, kterého jsem viděl, jak ho Češi zastřelili. První.“

Začaly perzekuce a vraždy Němců z Lomu a okolí. Franz s rodiči nebyl na seznamech místního obyvatelstva – s matkou tehdy raději mluvil jenom česky a jeho otec předstíral, že je němý.

„A pak se stalo něco strašného. Mí rodiče už tam byli. A já vidím, jak ženou lidi ulicemi, jak je bijí, jak jdou Češi s páskami na pažích, dnes už vím, že to byly Revoluční gardy. A sbírají Němce po bytech, ženou je po ulici seshora dolů a já vím, že tam dole byla kostelní zeď, u které je ti lidé ubili. Bylo hrozné se dívat, co se děje. A najednou zavolala moje maminka od okna: ‚Podívej, tamhle je Pepp!‘ Vedli tam mého strýce. Můj otec viděl strýce poprvé po čtyřech letech. Měl už poraněný obličej a musel vézt vlastní rakev na vozíku, aby ho tam dole zabili.

A z domu vyskočila jedna Češka, pamatuju se ještě, že se jmenovala Husáková, plivla na něho, dala mu pohlavek, brýle mu spadly na zem… A musel s rýčem na ramenou jít dál, samou slabostí ale někde padnul. Už předtím ho museli pořádně zmlátit. A položili ho na tu bednu, kterou musel vláčet, a tam dole nakonec prý dostal ránu z milosti.“

Rodiče Franze Grusse se rozhodli, že se raději vrátí domů do Ostravy. Během cesty vlakem bylo odhaleno, že jsou Němci, Franzův otec byl v Přerově zatčen, uvězněn a týrán. Franz byl posléze internován v táboře Mexiko a poslán na pole.

Záhy byl spolu s rodiči prohlášen za práce neschopného, vyslán na pochod do Opavy a následujícího dne k hranicím dál do Polska. Tam žil rok a půl, pracoval u německých sedláků a tlumočil polským vojákům až do poslední fáze vysídlení polských Němců, k němuž se celá rodina připojila. Dostali se do východního Německa, kde Franz vystudoval obchodní školu. V roce 1950 emigroval na Západ, v době natáčení interview žil poblíž Heidelbergu.

Dieter Piwernetz: Vzpomínám na malou bílou rakev

Dieter Piwernetz přišel na svět 2. února 1938 v Jablonci nad Nisou. Nejútlejší dětství a druhou světovou válku prožil v blízké obci Huť (německy Labau) u Pěnčína. Jeho otec Ernst provozoval v Huti obchod s potravinami, ale již v roce 1939 byl odveden do wehrmachtu, po válce se do Čech nevrátil, s rodinou se setkal až v Německu.

Malý Dieter si hrával s českými dětmi a uměl i česky. Počátkem července 1945 přišli do Huti lidé, jimž říká čeští „partyzáni“.

Matka, babička, Dieter, jeho o dva roky mladší sestra a tříměsíční bratr museli do půl hodiny opustit dům, jinak jim hrozilo zastřelení: „Já jsem si nic nebalil. Měl jsem pár kalhot a košili a to bylo všechno. My jsme totiž vůbec nemohli uvěřit, že to bude definitivní vyhnání, trvalá změna. Domnívali jsme se, že to je jen přechodné opatření a že se přece vrátíme. Vzpomínám na svoji babičku, která schovala klíč od kůlny na dvoře do kuchyňské almary a řekla: ‚Vždyť se zase brzy vrátíme.‘“

Z Hutě odvezlo Dieterovu rodinu nákladní auto do Jablonce, odtud jeli vlakem do Liberce a dál směrem na Drážďany. U hranic ale museli vystoupit a pokračovat pěšky – vlaky dál nejely a vybombardované Drážďany byly stále uzavřené. Měli jen jedno oblečení, sem tam dostali od lidí něco na sebe nebo kus nádobí. Na polích po cestě vykopávali brambory.

