Beneš byl slabý člověk, ale myslel si, že je Goliáš, uvažuje politolog Pithart
Jen dva paragrafy má zákon přijatý v roce 2004 – říká se mu Lex Beneš –, ve kterých se píše, že se Edvard Beneš zasloužil o stát. Navrhli ho dva poslanci sociální demokracie: Radko Martínek a Karel Šplíchal a poslankyně KSČM Jitka Gruntová. Vzápětí se objevila ve veřejném prostoru polemika, jestli byl Lex Beneš správným krokem.
Publicista Petr Uhl v červnu 2003 v deníku Právo napsal: „Beneš politikem Masarykova formátu nebyl, dodnes ho část české a většina slovenské společnosti považuje za politika problematického. Přinejmenším dvě jeho selhání uvrhla miliony lidí na léta do nesvobody.“
Zákon nakonec byl ve Sněmovně schválen, následně ho senátoři zamítli, ale pokračovalo to přehlasováním stanoviska Senátu Poslaneckou sněmovnou.
Tehdejší prezident Václav Klaus se pak zachoval dost nečitelně, protože Lex Beneš v zákonné lhůtě ani nepodepsal, ani nevrátil poslancům, takže vstoupil v platnost. Pochybnosti, jestli se Edvard Beneš opravdu zasloužil o stát, se tím nevyvrátily – a vracejí se dodnes.
Benešova brázda byla špatně vyoraná
„Edvard Beneš řídil monopolně zahraniční politiku v letech 1918 až 1948 – jako ministr, premiér i prezident. Zanechalo to ale hluboké stopy, protože ,ta brázda byla špatně vyoraná‘,“ konstatuje bývalý politik a politolog Petr Pithart v pořadu Jak to bylo doopravdy.
„Když byl Beneš prezidentem, ministrem zahraničí byl naprosto loajální Kamil Krofta. S Benešem to ale ani jinak nešlo,“ dodává.
Klíčové okamžiky naší historie se po řadu desetiletí prolínají právě s Benešovou osobností. Zásadním bodem byl podzim roku 1938, kdy skončila éra Československé republiky v původní podobě, tedy po přijetí tzv. mnichovské dohody.
I pro Beneše to bylo trauma, dlouho se vyrovnával s motivem zrady západních demokratických států a své další angažmá směřoval k odčinění této křivdy.
Spojencem se mu během jeho londýnského exilu postupně stal Sovětský svaz, se kterým pak byla podepsána i smlouva. Podle některých kritiků tím země nastoupila cestu k budoucímu komunistickému područí.
Poválečná obnova státu, tzv. okleštěná demokracie pak byla pod Benešovou taktovkou cestou k únorovému převratu v roce 1948. Dohady, jestli demokratům, kteří na protest proti komunistům podali demisi, prezident slíbil podporu, se vedou stále.
Kritici pak vyčítavě připomínají Benešovy ústupky komunistům, příznivci zas dodávají, že Beneš už byl v té době těžce nemocný a oslabený muž. Oba přístupy obsahují fakta a srozumitelné argumenty, ale důsledky pro naše další léta, tak ty dnes dobře známe.
Druhá republika měla být z naší historie raději vymazána, míní historik Balík
Číst článek
„Beneš měl neobvyklou představu, podle které je politika věda a řídí se tak i vědeckými zákony. Marxismus-leninismus je ale také věda. Beneš si navíc myslel, že i on je vědec. Politika je ale všechno jiné než věda,“ uvažuje Pithart.
Na otázku pořadu pak Petr Pithart odpovídá: „On se o stát zasloužil i nezasloužil. Pracoval dobře pro Masaryka, ale když rozhodoval sám, bylo to už špatně. Zákon Lex Beneš ale nepotřebujeme, kdybych byl poslanec, navrhnul bych zákon, že jsme se spletli.“
A dodává, že si náš bývalý prezident Beneš spíš myslel, že je ten tzv. Goliáš, tedy bojovník a zápasník se zlem.
Víc si poslechněte v pořadu Plusu Jak to bylo doopravdy.
