Osvobozenecký boj, nebo rudý teror? Občanská válka v indické džungli trvá už 55 let
Před patnácti lety označil tehdejší indický premiér Manmóhan Singh takzvané nakšality za největší vnitřní bezpečnostní hrozbu, které kdy Indie musela čelit. Jiná část indické společnosti ale jejich boj vnímala a vnímá jako legitimní ozbrojený odpor vůči útlaku ze strany státu a vlivných průmyslových korporací.
Nakšalitské hnutí se zrodilo na jaře roku 1967 při povstání chudých bezzemků vedených radikálními agitátory z Komunistické strany Indie. Samotné povstání v Nakšálbári (anglicky Naxalbari) a okolí indické bezpečnostní složky během několika měsíců potlačily, revoluční nadšení se ale mezitím přelilo do dalších částí svazového státu Západní Bengálsko a pak i za jeho hranice. A navzdory úporné snaze se ho indickým bezpečnostním složkám nepodařilo udusit dodnes.
Nakšalité - maoističtí povstalci, kteří už 55 let vedou ozbrojený boj v indických horách a džunglích - jsou tématem dnešního dílu pořadu Za obzorem
S výjimkou období na přelomu 60. a 70. let, kdy se nakšalitského praporu chopili městští intelektuálové v Kalkatě, byli a zůstávají páteří celého hnutí příslušníci takzvaného kmenového nebo původního obyvatelstva Indie, označovaní někdy pojmem ádivásí.
Po celé Indii žije roztroušených asi 100 milionů příslušníků mnoha kmenů, které mluví stovkami různých jazyků z několika různých jazykových rodin a mají různou kulturu.
Přesto ale mají některé věci společné – především to, že už od nepaměti žijí na okraji indické společnosti, patří k těm nejchudším a nejzaostalejším částem indické populace a obývají obvykle špatně dostupné horské a zalesněné oblasti, jakousi vnitřní periferii, kam je postupem staletí vytlačila většinová společnost.
„Příslušníci kmenů patří k těm nejchudším a nejzaostalejším částem indické populace a obývají jakousi vnitřní periferii.“
Největší koncentrace kmenového obyvatelstva – s výjimkou nejzazšího severovýchodu Indie – se nachází v širokém pásu hor a džunglí, který kopíruje prakticky celé východní pobřeží Indického poloostrova a kterému se někdy přezdívá kmenový pás (tribal belt).
Říká se mu ale také rudý koridor (red corridor) právě kvůli výskytu nakšalitských povstalců. Ti nalezli v nepřehledném horském a zalesněném terénu bezpečnou základnu a v místním kmenovém obyvatelstvu klíčového spojence.
Obránci kmenů
Právě nakšalité byli v podstatě jediní, kdo se za příslušníky kmenů postavil, když do jejich domovů dorazila moderní doba ve své nejbrutálnější podobě. Ukázalo se totiž, že neúrodné a zaostalé regiony obývané kmenovým obyvatelstvem skrývají bohatá ložiska nerostných surovin a jsou ideální pro stavbu přehrad pro výrobu elektřiny a zavlažování.
Do kmenových oblastí tak přišly bohaté společnosti se svými projekty na stavbu dolů, průmyslových podniků a přehrad, které si v konečném součtu vyžádaly odsun mnoha milionů lidí – v drtivé většině právě příslušníků kmenů, kteří museli ustoupit v zájmu pokroku.
Z pohledu práva ani nevlastnili půdu, na které po mnoho staletí žili víceméně jako lovci a sběrači. A obvykle neměli ani prostředky, ani znalosti na to, aby se mohli před vystěhováním bránit.
Nalezli ale zcela přirozenou podporu v radikálně levicovém nakšalitském hnutí, které svůj revoluční zápal přetavilo v partyzánský boj proti indickému státu, do kterého neváhalo zapojit ani teroristické útoky.
Ačkoliv rozhodně neplatí, že každý příslušník kmenového obyvatelstva sympatizuje s nakšality, je zcela jasné, že drtivou většinu jejich bojovníků a vůdců dnes tvoří právě lidé z kmenových oblastí.
Jaká je historie nakšalitského hnutí? Jak se proti němu indický stát snažil a snaží bojovat? A jaké jsou příčiny jeho úpadku v posledních letech? To všechno rozebírá tento díl pořadu Za obzorem.
