Do čela Evropské komise postrkují koaliční politici Ursulu von der Leyenovou, přestože ODS náleží k europarlamentní frakci, která zřejmě nebude součástí dohody o Komisi. Stejně tak jsme pomohli Marku Ruttemu do křesla generálního tajemníka NATO.

Přehrát

00:00 / 00:00

Lukáš Jelínek: Debata o zahraniční politice by neměla probíhat jen na Hradě, ale i v podhradí

Česká zahraničí politika snad nikdy nebyla tak jednoznačná a zkoordinovaná jako dnes. Hlavní zásluhu na tom mají premiér Petr Fiala (ODS) a prezident Petr Pavel, který obnovil tradici hradních schůzek a dlouhodobě působí jako zklidňující element.

Přesto doufejme, že atmosféra jednání byla živější a pracovitější, než jak by se podle monotónního brífinku po skončení mohlo zdát. Právě proto, že v klíčových věcech panuje konsensus, by mělo dojít i na ty, u nichž občas zazní disharmonie.

Disharmonií je víc

Patří k nim například slovní přestřelky mezi ministryní obrany Janou Černochovou (ODS) a náčelníkem Generálního štábu Armády ČR Karlem Řehkou, jehož přitom sama do funkce přivedla.

Dnes má pocit, že Řehka není loajální k politickému vedení resortu, on naopak odmítá zásahy do svých personálních kroků a kritizuje neochotu Černochové nechat ho za armádu komunikovat i na sociálních sítích.

Otazníky se vznášejí i nad českým postojem k dění v pásmu Gazy. Ještě by šlo pochopit, že Piráti jsou vnímavější ke steskům Palestinců než zbytek koalice. Problém ale vyvstává, když vládní politici – kvůli blízkovýchodnímu konfliktu Mezinárodní trestní soud či Organizaci spojených národů – kritizují, aby jim později zase naopak vyjadřovali loajalitu.

Dluhy máme i v tak politiky často skloňovaném tématu, jako je migrace. Kde kdo by ji chtěl zastavit už v zárodku, a hovoří proto o potřebě pomoci v místě původu potenciálních uprchlíků.

O to je podivnější, že jsme dosud od našich špiček neslyšeli, jak zastavit aktuální utrpení Súdánců. Na vnitrostátní boje navazuje hladomor, který může postihnout zhruba třetinu populace. To už je slušný důvod k cestě do Evropy. Teď se zdejším politikům nabízí příležitost zhmotnit svá vznosná prohlášení, ale moc se k tomu nemají.

Sdílnější by mohli být také ohledně východní politiky Česka. Jelikož rozpory mezi Strakovou akademií a Pražským hradem byly zahlazeny, přiblížil se okamžik, kdy budeme mít nového velvyslance v Moskvě. Jaké ale dostane zadání?

Spor o mír?

Všichni také opakují, jak neochvějně stojíme za Kyjevem, což dokládá i originální muniční iniciativa. Jenže nedávný průzkum agentury STEM prozradil, že dvě třetiny Čechů, Moravanů a Slezanů jsou pro ukončení války na Ukrajině i za cenu ztráty části jejího území.

Dá se pochopit, že diplomaté ani politici svoje karty zcela neodkrývají. Ale úkolem prezidenta, premiéra, ministrů i šéfů parlamentních komor je mluvit s lidmi, vysvětlovat jim svůj přístup a reagovat na námitky.

K tomu zjevně nedochází, takže sílí strany skloňující ve všech pádech mír. Jak k němu dojít, už neříkají. Ale stejně tak od nejvyšších ústavních činitelů neslyšíme s jakými scénáři pracují oni.

Sotva mohou spoléhat na to, že Ukrajinci jen tak porazí Rusy, nebo že si Putin sbalí svých pět švestek a sám se z okupovaného území stáhne.

Českou slabinou je, že o zahraniční politice velmi málo diskutujeme.

Možná si – i přes nesporné úspěchy – stále nedostatečně věříme a velká sousta necháváme ostatním.

Jenže, kde schází diskuse, tam zakrňují mozkové závity a hrozí, že příště si voliče získá nějaký autokrat, pro kterého bude debata s kýmkoli a o čemkoli pouhou ztrátou času.

Autor je politický analytik

Lukáš Jelínek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít