‚Nemocný málo pojedl a usnul.‘
Masaryk, Zápotocký i Husák. Jak se lhalo o nemocech českých prezidentů

Gustáv Husák tajil své zdravotní problémy i před svým nejbližším okolím, kdežto o nemocech Ludvíka Svobody vycházely referáty na stránkách Rudého práva. Jak se informovalo o zdraví československých a českých prezidentů? Nabízíme přehled i s dobovými audiozprávami.

Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937)

prezidentem 1918–1935

Zdravotní stav prezidenta Masaryka byl po většinu jeho politické dráhy dobrý a začal se zhoršovat až v roce 1934. Jedinou výjimkou bylo chřipkové onemocnění v únoru a březnu roku 1921, které vyvolávalo obavy o jeho život. O této chorobě byla veřejnost poměrně podrobně informována. Týdeník Čech například 6. března 1921 u příležitosti Masarykových narozenin napsal: „Slaví je při otřeseném zdraví, kdy vynikající lékaři dlí u lůžka jeho, zaznamenávají každý stupeň jeho teploty, počet tepů jeho srdce, celkový zdravotní stav, kteréžto všecky zprávy přijímány jsou uvědomělým národem s nemalým rozrušením.“

Navzdory silně se zhoršujícímu zdraví byl Masaryk v květnu roku 1934 opět zvolen prezidentem a v úřadu setrval až do 14. prosince 1935. V té době se již informace o jeho zdravotních problémech skrývaly. Novinář a historik Petr Zídek situaci popsal takto: „Informace určené pro veřejnost Masarykovy zdravotní potíže umenšovaly a nenazývaly pravými jmény již od počátku května 1934, kdy utrpěl první záchvat mozkové mrtvice.“

Rozhlasové zprávy o Masarykově zdraví se z doby, kdy ještě vykonával svůj úřad, nedochovaly. K dispozici je ale reportáž z jeho poslední prezidentské volby 24. května 1934, kde je dobře slyšet, jak si nemůže vybavit slova prezidentského slibu a napovídat mu musí přísedící. Masaryk, který měl v důsledku mrtvice problémy se zrakem, se text prý raději naučil nazpaměť, paměť ho ale v rozhodující chvíli zradila. Podle různých svědectví se prezident na veřejnosti pohyboval nejistě a při přehlídce čestné roty museli Masaryka, který nemohl hýbat pravou rukou, podpírat předseda vlády Jan Malypetr a kancléř Přemysl Šámal.

Historik Antonín Klimek ve své monografii Boj o Hrad píše: „Čtyřiaosmdesátiletý prezident byl dle oficiálních prohlášení lékařů po volbě především unaven. Byla vydávána bagatelizující úřední komuniké o Masarykově vyčerpání a s tím související chorobě. ‚President republiky se… zotavuje nyní již tou měrou, že počíná opět pracovati, vychází denně na procházku,‘ stálo ve zprávě z 2. června, podepsané MUDr. A. Maixnerem.“

V červnu léta 1934 se objevil další zdravotní problém – Masaryk přestal ovládat svou pravou ruku. Listiny, kterých právě v době před začátkem léta přicházelo velmi mnoho, mohl podepisovat jen s největším vypětím sil. V červenci proto pracovníci prezidentské kanceláře diskrétně objednali podpisové razítko, vyhotovené přesně podle jeho podpisu. Prezident pak už na listiny jen symbolicky pokládal ruku. Na konci srpna 1934 nebyl Masaryk po nějakou dobu schopen souvisle mluvit a obvykle dával přednost angličtině. Začal také obědvat sám, protože se kvůli neobratným pohybům styděl i před členy rodiny.

Klimek píše: „Dne 11. září se lékaři viděli nuceni vydat bulletin o prezidentově zdraví. Mísil dost básnění s pravdou: Prezidentův zrak byl v květnu postižen funkčními změnami tepének. Ačkoli se velmi zlepšil, stejné změny se objevily i u větévek tepen zásobujících koru levé polokoule mozkové. Šlo o jev značně omezený, takže ovlivnil pouze pohyb prstů pravé ruky. Příznaky šíření změn v srpnu byly slabé a pominuly; asi běželo o druhotné symptomy. ‚Chorobné změny ohrožující život se po celou dobu onemocnění nevyskytly a schopnosti intelektu neutrpěly. Celkový tělesný stav i vzhled je dobrý.‘ Podepsáni: Maixner, Pelnář. Někteří četli mezi řádky, že stav je kritický, jiní věřili v pravý opak. Tak večerník Práva lidu jásavě 13. září na prvé stránce napsal: ‚Prezident Masaryk je zdráv.‘ Další lékařská zpráva z 25. září hovořila o stálém zlepšování zdraví a dobrých prognózách. ‚Nepříznivé zprávy, které se v posledních dnech na veřejnosti vyskytly, nemají podkladu. Celkový stav jest a stále byl dobrý.‘“