Dva týdny strávili v hostinském sále v Bischofswerdě, pak žili na statku u vzdálených příbuzných: „Odtud jsme se dostali do uprchlického tábora Riesa. To už byla ale zima, to bylo už v listopadu. Tam jsme obdrželi umístěnku do Buttelstedtu u Výmaru. A tak jsme se stěhovali, moje matka, moje sestra. A můj malý bratříček, ten během odsunu zemřel na podvýživu, toho se matce bohužel nepodařilo uchovat při životě. Vzpomínám si na tu malou bílou rakev, jak ji v přítomnosti jen nás pár lidí spouštějí v cizí zemi do jámy. Tehdy jsem to jako dítě pravděpodobně tolik neregistroval, ale ještě dneska někdy brečím, když myslím na ten mladý život, který bez jakéhokoli naplnění, aniž by si byl vědom své existence, musel tuto zemi opustit.“

V Německu se Dieter setkal s otcem, kterého téměř neznal. Po počátečních těžkostech vystudoval biologii, stal se uznávaným odborníkem na biologii ryb a pracoval též jako odborný redaktor v médiích. Žije v Bavorsku, ale stále se vrací k Jizerským horám, ke starému domovu.

Nelze spočítat, kolik malých dětí nepřežilo vyhánění, jisté však je, že jich byly stovky. Podobnou tragédii jako Dieter Piwernetz, který ztratil malého bratra, líčí mnozí. Například Helmut Schmidt, ročník 1943.

Narodil se v České Kamenici (německy Bӧhmisch Kamnitz) rodičům Ingeborg a Maxmiliánovi Schmidtovým a ve dvou letech byl společně s matkou, babičkou a tetou vyhnán do sovětské okupační zóny v Německu: „Maminka byla v šestém, sedmém měsíci těhotenství a musela jít pěšky do Hinterhermsdorfu. To je asi 15, 16 km nahoru a dolů, a to pro ni bylo velmi obtížné. Ale nikdy se o tom nezmiňovala. Vím jen, že můj bratr se narodil 4. srpna v Diakonii Ratten. Ratten je asi 30 km od Děčína. To znamená, že můj bratr se narodil za odsunu. Byl to můj první sourozenec, tenhle bratr. Vy si to asi nedovedete představit, ale v té době bylo pro novorozeně skoro nemožné přežít. On také 10. října v Hessbergu zemřel. Data mám od své matky, v paměti mám jen z vyprávění, že jsem údajně měl říct: ‚Nyní leží Wolfgang dole v jámě a nemůže ven.“

Helmut Schmidt se i s příbuznými dostal do Západního Německa – žil střídavě s matkou, s prarodiči a v katolickém sirotčinci, vystudoval v Západním Berlíně, koncem 60. let patřil ke studentům, kteří usilovali o to, aby se Německo usilovněji vyrovnávalo s nacistickou minulostí.

Vraždění v Postoloprtech

Kurt Kempe se narodil v srpnu 1932 v Postoloprtech (německy Postelberg) v severozápadních Čechách jako syn truhláře a později celníka Ernesta Kempeho a jeho ženy Emilie. Kurt chodil nejdřív do české školy, do německé přestoupil po odtržení pohraničí a i poté žil s rodiči v domě českých majitelů. V posledních dnech války mu bylo třináct let: byl členem Hitlerjugend a povinně také občanské obrany – Volkssturmu.

9. května 1945 dorazila do Postoloprt Rudá armáda, která se asi po týdnu stáhla a uvolnila místo československé armádní jednotce vyslané z Prahy, jejíž součástí byla i brigáda Obranného vojenského zpravodajství. Vojáci měli za pomoci místních Revolučních gard „vyčistit město od Němců“. V sobotu 26. května 1945 byli v budově místního soudu koncentrováni skuteční či údajní němečtí funkcionáři a členové nacistické strany – a již té noci slyšel Kurt střelbu.

V neděli 27. května se muselo v budově shromáždit zbylé německé obyvatelstvo Postoloprt, včetně Kempeových. Lidé byli nuceni odevzdat cennosti, Kurtově matce zabavoval náušnice Gustav Wagner, napůl Čech, revoluční gardista, někdejší člen Hitlerjugend.

