Vzácný historický nález. Dosud neznámé deníky jedné z lidických žen mapují její osud po válce
V Lidicích našli dosud neznámé deníky Emílie Rohlové. Začala je psát po válce, když se vrátila z koncentračního tábora. Během vypálení vesnice v noci z 9. na 10. června 1942 jí nacisté u Horákova statku zastřelili manžela, její matku později zavraždili v Osvětimi. Deníky adresovala své osmileté dceři Božence a doufala, že se s ní znovu setká. Malou Boženku ale nacisté zavraždili v Chelmnu spolu s ostatními lidickými dětmi.
Mojí zlaté holčičce Božence. Víš moje maličká, dneska se mi po tobě tolik stýská a mám tak veliký strach, že máš hlad a ještě je ti smutno. To mi jednou povíš. Dostala jsem tatínkovu fotografii. Stále ho vidím a vše ve mně tak oživlo, že je mi tak smutno.
„Notýsek začíná 16. 7. 1945. V podstatě ony jsou to vzkazy – co prožila ten den, jak se zrovna cítí. Třeba tam je jeden den, kdy je svátek matek a ona jí píše, že v tuhle chvíli se cítí moc špatně, že vzpomíná na svátky matek, který zažila s Boženkou v předcházejících letech, kdy Boženka běhala a sháněla, co by té své zlaté mamince k svátku matek dala,“ říká Radiožurnálu starostka Lidic Veronice Kellerové.
K ní se deníky dostaly jen pár dní před 80. výročím tragických událostí června 1942. Přinesl jí je prasynovec Emílie Rohlové Josef Kapitán.
„Moje žena se o tetu starala. Bylo jí pomalu devadesát let, když zemřela. A když zemřela, tak jsme všechno vystěhovávali a to jsme tam našli. Bylo to zabalené v takovém papíře, převázané provázkama a ona to tam i psala, že si to jednou budou číst s dcerou,“ popisuje, jak k deníkům přišel.
„Ona byla taková silná. Nikdy neplakala. Pořád doufala, že asi někde je. Myslela si třeba, že by se mohla dostat do Německa. Ale to byl úplný nesmysl, protože jsme takový tmavý rod a ta její holčička byla černá a oni si nechávali jenom blonďatý,“ vypráví Kapitán.
Nikdo ten sešit ještě ode mě nečetl, až ty se vrátíš, tak jej spolu znovu pročteme. Teď to zalepím a schovám a otevřeš si to, moje malá holčí, sama. Prosím tě, vrať se mi už brzy, ať nejsem tak sama. V duchu tě líbám a prosím Boha, aby ti dal hodně zdraví. Líbá tě tvá máma.
Emílie Rohlová napsala tři deníky. V největším popisuje svůj život před Lidicemi, stěhování do vesnice za svým manželem i její vypálení v noci z 9. na 10. června 1942. Druhé dva jsou věnované osmileté dceři, kterou naposledy viděla v kladenském gymnáziu, než je od sebe nacisté oddělili.
„Ta slova jsou fakt tak působivá a vypovídající. Vyznává se tam z lásky ke svému manželovi, který byl zastřelen ráno 10. června 1942. A z toho čiší nezměrná láska, ale i strašný smutek, jak jí chybí všichni, protože ani maminka se nevrátila. Ta zemřela v koncentračním táboře. Takže opravdu zůstala sama,“ vysvětluje starostka Lidic.
Je Boží hod. Včera jsem byla u tatínka. Přinesla jsem mu dvě svíčky. Jednu od tebe a jednu ode mě. Modlila jsem se, aby jsi se mi brzy vrátila domů. Tetka Židová říkala, že jsi měla nejméně bodů pro poněmčení. Jaksi mě to blaží, že tě nic nezdolalo - ani jejich kultura, ani jejich jednání, jak říkali. Bestie.
Emílie Rohlová se po válce už nikdy znovu nevdala ani neměla další děti.