Podrobněji byla veřejnost o Masarykově stavu informována v období, kdy už prezidentskou funkci složil. Z této doby máme dochovánu krátkou přednášku jeho osobního lékaře Maixnera a také sestřih zpráv o jeho chorobě v posledních dnech života. Příznačné je, že Masarykovi jen půl roku před jeho smrtí předpovídal ještě léta života.

Edvard Beneš (1884–1948)

prezidentem 1935–1938, v exilu 1940–1945, poté 1945–1948

Informace o zdravotním stavu Edvarda Beneše se v tisku běžně neobjevovaly. Neobjevily se ani tehdy, když ho v červenci 1947 postihly dva záchvaty mrtvice za sebou (nejprve 5., poté v noci z 9. na 10. července), z nichž se už nikdy plně nevzpamatoval. Pro úplnost: drobnější mozkové příhody Beneše postihly už v předcházejících letech – dohromady jich prý prodělal pět. Autor Benešovy biografie, francouzský historik Antoine Marès, píše, že tyto informace se od jeho lékařů tajně dostávaly k vysoce postaveným představitelům KSČ, kteří tyto skutečnosti využívali k plánování svých politických manévrů. Pravděpodobně nebylo všeobecně známo ani to, že prezident trpí takzvaným Méniérovým syndromem, chronickou nemocí, která se projevuje záchvaty, při nichž postižený pociťuje bolesti hlavy, závrati či nedoslýchavost. Různé zdroje se přitom shodují na tom, že zdravotní problémy postupně měnily Benešovu osobnost směrem k podléháním afektům a pasivitě.

Další podrobnosti o vývoji Benešova zdravotního stavu naleznete například zde.

Emil Hácha (1872–1945)

prezidentem 1938–1945

Zdravotní stav Emila Háchy se během doby, po niž setrval v úřadu, výrazně zhoršil. Veřejnost o tom informována nebyla, protože byl nástrojem, který sloužil legitimizaci nacistické okupace. Němci si nepřáli jeho odstoupení nebo zpochybňování jeho schopnosti svou funkci nadále vykonávat. Historik Vít Machálek, který je autorem rozsáhlé Háchovy biografie, k jeho stavu v době atentátu na Heydricha píše následující: „Hácha už v této době fakticky nebyl schopen vykonávat svůj úřad a adekvátně vnímat situaci.“ Háchovu zdravotnímu stavu se občas věnovalo československé rozhlasové vysílání v Londýně, představitelé exilové vlády ovšem podrobnosti o zdraví státního prezidenta neznali. Dne 27. října 1943 konziliární vyšetření, provedené MUDr. Maixnerem a profesory Prusíkem a Myslivečkem „konstatovalo aterosklerózu mozkových cév, projevující se stavy zmatenosti, slabou vštípivostí, ztrátou zájmu o věci, které Háchu dřív zajímaly, ztrátou představy o čase apod.“

Po Vánocích 1943, píše Machálek, „skutečnost, že prezident už nebyl s to pronést vánoční projev, vyvolávala spekulace, zda Hácha již nezemřel. V lednu 1944 se v denním tisku opakovaně objevilo dementi ‚poplašných pověstí‘, obsahující už v novinovém titulku zcela absurdní formulaci, že se dr. Hácha ‚těší úplnému zdraví‘.“ Tou dobou už Hácha ztrácel schopnost chůze a někdy prý nepoznával ani vlastní dceru. Od 29. ledna 1944 se o něj v Lánech, kam natrvalo přesídlil, staraly dvě povolané zdravotní sestry. Nezvládal se také už podepsat a často prý zkazil připravený dokument.

