Ludvík Svoboda byl jediný prezident, kterého komunisté připravili o moc zákonem, říká historik
Ludvík Svoboda (1895–1979) byl mezi lidmi populární. Měl pověst statečného vojáka a generála, který bojoval proti nacistům. Z podporovatele reformních snah tehdejšího Československa se ale dostal na „druhou“ stranu. Dvakrát se stal prezidentem – od srpna 1968 do května 1975. Konec jeho působení na Hradě byl ale doprovázen dokonce speciálním zákonem s retroaktivní působnosti – a který ho zbavil funkce.
Když v lednu 1968 došlo k výměně ve vedení KSČ a do čela nastoupil Alexander Dubček, stal se Ludvík Svoboda sympatizantem reformních snah, které dnes známe jako pražské jaro.
V první světové válce byl legionářem, ve druhé už armádním generálem československých vojáků, kteří bojovali po boku Rudé armády. Svobodova politická dráha stoupala až do počátku 50. let – tehdy byl dokonce nějakou dobu za mřížemi.
Po nástupu Chruščova do vedení komunistické strany Sovětského svazu byl Ludvík Svoboda rehabilitován, takže se stal velitelem vysoké vojenské školy i poslancem.
„Byl nejen velmi populární, ale snad až příliš idealizován. O jeho roli v poúnorové ,očistě‘ armády a politických procesech se v podstatě nemluvilo,“ popisuje historik Jan Kalous.
Cestami života
Svobodova politická dráha byla na vrcholu v roce 1968, kdy se stal prezidentem. Pak se ale znelíbil. Leccos naznačuje příběh s jeho memoárovou knihou Cestami života.
„Na knize pracoval od počátku 60. let ve Vojenském historickém ústavu. Spolu s historikem Karlem Richtrem a dalšími. Ale vyšel jen první díl, druhý nikoli. Předsednictvo ÚV KSČ dokonce zřídilo komisi pro posouzení Svobodových pamětí,“ vysvětluje Kalous.
„Převládlo totiž ideologické působení. Členem komise byl například Walter Ulbrich, představitel komunistické Německé demokratické republiky.“
3:31
Ludvík Svoboda odmítl dělnicko-rolnickou vládu, přivezl Dubčeka a spol. z Moskvy a podepsal pendrekový zákon
Číst článek
Svobodovy potíže se začaly násobit a zároveň ho začínalo zrazovat zdraví. Nejdřív dostal mozkovou příhodu (1972), pak se přidávaly další nemoci. Sám Ludvík Svoboda se rozhodl, že už nebude pokračovat ve druhém funkčním prezidentském období. Vedení KSČ s tím ale nesouhlasilo.
„Nedokázalo se totiž shodnout, kdo by měl Svobodu nahradit. Husák byl zatím neprůchozí i proto, že někteří nechtěli, aby se u něj kumulovaly funkce – to by totiž byl jak generálním tajemníkem KSČ i prezidentem,“ popisuje historik Kalous.
A tak byl v březnu 1973 Ludvík Svoboda znovu zvolen prezidentem. Nebyl ale schopen ani složit slib, četl to za něj místopředseda Federálního shromáždění – a i jeho zdravotní stav se dál prudce zhoršoval.
„Dokonce se začaly šířit zprávy, že Svoboda zemřel. Pravomoci prezidenta nezvládal, novoroční projev v roce 1973 přednesl jen s velkými obtížemi. Také následujícího roku byl jeho projev jen přečten. Funkci nevykonával vůbec od března 1973 do května 1974, většinu pravomocí tehdy převzala vláda. A veřejnost byla zaskočena,“ říká Kalous.
Cestu ke zvolení si mezitím vyjednával mocichtivý Gustáv Husák, takže zas zbývalo najít cestu, jak se nemocného Svobody zbavit. 28. května 1975 tak přijali nový zákon, kterým byl Ludvík Svoboda zbaven funkce.
Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, jestli Ludvík Svoboda skončil v roli prezidenta dobrovolně a ze své vůle, Jan Kalous odpovídá: „Ne. Byl to jediný československý prezident, který byl sesazen. Stalo se tak svévolně a s použitím zpětné aplikace zákona. A zákony se dodnes přijímají dopředu. Tehdy se ale nikdo neozval, opozice neexistovala a bylo to v zájmu KSČ a upevnění moci.“
Celý pořad najdete v audiozáznamu.
