Genealogie jde kupředu. ‚Kořeny hledáme, protože chceme nějaký vzor a někam patřit,‘ říká genealožka
Spolupracovala na obou řadách televizních cyklu Tajemství rodu a možná dokáže o vaší rodině detektivně vypátrat a najít víc, než byste si mysleli. „Když byl člověk velmi slušný, má jenom základní záznamy, ale když někdo něco provedl, tak se díky soudnímu řízení nebo policejním záznamům dozvíme i o jeho charakteru, který v matrice zapsán není,“ přibližuje genealožka Helena Voldánová v rozhovoru pro Radiožurnál.
Proč někteří z nás potřebují vědět, kdo byl náš předek v 17. století?
Asi hledáme kořeny kvůli tomu, že chceme nějaký vzor. Samozřejmě ideální je, když je vzor kladný. A chceme samozřejmě i někam patřit. Asi i hledáme, po kom vlastně jsme, po kom máme nějaké vlohy, talent nebo povahu a podobně. Tohle všechno hledáme v rodokmenech.
Protnuly se tady všechny možné skupiny ze starých časů, v centru Evropy jsme se namíchali, jsme takoví voříšci, vypráví Helena Voldánová
Co vyčtu v matrikách z 18. století?
Zápis z nejstarší doby je opravdu velmi strohý, něco ve smyslu „pokřtěna Dorotka, dcera Matěje Vondráčka a matky Anny“, a klade se tam důraz na kmotry a svědky obřadu. Takže pak musíme sbírat co nejvíce dalších informací, abychom si dokreslili, jak rodina žila, dokážeme ji zařadit v rámci obce nějaké sociální vrstvy díku tomu, jaký mají majetek.
Pak sledujeme rozvoj rodiny, zda se drželi selského gruntu, nebo se někam stěhovali za prací. Předčasná úmrtí, příčiny smrti, kolik měli dětí, všechno tohle tam dokážeme vypátrat. Tohle dokážeme i v 18. století, i když zápisů je tam nejméně, přesto dokážeme udělat rekonstrukci rodiny.
Dá se čít mezi řádky, nebo to je strohé?
Je to strohé, ale v některých regionech vidíme, že se pan farář rozepisuje nad rámec, když se něco stane. Je to tak hlavně u nemanželských dětí, které rozepisuje, dává tam důraz na to, že to je trošku jinak, než by si přál. Nebo když se něco stane, nějaké mimořádné úmrtí. Měla jsem krásný zápis – žena umírala v hrozných bolestech, když ji pes pokousal. A pan farář tam napsal, že celá vesnice se na ni chodila dívat, aby věděla, jak se má vyvarovat před zlým pesem.
Vědci našli v Itálii 14 žijících potomků Leonarda da Vinciho. Výzkum ale pokračuje i v dalších zemích
Číst článek
Co policejní záznamy?
Používáme je rádi, pokud se dochovají. Jsou tam běžné, malé pokuty za kdeco. Ale někdy je tam ukázka toho, co v matrikách nemůžeme vyčíst, kdy byla u výslechu žena kvůli podezření z krádeže a byla z nich asi tak vystrašená, že tam na sebe prozradila úplně všechno včetně toho, jak se jmenoval její tatínek.
V rodinách se často traduje, že pradědeček byl továrník nebo šlechtic. Co když zjistíme, že v rodině byla prababička běhna nebo pradědeček kat nebo zloděj?
I to je pro nás zajímavé, protože zjišťujeme, že když byl člověk velmi slušný, tak má jenom základní záznamy, ale když někdo něco provedl, tak díky soudnímu řízení nebo policejním záznamům se dozvíme o člověku i ten charakter, co v matrice zapsán není.
Hledáte i na hřbitovech?
Ano, to je naše oblíbené téma, běháme po hřbitovech, hledáme hrobečky, fotíme, vypadáme jako blázni, protože když někdo běhá po celém hřbitově a marně hledá hrob... Vypadáme opravdu jako podivíni. Ale zas nám to pomáhá a řada měst si dělá databáze veřejných pohřebišť ve vyhledávači, takže v budoucnu nám to možná urychlí naše běhání po hrobech.
Jak to vypadá, když potřebujete zapátrat v cizině?
Díky digitalizaci, které probíhá v celé Evropě a po celém světě, dnes už velice dobře můžeme pátrat třeba ve Vídni nebo v Rakousku, které nám bylo nejblíže. Přes tehdejší Vídeň k nám přišla spousta řemeslníků a dělníků, tam pátráme výborně. Ale čím více na východ, tím to jde hůře, protože digitalizace je tam v počátkách a nevíme, zda bude dokončená.
„Legendy jsou kořením rodopisu“
Helena Voldánová
Genetická genealogie, to je zajímavá novinka ve vašem oboru. Jak moc pomůže zkoumání DNA při vaší práci?
Využíváme ji, když se chceme porovnat s někým žijícím, jestli jsme ze stejného rodu. Pak chceme znát tu nejstarší haploskupinu, ze které pocházíme. To jsou takové ty jednotlivé rozdělení základních skupin, ze kterých skupiny přišly do Evropy. My jsme takoví voříšci, protnuly se tady všechny možné skupiny ze starých časů, namíchali jsme se v centru Evropy, ale samozřejmě takhle skupina nám ukáže, jestli jsme Slované, Anglosavé, jestli jsem z východu a podobně.
A pomáhá nám to, když ztratíme indicii po biologickém předku, takže kdyby se v budoucnu oskenovali všichni žijící lidé, dokáže nám to najít shodu nejbližšího příbuzného. Ale je to z druhé strany nebezpečné, protože ne vždy tatínek je tatínkem, takže je to takové citlivé téma.
Co aplikace na sestavení rodokmenu? Funguje to, nebo to je jenom hra?
Rádi si s tím hrajeme, protože pro sestavení rodokmenu používáme různé genealogické programy, jsou i celosvětové, které nás propojí s celým světem. A ty nám nabízejí různé pomůcky, hraji si tam třeba s aplikací, kdy tam dám fotografii svého pradědečka, a ona mi na pár sekund rozpohybuje obrázek. Když se na mě takhle můj pradědeček usmál a mrknul, zamrazilo mě.
Jsou tam programy, které umí rozpoznávat obličeje na fotografiích, když si tam zadá několik badatelů nejenom svůj rodokmen, ale i fotografie, tak program umí nalézt shodu. Takže můžeme nalézt nějaké další příbuzné, se kterými se propojíme a máme tam shodu přes fotografii.
Co dělat, když v matrice narazíme na nečitelný rukopis? A jak moc pátrání zkomplikuje nemanželské dítě? Poslechněte si celý rozhovor v audiu v úvodu článku.