Od Vánoc 1944 Hácha podle Machálka takřka nemluvil a nevnímal, co se s ním děje. Jediná konkrétnější informace, kterou veřejnost o jeho zdraví měla, pocházela ze zprávy prezidentova osobního lékaře Maixnera z 26. května 1944 (v protektorátních denících vyšla 27. května), v níž se uvádělo, že „státní president dr. Hácha trpí od několika dní lehkou churavostí, zaviněnou věkem. Stav choroby nevzbuzuje tou dobou podle lékařského posudku obav“. Jeho nemoc byla prý „způsobena normálními fysiologickými změnami organismu, vyvolanými věkem“.

Zvuky o zdravotním stavu prezidenta Háchy se v archivu Českého rozhlasu nezachovaly, pro zajímavost ale lze doporučit jeho patrně poslední projev z 15. března 1944, který nahrával na několik pokusů. Nahrávka uchovala i hlasy jeho spolupracovníků nebo možná spíš zaměstnanců rozhlasu, kteří ho instruují, jak má jeho řeč znít.

Klement Gottwald (1896–1953)

prezidentem 1948–1953

První komunistický prezident trpěl celou řadou závažných zdravotních problémů, zvláště pokročilou syfilidou a alkoholismem. Vzhledem k tomu, že po roce 1948 neexistoval svobodný tisk, veřejnost se o Gottwaldových nemocích nic oficiálně nedozvěděla.

Lékařská zpráva o stavu umírajícího vůdce se v Rudém právu objevila až 14. března 1953. Psalo se v ní, že „prezident republiky soudruh Klement Gottwald onemocněl dne 12. března ráno prudkým zánětem plic a pohrudnice. Bylo zavedeno energické léčení, v němž se pokračuje“. Další část zpráva sdělovala: „Náhlé zhoršení stavu soudruha Klementa Gottwalda v ranních hodinách dne 13. března vzbudilo podezření, zda nedošlo ke krvácení do dutiny hrudní. Jakmile stav dovolil, byla provedena zkusmá punkce hrudníku a získána tekutá krev. V léčení se pokračuje, stav nezměněn.“ Pod zprávou stála jména domácích i sovětských odborníků v čele s doktorem medicínských věd, prof. A. Markovem.

Už následujícího dne, 15. března 1953, ale Rudé právo vyšlo s černě orámovanou fotografií prezidenta na titulní straně. Uvnitř občané našli „Zprávu o úmrtí prezidenta republiky“: „Soudruh Klement Gottwald od 9. hodiny ranní již nenabyl vědomí. Ač byly dýchání i koloběh uměle a trvale udržovány, stav kolapsu se prohluboval. Vzrůstala cyanosa a bledost, dýchání vázlo, tep nebyl hmatný, tlak krevní se nedal měřit. Znovu se dostavily příznaky poruch ústředního nervstva. Soudruh Klement Gottwald zemřel přesně v 11 hodin.“ Seznam odborníků byl tentokrát ještě delší, na prvním místě stál akademik a doktor lékařských věd A. Bakulev.

Za zajímavost lze označit článek „Poslední hodiny a dny Klementa Gottwalda“, který vyšel v Rudém právu dva týdny po jeho smrti, 29. března. Popisuje prezidentův hrdinský stoicismus tváří v tvář blížící se smrti a odhodlání sovětských lékařů mu pomoci, které se projevilo i tím, že profesor Bakulev neodvolal svůj let do Prahy ani navzdory sněhové vichřici nad Minskem. Podle tohoto článku provedl akademik Bakulev v noci ze 13. na 14. března Gottwaldovi operaci aorty, která mu přinesla na krátkou dobu určité ulehčení. „Sám soudruh Gottwald se cítí lépe. Dýchání je mnohem klidnější a volnější. K šesté hodině říká soudruhu Čepičkovi: ‚Co kdybys otevřel okno. Podívej se, jak je tam krásné sluníčko. A co kdybyste mně dali trochu hovězí polévky a kompotu?‘ A po chvíli dodává s úsměvem: ‚A skleničku piva.‘ Jaká vůle k životu, jaká síla organismu, jaká naděje! Nemocný málo pojedl a klidně usnul.“

Podle článku psychiatra Miloše Vojtěchovského, který se odvolává na vzpomínky lékaře Josefa Charváta, jenž se na léčení prezidenta Gottwalda sám podílel, se ale operace nakonec neuskutečnila. O tehdy panující úrovni utajování vypovídá skutečnost, že ani lékaři, přivolaní k lůžku umírajícího prezidenta, zprvu neměli přístup k jeho lékařské dokumentaci. Péče o umírajícího skutečně probíhala pod bezprostředním vedením (či snad spíše velením) Gottwaldova zetě, armádního generála a ministra národní obrany Alexeje Čepičky. Zajímavostí je také skutečnost, že Gottwald umíral ve svém bytě na Hradě a operován měl být ve vlastní koupelně. Dostupná literatura ale neříká, zda byl důvodem jeho kritický stav, nebo snaha o co největší utajení.

