Každý totalitní režim je slabý a zbabělý. Bojí se svobody a revolty, tvrdí historik
Komunistický režim zakazoval řadu věcí, a to včetně vydávání knih. Neblaze proslulé „indexy“, na kterých se ocitli autoři a jejich díla, nesměly být vydávány, byly staženy z knihoven. Část z nich vycházela v exilových nakladatelstvích či v samizdatu. Do hledáčku estébáků se tak dostávali i čtenáři, kteří takové knihy měli doma, dokonce i autoři, kteří si psali „jen do šuplíku“.
Jedním z nich byl Jiří Kolář, který debutoval v roce 1941 a patřil mezi tzv. avantgardu – spolu s Františkem Halasem nebo Jindřichem Chalupeckým. Po skončení druhé světové války pracoval jako redaktor nakladatelství, únorový převrat 1948 mu ale obrátil život naruby.
„Byl odklizen, vyhozen ze zaměstnání a pak se od roku 1950 živil jako básník a výtvarník na volné noze,“ říká literární a výtvarný historik Radim Kopáč.
„Do nové politiky se nehodil, protože patřil k avantgardě, novým směrům. Nový režim ale mířil opačným směrem – nadšení pod praporem komunismu,“ doplňuje v pořadu Jak to bylo doopravdy.
Když se pak na sjezdu spisovatelů vůči Kolářovi kriticky vyjádřil tehdejší ideolog kultury Ladislav Štoll, bylo „vymalováno“. Jiří Kolář si své tehdy pocity a názory zapsal do díla Prométheova játra.
Kolář, Gruša i Jirous
„Rukopis stylizoval jako dopis v té době už rok mrtvému Halasovi, zapsal si tam veškerou nenávist, vztek a hněv,“ vysvětluje Kopáč. Rukopis mu Státní bezpečnost (StB) zabavila při domovní prohlídce u literárního vědce Václava Černého, Kolář za to putoval do vazby, kde byl několik měsíců. Odsoudili ho pak za hanobení ústavního činitele a od dalších vězeňských let ho zachránila prezidentská amnestie.
Komunistický režim se nevzdával a Koláře při jeho cestě do zahraničí zbavil občanství a donutil tak k životu v exilu. Dnes patří do „výkladní skříně“ toho nejlepšího, co na naší výtvarné scéně bylo – v zahraničí se z něj stal uznávaný výtvarník.
Stovky lidí si v Osvětimi připomněly romský holokaust. ‚Chraňte menšiny,‘ apelují přeživší
Číst článek
Už v roce 1964 se do polemiky s ideologem Štollem dostal také básník Jiří Gruša, který ve své eseji Verš pro kočku kriticky zhodnotil nejen dosavadní angažovanou tvorbu, ale také kulturní politiku a přihlásil se k avantgardě.
„Tehdy se rozběhla zásadní mezigenerační polemika,“ vzpomíná Kopáč. Jiří Gruša svůj pohled na fungování komunistické společnosti zpracoval v románu Dotazník, který napsal také „jen do šuplíku“. Přesto za to byl zatčený, několik měsíců strávil ve vazbě a následoval podobný osud jako u Koláře.
Odcestoval v roce 1981 na tvůrčí stipendium do USA, během této doby byl zbavený občanství a pak svá další léta života prožil v exilu v Německu. „Tehdy začala také jeho zářná kariéra – nejen spisovatelská, ale také kulturně-diplomatická,“ dodává Kopáč.
Dalším autorem, který byl za svá literární, esejistická díla a také za občansky angažované postoje opakovaně vězněný, byl Ivan Martin Jirous. Jeho básnická sbírka Labutí písně vznikla v době jeho uvěznění ve Valdicích. Jirous podle Kopáče „patří ke skvostům české poezie nejen 20. století“.
Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, jestli se autoři mohli dostat do kriminálu, a to jen za nevydaná literární díla, výtvarný historik Kopáč odpovídá: „Samozřejmě, že mohli a opakovaně se do něj různí autoři dostávali. Totalitní režim je ze své podstaty slabý a zbabělý, bojí se svobody, fantazie a revolty a veškeré alternativní výtvory potírá. Jejich autory posílá do vězení, v lepším případě do exilu. Absurdita na druhou, na třetí je, že někteří byli posláni do vězení za psaní pouze ,do šuplíku‘.“
Víc si poslechněte v audiozáznamu pořadu Jak to bylo doopravdy v úvodu článku.