Mýty a realita 17. listopadu 1989: žádné drama, nebo pouliční masakr?
Klíčovým datem našich soudobých dějin je bezpochyby 17. listopad roku 1989. Změnil nejen životy občanů, ale především Československo nastoupilo cestu přeměny v demokratický stát. Co se tehdy vlastně stalo a jaké byly okolnosti daného dne? Kdo mohl mít zájem na změnách? I to jsou otázky, které se objevují ve veřejném prostoru, a spolu s nimi také různé konspirační teorie a mýty.
K těmto mýtům patří, že to byla vlastně naprosto poklidná demonstrace, která proběhla takřka bez násilí.
Vyšetřovací komise k 17. listopadu pracovaly několik let, vystřídalo se před nimi velké množství svědků, objevovaly se nejrůznější informace a postřehy a zdá se, že další nové skutečnosti na zveřejnění ještě čekají, až se budou otevírat další archivy.
Každá demonstrace byla v hledáčku Státní bezpečnosti. Celý rok 1989 s proslulým lednovým Palachovým týdnem byl rokem, kdy se i ti, kteří prozatím zůstávali v pozadí, začali vyjadřovat k věcem veřejným.
„17. listopad byl výjimečný v tom, že komunistická strana a její orgány, zejména Městský výbor KSČ, poměrně dlouho zvažovaly a jednaly, i s Ústředním výborem KSČ a ostatními orgány, zda bude demonstrace povolená.
Rozhodl až na poslední chvíli, a proto opatření ministerstva vnitra, respektive Státní bezpečnosti a Veřejné bezpečnosti, přišla poměrně pozdě. Rozkaz byl připravován a vydán až 16. listopadu, což bylo neobvyklé,“ uvádí host pořadu Českého rozhlasu Plus Jak to bylo doopravdy, historik Pavel Žáček.
Pod hlavičkou SSM
Povolená demonstrace se konala dokonce pod hlavičkou Socialistického svazu mládeže (SSM), ale k organizátorům patřila i další nezávislá studentská společenství. Měla připomenout události spjaté s nacistickou likvidací českých vysokých škol, ale nějak se to zvrhlo, jak vzpomínají účastníci daného dne.
Po oficiálním zahájení na Albertově se studenti průvodem přes Vyšehrad podél nábřeží dostali na Národní třídu.
Jak vzpomíná Petr Placák v knize Fízl, někteří studenti si zřejmě mysleli, že jsou na majálesu, a „bylo to pro ně probuzení do reality reálného socialismu“.
Jména jako Ludvík Zifčák, Drahomíra Dražská a údajně mrtvý student Martin Šmíd tvoří jednu neznámou vedle druhé. „Zifčák byl příslušník nejdříve pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti, pak pracovník II. správy StB a působil jako klasický provokatér,“ konstatuje Pavel Žáček.
Nestandardní zásah
Zásah pohotovostních pluků byl nestandardní. Obvyklá praxe byla, že demonstranty rozháněli, ale v tomto případě je zcela opačně natlačili do jednoho úzkého prostoru. V podloubí Národní třídy pak vznikla ona neblaze proslulá „bicí ulička“. „Štáb řešil, co s nimi. Pustit studenty nechtěli, protože to by pak byla jejich výhra. Jednoznačně měli dostat ‚za vyučenou‘,“ hodnotí Žáček.
Jeden z účastníků, Petr Maxmilián Husák, ve své knize Česká cesta ke svobodě napsal, že to „byl největší pouliční masakr české poválečné historie. (…) Příště už mohl režim jenom střílet.“
Je to zřejmý protiklad tvrzení, že se vlastně nic dramatického nestalo, jak se vyslovil v televizní debatě prezident Miloš Zeman, totiž „že to nebyla žádná krvavá řež, žádný nestandartní masakr“ a že „každý, kdo někdy chodil na protistátní demonstrace, ví, že ho občas majzli obuškem“.
Těžko polemizovat, co je či není krvavá řež a jaká je míra násilí, které může dotyčný vnímat také zcela subjektivně. Přesto je možno zhodnotit důsledky této demonstrace slovy historika Pavla Žáčka: „Potlačena byla velmi brutálně, protože byla zvolena taktika obklíčení.“