Antonín Zápotocký (1884–1957)

prezidentem 1953–1957

O chorobách Antonína Zápotockého toho není mnoho známo. Jeho úmrtí na infarkt 13. listopadu 1957 předcházelo onemocnění, které podle oficiálních zpráv začalo už 4. listopadu. Zpráva o tom vyšla 5. listopadu 1957 na titulní straně Rudého práva a byla velmi stručná: „Prezident republiky soudruh Antonín Zápotocký dnes náhle vážně onemocněl a byl přijat do nemocnice Státního sanatoria. Jeho stav je dnes večer uspokojivý.“ V dalších dnech se objevovaly podobné zprávy, ze kterých se nedalo s jistotou poznat, čím Zápotocký vlastně trpí.

Podrobnější zprávu lékaři vydali až 12. listopadu 1957 (v Rudém právu vyšla 13. listopadu). Pravilo se v ní: „Po nerušeném a klidném průběhu prvního týdne onemocnění došlo dnes k nové poruše srdečního svalu. Objevily se známky srdeční slabosti. Tep je 120/min, pravidelný. Krevní tlak je 105/700 mm Hg. Pokračuje se v intenzivní léčbě základní choroby a byla učiněna všechna další potřebná léčebná opatření.“ Pod zprávou bylo podepsáno několik lékařů.

Větší jasno do věci vnesla až „Závěrečná lékařská zpráva o nemoci soudruha Antonína Zápotockého“, která v Rudém právu vyšla 17. listopadu 1957. Stálo v ní následující: „Pathologicko-anatomickým vyšetřením byl zjištěn tento nález: Atheroskleróza věnčitých tepen srdečních, která vedla k výraznému jejich zúžení a místy až k úplnému uzávěru. Důsledkem těchto změn bylo nedostatečné prokrvení srdečního svalu. Na zadní stěně levé komory srdeční byla zjištěna stará jizva po infarktu a v ostatní svalovině levé komory mnohočetná starší i zcela čerstvá infarktová ložiska. Tato čerstvá ložiska byla příčinou náhlého selhání poškozeného srdce. Pathologicko-anatomický nález souhlasí zcela s klinickou diagnosou. Charakter a rozsah změn v srdečním svalu byl takového rázu, že nebylo možno přes veškerou lékařskou péči zabrániti smrti.“ Pod zprávou je podepsáno pět lékařů.

Antonín Novotný (1904–1975)

prezidentem 1957–1968

Antonín Novotný nebyl v období, kdy vykonával prezidentskou funkci, tedy v letech 1957 až 1968, vážněji nemocný (nebo se tuto skutečnost povedlo dokonale utajit). Když v roce 1975 zemřel na infarkt, nikdo se o něj už příliš nezajímal a dochována je jen kratičká zpráva.

Ludvík Svoboda (1895–1979)

prezidentem 1968–1975

Když v červnu 1972 během návštěvy indické premiérky Indiry Gándhíové postihla prezidenta Ludvíka Svobodu mozková příhoda, československý tisk o tom takřka neinformoval. Čtenáři Rudého práva se dozvěděli jen tolik, že prezident „lehce onemocněl“ a lékaři mu doporučili „několikadenní klid“ (22. června 1972).

