Projekt Příběhy našich sousedů. Děti vypráví strhující příběhy z Terezína, Heřmanic a Ukrajiny
Skoro tři tisíce žáků osmých a devátých tříd, kteří se zapojili do našeho vzdělávacího programu Příběhy našich sousedů, vyzpovídaly v roce 2023 přes 400 pamětníků z 2. světové války a komunismu.
Jeden dokumentaristický tým zaznamenal vyprávění ukrajinské maminky čtyř dětí, která za dramatických okolností utekla do České republiky před válkou na Ukrajině. Ze sesbíraných příběhů žáci vytvořili poutavé rozhlasové reportáže.
Děti vypráví strhující příběhy z Terezína, Heřmanic a Ukrajiny. Do projektu Příběhy našich sousedů se loni přihlásily skoro tři tisíce žáků z celé republiky
Zazní například dojemné vyprávění dcery popraveného československého pilota, nebo vzpomínky dívky, které gestapo zatklo jejího milého, protože utekl za ní z totálního nasazení, anebo příběh desetiletého chlapce, který si musel v roce 1946 vybrat buď transport s maminkou, či náhradní rodinu.
Karel Reinhardt prožil smutné drama jako německé dítě krátce po druhé světové válce. Narodil se v roce 1935 nesezdané opuštěné německé dívce.
Za války se jeho maminka vdala, ale Karlíka odložila do náhradní péče. Po válce si ho u náhradní rodiny vyzvedla, s manželem se připravovali na odsun do Německa.
Karlík však nedopatřením vyslechl zásadní rozmluvu jeho německé maminky s nevlastním tatínkem, který s nechutí prohlásil, že se musí starat o další hladový krk.
Karlíkovi, který předstíral, že spí, bylo už deset let. Ráno z domova utekl a rozhodl se zůstat v Československu u náhradní rodiny. S maminkou se viděl naposledy v roce 1968, kdy mohl z komunistického Československa nakrátko za mámou vycestovat do západního Německa. Po sametové revoluci se Karel Reinhardt stal starostou Heřmanic. V roce 2010 mu povodeň vzala skoro celý majetek včetně domu a vybavení.
Smutný příběh z války
Další pozoruhodný příběh zdokumentovali žáci ze ZŠ v Cerhenicích u Kolína. Jejich reportáž začíná: „V malém domku v Cerhenicích žije téměř stoletá dáma paní Zdeňka Balšánková. Do jejího života vstoupila druhá světová válka. …“
Děti vypráví dramatický osud mladičké zamilované dívky Zdeňky, která se v září 1944 šťastně vdala za svého milého Jaroslava. Líbánky jim přerušil až děsivý nacistický rozkaz – povolání Jaroslava na nucené práce do Německa na letiště u Mnichova. Po několika měsících úspěšně z pracovního tábora utekl za svou těhotnou manželkou.
Tady ho však zatkli příslušníci gestapa: „Gestapo pro něj přijelo, vzali ho do Kolína, z Kolína ho vezli hned do Prahy na Pankrác a z Pankráce hned do Terezína. Jmenovalo se to Malá pevnost a tam byli političtí vězni,“ vysvětluje dětem se slzami v očích paní Zdeňka.
Žáci ve své reportáži popisují strašné podmínky v koncentračním táboře v Terezíně. Vězni tu umírali na nemoci, podvýživu, udřeni k smrti. Jaroslav se držel. Těsně před koncem války byl z osvobozeného Terezína propuštěn a hned se vypravil domů, kde na něj čekala manželka Zdeňka s dvouměsíční dcerou.
„Pátého května odtamtud přijel a byl s námi doma. A pak dostal horečky, a tak ho odvezli do nemocnice. A tam 18. května zemřel na tyfus,“ vypráví chvějícím se hlasem skoro stoletá Zdeňka Balšánková žákům z místní základní školy. Její manžel Jaroslav Dražil zemřel v pouhých 24 letech. Zdeňka se po několika letech znovu vdala.
Druhý útěk z války
Učitelka fyziky a matematiky, svobodná matka čtyř dětí Kristina Oleinikova má za sebou už druhý útěk z války. V roce 2014 kvůli ruské invazi na poloostrov Krym prchala do vnitrozemí Ukrajiny.
Druhý strastiplnější útěk prožila v roce 2022 po únorové ruské invazi na Ukrajinu: „Bydleli jsme kousek od letiště, na které provedli útok. První noc jsme se schovali ve sklepě, děti tam prostě spaly na bundě. Nemůžeš ani spát, ani nic… Ale to byla jedna noc. Nevíš, co bude a jak to bude,“ vypráví Kristina Oleinikova, která s dětmi týden čekala, jak se ruská agrese bude vyvíjet.
Po útoku na jadernou elektrárnu Enerhodar se rozhodla ze země prchnout, sbalila doklady, jedno náhradní oblečení pro sebe i děti a jednu hračku. Jak útěk prožívaly její tři malé děti? „Holky v tom věku osm a devět let byly statečnější než já. Byla jsem v takovém stavu, že jsem se nemohla rozhodovat normálně, adekvátně. Holky byly v klidu a staraly se o toho mladšího a o mě,“ popisuje ukrajinská učitelka.
Strach ji nakonec přivedl přes Maďarsko až do České republiky, kde nyní žije a kde našla bezpečí pro své děti. V Praze se jí podařilo díky známým rychle vyřídit potřebné doklady, najít bydlení, práci, a také zde přivedla na svět čtvrté dítě, syna Lukase. S dětmi však zůstává sama.
Říká, že si neumí představit, jak bude pokračovat její život dál. Přeje si, aby se svět mohl vrátit do doby před válkou: „Ale rozumíš, takový už prostě nebude,“ konstatuje smutně Kristina. Její maminka i bratr zůstali na Ukrajině na ruské straně. Kristina vzpomíná na Ukrajinu, velmi si přeje vrátit se domů do Charkova. V současnosti působí jako učitelka v tzv. Adaptačním centru Paměti národa pro ukrajinské teenagery.