Postoloprtští muži stáli stranou v zadním traktu kasáren. Zpočátku mezi nimi byl i Kurt: „Já jsem stál také u mužů. A když šel kolem syn souseda z našeho domu, s puškou a rudou páskou na rukávě… Vzal mě a přeřadil mě k dětem. A dneska vím, že mi tím zachránil život. Protože jinak bych byl také u mužů. A muži byli 27. května, ještě téhož dne, všichni popraveni.“

Zatímco ženy a děti musely čistit kasárenské stáje a potom směly odejít, muži ve věku 13–65 let v kasárnách zůstali. A Kurt slyšel druhou noc po sobě střelbu. O osudu postoloprtských mužů zbylé obyvatelstvo dlouho nic konkrétního nevědělo, Kurt si svou domněnku, že byli postříleni, ověřil až po vyhnání v Bavorsku. Již den po masakru bylo oznámeno, že si zbylé německé obyvatelstvo musí zabalit tři kilogramy věcí na osobu a potom byli lidé odvedeni do nedaleké bažantnice.

Někdejší místo sousedských slavností sloužilo od roku 1943 jako německý lágr pro západní válečné zajatce a (nacistickou terminologií) „židovské míšence“. Kurt Kempe za války o táboře věděl, s jeho obyvateli prý do styku nepřišel. V roce 1945 prožil za dráty lágru, v němž panovaly stejně otřesné podmínky jako za nacismu, asi měsíc.

V té době byli do Postoloprt přivedeni muži ze sousedního Žatce, kteří byli také postříleni. Po čtyřech či pěti týdnech byl Kurt spolu se skupinou podobně starých chlapců odtržen od příbuzných a odveden na polní práce do nedaleké Vidovle. Po devíti měsících nucených prací ho v březnu 1946 odvezli do Žatce a odtud deportovali do Bavorska, kde se setkal s matkou a sestrou.

Peter Klepsch: „Vyrazil proud krve…“

Peter Klepsch se narodil v srpnu 1928 v Žatci (německy Saaz) do rodiny Alfreda Klepsche, obchodníka s chmelem, a jeho manželky Irene, původem z nedalekých Staňkovic. Otec Alfred zemřel v březnu roku 1936 a zanechal po sobě vdovu a tři děti – Peter měl ještě sestru a staršího bratra, který narukoval do wehrmachtu a padl v Polsku.

V letech 1941–1943 byl Peter Klepsch v internátních školách v Německu a v Doupově u Kadaně, pak se ale vrátil domů – jak říká, především proto, aby se vyhnul verbování do SS. V lednu 1944, to mu ještě nebylo ani šestnáct, byl povolán k obsluze protiletadlových kanonů (FlaK) na Mostecku.

V lednu následujícího roku ho zatkli a předvedli k výslechu pro podezření, že se zapletl do pokusu o dezerci tří kamarádů původem z Alsaska a také pro neuctivé poznámky na konto hitlerovské německé vlády: „Ten výslech byl vlastně relativně mírný. Jednou jsem dostal pohlavek, když se mě ptali, do jaké strany jsem patřil před rokem 1933. Řekl jsem: ‚Do školky!‘, což taky byla pravda, ne? A to jsem potom dostal pohlavek.“

Peter Klepsch se dostal do vojenského vězení v Mostě, kde strávil několik měsíců. V květnu 1945 utekl z vězeňského evakuačního transportu a v poslední den války se pěšky vrátil do Žatce.