Svobodovy zdravotní problémy se prohloubily v roce 1974, kdy nejprve nastoupil léčbu močových cest ve Státním sanatoriu, jen aby ho po propuštění do domácího léčení postihla série příhod plicní embolie, oboustranný zánět plic a pohrudnice. Vzhledem k tomu, že – jak nedávno popsaly Seznam Zprávy – se mezi lidmi začaly šířit spekulace, že prezident už dost možná nežije, začala vládní místa o zdravotním stavu prezidenta Svobody informovat velmi důkladně. Již dne 17. dubna 1974 našli čtenáři na první straně Rudého práva zprávu s titulkem „Sdělení Kanceláře presidenta republiky“, v níž se psalo: „Vzhledem k zájmu široké veřejnosti o zdravotní stav presidenta republiky Kancelář presidenta republiky a vedení Státního sanatoria sdělují, že president republiky armádní generál Ludvík Svoboda byl propuštěn z nemocničního do domácího léčení.“ V dalších dnech, týdnech a měsících se podobné zprávy v tisku i v rozhlase objevovaly velmi často.

Dne 30. dubna například na první straně Rudého práva vyšla tato zpráva: „Vedení Státního sanatoria a lékařské konzilium sděluje, že přes intenzivní péči zůstává zdravotní stav presidenta republiky armádního generála Ludvíka Svobody nadále velmi vážný. Stálé lékařské konzilium trvale sleduje všechny změny zdravotního stavu a zajišťuje nezbytnou léčbu.“

V této době se také začaly pravidelné zprávy o Svobodově zdravotním stavu vysílat v rozhlase. V dalších měsících, kdy se už řešila otázka Husákova nástupnictví, se v rozhlasovém zpravodajství pravidelně objevovaly informace o návštěvách Gustáva Husáka, tehdy zatím jen generálního tajemníka ÚV KSČ, a předsedy vlády Lubomíra Štrougala, u lůžka nemocného prezidenta. I při těchto návštěvách se samozřejmě probíral stav nemocného prezidenta.

Složité okolnosti odchodu Ludvíka Svobody z prezidentského úřadu lze nastudovat například v textu historika Michala Macháčka.

Gustáv Husák (1913–1991)

prezidentem 1975–1989

Informace o zdravotním stavu Gustáva Husáka, který přinejmenším od konce 70. let nebyl právě dobrý, se zveřejňovaly jen minimálně. První mozková příhoda Husáka postihla v roce 1978, prezident kromě toho trpěl cukrovkou a později také šedým zákalem. Jeho zdraví nezlepšovalo ani neustálé kouření a hojná konzumace alkoholu.

Historik Michal Macháček, autor rozsáhlé Husákovy biografie, naznačuje, že prezident tajil svůj zdravotní stav i před svým okolím: „Husák velice střežil informace o svém zdravotním stavu, ani nejbližší okolí nevědělo o všech jeho mozkových příhodách. Také se vyhýbal některým zákrokům, například operaci očí, z obavy, aby čas následné rekonvalescence nebyl proti němu využit jeho oponenty. U něj fungovala latentní nedůvěra a obezřetnost, nejednou ale i vzhledem k jeho životním zkušenostem pochopitelná.“

V roce 1988 prezident prodělal náročnou oční operaci, v únoru roku 1989 pak Husáka postihla třetí mrtvice. Macháček k tomu říká: „Když se pak delší dobu neobjevoval na veřejnosti, politici vydali prohlášení, že na tom není zdravotně dobře. Úřadovat opět začal asi až po dvou třech měsících.“

Zprávy o Husákových zdravotních problémech z těchto dnů jsou také jediné, které se podařilo v dobovém tisku nalézt. Dne 10. března 1989 vyšla na první straně Rudého práva následující informace: „Zdravotní stav prezidenta ČSSR je uspokojivý. Vyplývá to z informací, které redakci Rudého práva poskytla oficiální místa. Předseda vlády ČSSR Ladislav Adamec v úterý sdělil naší veřejnosti, že prezident náhle onemocněl, a proto se nemohl osobně zúčastnit oslav Mezinárodního dne žen na Pražském hradě. Soudruh Gustáv Husák se nachází v nemocničním ošetření již několik dní a průběh nemoci nasvědčuje, že v dohledné době může být z nemocnice propuštěn. O přesném určení odchodu z nemocnice však rozhodnou ošetřující lékaři. V nemocnici navštívil prezidenta republiky generální tajemník ÚV KSČ soudruh Miloš Jakeš, který mu popřál jménem vedení strany brzké uzdravení.“

Další zpráva se v tomtéž deníku objevila 18. března 1989. Až z ní se čtenáři dozvěděli, co prezidentovi vlastně je: „Jak již bylo dříve oznámeno, prezident ČSSR a člen předsednictva ÚV KSČ Gustáv Husák byl po náhlém onemocnění hospitalizován. Nadále je v nemocničním ošetření. Zpráva Čs. tiskové kanceláře vydaná v pátek uvádí, že příčinou onemocnění byla malá cévní mozková příhoda.“ O Husákově hospitalizaci tehdy informoval také Československý rozhlas.

