„Došli jsme na roh Karolkovy a Mireckého a tam jsme narazili na první zabezpečení. Zeptali se nás na heslo. Odpověděli jsme: ‚Do Brody!‘ Odpověděli nám: ‚Byczo jest!‘ Dostali jsme se na dvůr továrny Philips – Telefunkeny. A tam už jsme se potkali s velkou spoustou lidí. Část z nich měla na sobě uniformy. Uvnitř už byli lidi s povstaleckými páskami a zbraněmi na ramenou,“ vypráví na archivní nahrávce z roku 1969, kterou Českému rozhlasu poskytlo Polské rádio, Stanisław Lechmirowicz, zvaný Czert (zemřel v roce 1984 – pozn. red.). Tehdy mu bylo 20 let.

„Už když jsme přicházeli, míjeli jsme se s davem mládeže. Bylo jim mezi 18 a 22 lety. Zdravili nás už z dálky pozvednutím ruky s nataženými dvěma prsty. Odpovídali jsme jim stejným gestem. Všichni se usmívali. I děvčata. Ta si nesla zdravotnické kufříky. Byly to zdravotnice,“ popisuje euforii v areálu továrny, kde se scházeli bojovníci brigády Broda 53. Do Varšavského povstání zbývaly v tu chvíli hodiny.

Podle zástupce ředitele Muzea Varšavského povstání, doktora Pawła Ukielského bylo důležité ukrýt místa setkání před Němci. „Takže bylo nutné myslet na to, aby se po cestě na místa setkání povstalci mohli vmísit v dav na ulicích. To byl také důvod, proč se velení operace rozhodlo pro pátou hodinu odpolední, a ne tak, jak velí taktika, tedy zaskočit nepřítele na sklonku noci.“

Pozdní rozhodnutí

Rozhodnutí o konkrétní hodině začátku operace ale přišlo příliš pozdě. „Rozhodnutí padlo jen o den dříve. To způsobilo, že rozkazy týkající se shromažďování se k některým z 55 tisíc bojovníkům dostaly pozdě. K některým se ten rozkaz vůbec nedonesl.“

Rozhodnutí vydal velitel Domácí armády genmjr. Tadeusz Komorowski okolo šesté hodiny večerní 31. července. O hodinu později velení operace podepsalo mobilizační rozkaz, který měli tisícům účastníků předat doručovatelé a doručovatelky. V osm večer, tedy v „policejní hodinu“, ale začínal noční zákaz vycházení, který trval do ranních hodin následujícího dne.

Kvůli nedostatku času pro předání zprávy se počátku povstání zúčastnila asi jen polovina bojovníků. Většině z nich bylo 18 až 22 let. Jen 10 procent z nich mělo zbraně vhodné pro boj v prostředí města, jako jsou samopaly, granáty, pistole, Molotovovy koktejly.

Prvotním úkolem bylo ovládnout několik desítek strategických míst po celé Varšavě, tedy mosty, školy, telefonní spojovatelnu, nádraží. Dalším úkolem bylo místa udržet do příchodu rudé armády, která se blížila k Visle z východu.

Uspěchaná mobilizace ale ohrožovala konspirační charakter celé akce, utajení. A tak se někde povstalecké jednotky střetly s těmi německými ještě před sedmnáctou hodinou. Bylo tomu tak i v případě bojů, kterých se účastnil Stanisław „Czert“ Lechmirowicz.

„Začaly padat rozkazy. Četo Sad, družstvo 100, připrav se na útok! Na ulici Mireckého jsme podle rozkazu zalehli na dláždění. Na nebi se objevili Messerschmitty. Létaly hodně nízko. Další rozkazy. Neslyšeli jsme je. Předávali jsme si je střelec po střelci. A najednou… Danusza! Nežije! Dorota! Nežije! Zemřely první dvě, zdravotnice. Myslím, že tehdy bylo hlavní myšlenkou, žít aspoň pár hodin, aspoň pár dní a moci bojovat,“ vypráví Lechmirowicz.

‚Hodina V‘

Bylo tři čtvrtě na pět odpoledne. O patnáct minut později se střelba rozlehla po celém Varšavě. Začala „Hodina V“. Povstalcům se podařilo dobýt třeba tehdy nejvyšší budovu Varšavy Prudential, elektrárnu v Powiśle, několik skladů na ulici Stawki i část centra města. Mnoho cílů ale nedobyli.

„Takové opravdu důležité cíle jako letiště, všechny mosty, se povstalcům nepodařilo ovládnout. V některých čtvrtích byly ty boje větší a úspěšnější, jako třeba v Środomieście nebo na Starém Městě. V jiných částech města, jako například na Żoliborzu nebo na Pradze, byly ty úspěchy mnohem menší. Například celý pravý břeh Varšavy, tedy Praga, přestal už po třech dnech bojovat a vrátil se do utajení,“ dodává Paweł Ukielski z Muzea Varšavského povstání s tím, že už první dny znamenaly pro povstalce obrovské ztráty.

Při útocích na dobře zabezpečené německé jednotky mnohdy umíraly desítky i stovky účastníků bojů.

Varšavské povstání mělo podle plánu na začátku trvat jen několik dní, než dorazí Rudá armáda. V době jejího vstupu by Poláci ovládali strategická místa a tím by dokázali, že hlavní město mají aspoň částečně pod kontrolou. Nebyl by to vstup „osvoboditelů“ na území nikoho. Zvlášť „osvoboditelů“ zodpovědných za Katyňský masakr.

Jenže rudá armáda se na pravém břehu Visly zastavila a další týdny sledovala tragický konec povstání, vysídlování zbývajících Varšavanů i následné rabování a boření zbývajících budov ve městě.

V začátku povstání měli povstalci munici na dva až tři dny bojů. Nakonec válčili 63 dní. Tomuto období se ve Varšavě také přezdívá 63 dní svobody. Přestože během nich při bombardování, ostřelování a masových exekucích dopadených povstalců a civilních obyvatel Varšavy zemřelo odhadem 150 až 200 tisíc Poláků a Němci město prakticky srovnali se zemí.

Kateřina Havlíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít