Díky pamětnici našel hrob dvanácti lidí. Za svůj výzkum teď archeolog dostal Zlatého mamuta
Na začátku všeho byla vzpomínka pamětnice z Novobystřicka na to, že u křížku mezi kaštany je pohřbeno několik lidí. Archeolog Tomáš Pancíř se svým týmem je začal hledat a skutečně na poli u vesnice Blato objevil hrob dvanácti civilistů. Za svou práci dostal cenu Zlatý mamut, vědci vyzdvihli způsob, jakým seznámil veřejnost se svým výzkumem.
Když Tomáš Pancíř se svým týmem odkryl neoznačené hroby dvanácti lidí z konce druhé světové války, přispěl tím k poznání, co se v pohraniční oblasti u Nové Bystřice v té době dělo.
Proč odborníci udělili Zlatého mamuta archeologovi Tomáš Pancířovi, zjistila Eva Musterová Marvanová
Odborníci archeologického ústavu Akademie věd mu za to udělili cenu Karla Absolona nazvanou Zlatý mamut. „Oceněný projekt spadá do angažované archeologie, která se možná trochu překvapivě věnuje místo mamutů dějinám nedávným. Snažíme se ukazovat, že archeologie není o hledání pokladů, ale o hledání odpovědí,“ vysvětluje archeolog Jiří Macháček.
Tomáš Pancíř odpovědi lidem nabídl. O svých objevech mluvil s místními, uspořádal přednášky, výstavu a vše publikoval v informační brožuře. Vydal ji česky i německy, během pár týdnů byla rozebraná.
„Na místních lidech je vidět, že mají o tahle témata zájem. Chtějí se něco dozvědět o kraji, kde žijí, o tom, co se dělo za jejich domy,“ komentuje Tomáš Pancíř.
Přepohřbení obětí
Zlatého mamuta dostal právě i za to, jak dokázal přiblížit své poznatky veřejnosti. „Dodává lidský rozměr, doplňuje historické písemné prameny a vyprávění žijících svědků, pozůstatky z té doby, z hrobů civilistů, kteří byli pohřbeni i se svými věcmi jako růženec, peněženka s drobnými či hřeben,“ dodává Jiří Macháček.
Zpravodajská hra komunistické StB vyvolala několik politických procesů, připomíná historik
Číst článek
Součástí projektu bylo osuárium neboli přepohřbení obětí. Obřad se uskutečnil při Pouti smíření, na které se sešli lidé z obou stran hranic.
Tomáš Pancíř měl po svém boku mnoho spolupracovníků a podporovatelů. Díky nim vznikl i dvoudílný dokumentární film. „Největší dík ale chovám vůči pamětníkům, kteří překonali ten ostych, často strach o těch událostech hovořit. Celkově bych toto ocenění věnoval spíš těmto lidem,“ uzavírá Tomáš Pancíř, který ve svém bádání pokračuje.