Václav Havel (1936–2011)

prezidentem 1989–2003

O zdravotních problémech Václava Havla byla veřejnost informována včasně a podrobně.

Agentura ČTK například 24. října 2019 napsala: „Způsob informování o zdravotním stavu českého prezidenta prošel během čtvrtstoletí různými fázemi. Za úřadování Václava Havla (1993 až 2003) byly vzhledem k jeho dýchacím problémům i dalším potížím poměrně časté tiskové konference a další mediální výstupy, kterými Hrad a lékaři informovali o Havlových nemocech. Největší pozornost vzbudily dvě vážné operace – v roce 1996, kdy mu byl odstraněn zhoubný nádor a odebrána polovina plíce, a o dva roky později, když během dovolené v Innsbrucku musel absolvovat akutní operaci proděravělého tlustého střeva.“

Hovory v Lánech se 1. prosince 1996 natáčely přímo v nemocničním pokoji, a to jen den předtím, než prezident Havel podstoupil operaci plic. Vyjadřuje se v nich pochopitelně i ke svému zdravotnímu stavu.

Pro ilustraci lze uvést, že když byl prezident Havel ve dnech 25. listopadu až 27. prosince 1996 hospitalizován se zánětem plic a lékaři mu odebrali polovinu pravé plíce, ČTK o něm vydávala několik podrobných zpráv denně – přibližně jich na toto období připadá sto.

Kromě prezidentova aktuálního zdravotního stavu se v nich informovalo i o plánovaném zákroku a jeho možných úskalích. Havla také navštěvovali přední politici a ústavní činitelé. I o těchto návštěvách a o dojmech návštěvníků ČTK vydávala zprávy.

V den operace 2. prosince vyšlo o jejím průběhu postupně pět zpráv – pro zajímavost jejich titulky: „Plicní operace prezidenta Václava Havla začala“; „Prezidentu Havlovi byl z plic odstraněn zhoubný nádor“; „Mluvčí: Prezident Havel se probral z narkózy“; „Agentury využily operace prezidenta Havla k jeho chvále“; „O výsledku operace Havla informován jako první Klaus“.

Václav Klaus (1941)

prezidentem 2003–2013

Václav Klaus netrpěl v době, kdy zastával prezidentský úřad, vážnými zdravotními potížemi. „Za Havlova nástupce Václava Klause informovala prezidentská kancelář o zdravotních potížích hlavy státu. Vzhledem k obecně lepšímu Klausovu zdraví to ale bylo spíše výjimečné - lékaře vyhledával převážně jen kvůli nachlazení či úrazům ze sportu. Nejvážnějším zákrokem byla v roce 2008 výměna kyčelního kloubu v nemocnici na Bulovce, v roce 2012 pak Klaus podstoupil operaci šedého zákalu,“ popsala agentura ČTK.

Pro ilustraci: v souvislosti s výměnou kyčelního kloubu v červnu 2008 vydala ČTK asi 12 zpráv. O přibližném termínu zákroku média informovala už v březnu. S médii hovořil bezprostředně po zákroku i ortoped Pavel Dungl, jenž vedl tým lékařů, který Klause operoval. Veřejnost se ze zpráv ČTK dozvěděla i technické podrobnosti o Klausově kloubní náhradě – jde o „necementovaný model, který se používá běžně u mladších, sportovně aktivních jedinců“. Operace proběhla 3. června 2008 a už 9. června prezident přijal první pracovní návštěvu – i o tom ČTK informovala. Došlo i na nemocniční stravu, která Klausovi prý „chutná a nemá ohledně jídla žádná zvláštní přání. Personál nemocnice se podle Weigla shoduje, že hlava státu je skromným strávníkem“.

Miroslav Tomek, rak a pj

Související témata: prezident, prezidenti, Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš, Emil Hácha, Klement Gottwald, Antonín Zápotocký, Antonín Novotný, Ludvík Svoboda, Gustáv Husák, Václav Havel, Václav Klaus