Na konci května se začaly objevovat zvěsti o tragických událostech v asi 15 kilometrů vzdálených Postoloprtech: „Dne 3. června přišla moje sestra k posteli a řekla: ‚Musíš okamžitě ven na rynek, jinak tě zastřelí!‘ Potom přijeli čeští vojáci na koních a s biči a hnali nás na žatecký rynek, tedy tržiště. Tam se žatečtí Němci shromáždili a museli během dne po kolonách odcházet do Postoloprt. A já byl také v jedné takové koloně… Udělali jsme přestávku dole na nádraží nebo v blízkosti nádraží a to nám potom vzali hodinky a všechny cennosti, co jsme ještě měli u sebe. A řekli nám, že už nebudeme nikdy žádné potřebovat.“

Ještě v Žatci se stal Peter svědkem vraždy: „Viděl jsem, jak zavraždili poštovního asistenta… To jsem viděl. On přišel pozdě a na náměstí ho zastřelili. A on tam potom ležel a vykrvácel.“ Cestou do Postoloprt byli Němci znovu prohledáváni, na místě pak proběhla poslední tělesná prohlídka. Petera prohledával jeho vzdálený známý, Čech Jaroslav neboli Jaro, který se mu tehdy i v příštích týdnech snažil trochu pomáhat. Hned po příchodu stříleli vojáci do davu.

Peteru Klepschovi se podařilo vysvětlit někdejšímu četníkovi, vedoucímu kasáren Bohumilu Markovi, že kvůli svému věznění v Mostě je nikoli nacistou, ale perzekuovaným Němcem: „Všichni jsme museli nastoupit a říct, jakého jsme politického smýšlení, jestli byl člověk u armády nebo Hitlerjugend, SA nebo SS nebo jinde. A já jsem se přihlásil a řekl jsem, že jsem byl politicky pronásledovaný. A potom za mnou přišel pan Marek a vyslýchal mě a já jsem řekl: ‚Co to je za zacházení, já jsem byl přece obětí nacistů.‘ Načež po mně Marek švihl hůlkou, byla to bambusová hůlka. Přesto mě ale potom, společně s asi dvanácti dalšími, vzali ven a až do konce týdne jsme měli separátní zacházení.“

Peter Klepsch směl zůstat na dvoře kasáren a v následujících dnech nemusel na popravu jako velká část shromážděných. Na dvoře kasáren zůstal spolu s ostatními vybranými Němci do čtvrtka 7. června 1945. Přespávali na dvoře pod širým nebem.

Masové vraždy žateckých mužů se na dvoře kasáren neodehrávaly, Peter ale viděl minimálně jednu skupinu mužů odváděných pravděpodobně na popravu. Dnes ví, kde se popravy, respektive vraždy odehrávaly, střelbu slýchal po nocích pravidelně.

Do paměti se mu zapsala především středeční poprava pěti žateckých chlapců, kteří byli exemplárně potrestáni za pokus o útěk: „Já jsem žádného neznal, možná jen tak od vidění. Věděl jsem jenom, že dva byli údajně bratři a že byli všichni ještě velice mladí, byli asi nejmladší z nás všech zařazených do pochodu. Předpokládám, že utekli z hladu a že je přitom chytli. Slyším ještě Marka, jak říká: ‚Kdo uteče, toho zastřelíme, stejně jako teď zastřelíme těchhle pět kluků.‘ To jsem zažil. Marek předtím mluvil s jedním českým důstojníkem. Pravděpodobně od něj dostal rozkaz, aby nám to teď řekl. Kluky postavili k jižní, ne k severní zdi kasáren a ke každému postavili jednoho střelce. A já vím jenom, že jednoho střelili do krku, vyrazil proud krve, jeden, dva metry daleko. A jeden volal svoji maminku, to jsem taky viděl.“

Peter Klepsch říká, že dva zavražděné chlapce spolu s ostatními vybranými Němci pohřbíval a stal se svědkem pohřbívání dalších asi patnácti lidí.

Masakr v Postoloprtech byl zřejmě největší masovou vraždou Němců po osvobození Československa, prokazatelných obětí je 763, odhady počtu zavražděných jsou však mnohem vyšší. Rozkaz k zabití pěti chlapců dal podle policejního vyšetřování štábní kapitán Vojtěch Černý, je prokázáno, že Bohuslav Marek zavraždil minimálně tři lidi. Vrazi nebyli potrestáni. Více se dozvíte z Příběhů 20. století.

Adam Drda Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít