Nad ruskou agresí na Ukrajinu se od jejího propuknutí vznáší „oblak jaderných zbraní“. Kreml opakovaně vyhrožuje jejich možným užitím. Politoložka z americké Brownovy univerzity Nina Tannenwaldová v rozhovoru pro iROZHLAS.cz jako případný možný spouštěč užití označuje vyhrocení situace na Krymu. „Pokud by ukrajinské síly byly v pozici, kdy se rozhodnou získat Krym zpět, pak bych se bála,“ uvedla.

Rozhovor Praha 7:00 28. dubna 2023 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Často se nyní mluví o tom, že Ukrajinci plánují ofenzivu. Myslíte si, že skutečně nastane?
Ano, myslím si, že něco jako jarní ofenziva nastane. Ještě se to neděje, což si vysvětluju tak, že je to pro Ukrajince velmi důležitý moment, který potřebují do detailu naplánovat. Jejich cílem může být ukázat, že jsou schopní vytlačit Rusy a připsat si nějaké zisky.

Bachmut je pro Ukrajince symbolický, potřebují ho udržet, a to přesto, že většinu města už skutečně ovládají Rusové. Válka nyní v jistém ohledu stagnuje, ale obě strany se svým způsobem připravují na nějakou podobu ofenzivy a s tím musíme počítat. Pro Ukrajinu bude klíčové, co se stane potom.

Ve svém výzkumu se soustředíte na jaderné zbraně a jejich použití. Jak vnímáte válku v tomto ohledu? V uplynulých měsících jsme z ruské strany slyšeli nejednu pohrůžku, že jsou připraveni použít jadernou zbraň a „bránit se“ s ní. Když fronta nepostupuje a zisky nejsou zdaleka tak rychlé, jak ruské vedení předpokládalo, neroste pravděpodobnost, že prezident Vladimir Putin sáhne po jaderných zbraních?
Stále si myslím, že odpověď zní ne. Samozřejmě že otázka směřuje spíše na to, kde jsou takzvané červené linie Vladimira Putina a že když nabude dojmu, že Rusko ztrácí, nebo dokonce prohrává, bude mít pocit, že musí udělat něco, aby takový vývoj zvrátil. Ale my v takové situaci nyní nejsme. Ruské síly třeba právě v Bachmutu získávají další části města.

Můžeme si ale představit scénář, že bude ukrajinská jarní ofenziva úspěšná a Ukrajinci začnou vytlačovat Rusy z dobytých území. Pak by zřejmě Putin mohl mít dojem, že Rusko prohrává, a něco udělá. Je však otázka, kde je ta červená čára, kterou by potenciálně Ukrajinci mohli na východě země překročit. Já nevím, kde je.

Nicméně si myslím, že Krym je pro Rusko velmi důležitý. Obávala bych se, že pokud by ukrajinské síly byly v pozici, kdy se rozhodnou získat Krym zpět, pak bych se bála. Předpokládala bych, že Putin vydá rozkaz k použití jaderných zbraní ještě předtím, než by se jim to mohlo podařit, ne až potom. Rozhodně by nečekal, co se může stát.

Rusko demonstruje jadernou sílu. Zahájilo cvičení s mezikontinentálními balistickými raketami

Číst článek

Je to hypotetický scénář. Opravdu si myslím, že nyní nejsme v takové situaci. Ale pokud by Ukrajinci byli úspěšní a hrozilo by, že převezmou moc nad Krymem, pak bych se obávala.

Když zmiňujete Krym, jaký vývoj předpokládáte? Protože před pár měsíci jsem mluvila s americkým generálem ve výslužbě Benem Hodgesem a ten byl ohledně toho velmi optimistický. Říkal, že předpokládá ukrajinské převzetí poloostrova do léta.
V tomto jsem skeptická. Myslím, že nejpravděpodobnější vývoj ruské války na Ukrajině je zamrzlý konflikt. Rusko nevyhraje, ale oni neprohrají.

Až se dostaneme do situace, že obě strany budou unavené boji a myslela bych si, že první únavu pocítí Rusko, v tom okamžiku se konflikt zastaví, nehledě na to, kde zrovna bude frontová linie. Ale myslím si, že je velmi nepravděpodobné, že Ukrajina získá Krym zpět. Z mého pohledu je mnohem pravděpodobnější, že se ocitneme v situaci zamrzlého konfliktu, kdy ani jedna ze stran nevyhraje, ale ani neprohraje.

Bezpečnostní záruky

Vrátím se k předchozí otázce, která směřovala na možné užití jaderných zbraní a prolomení jaderného tabu. Napadá mě u toho totiž, co je vůbec smyslem jaderných zbraní a jejich existence v současném světě? Existují totiž země, které nemají žádné takové zbraně, a pak jsou tu státy, které mají hotový jaderný arzenál. Protože nyní jsme se ocitli v situaci, kdy Rusko se skladem jaderných zbraní napadlo Ukrajinu, která se svých jaderných zbraní v 90. letech vzdala…
Někteří říkají, že pokud by se Ukrajina na začátku 90. let nevzdala jaderných zbraní, možná by ji Rusko nenapadlo. Ale to je podle mě velmi vágní historický argument. Protože někdejší situace skutečně nenahrávala tomu, aby si Ukrajina mohla nechat jaderné zbraně.

Západ chce zničit Rusko, nemůžeme tak ignorovat jaderný potenciál NATO, uvedl Putin

Číst článek

Ruský útok na Ukrajinu znehodnotil Budapešťské memorandum (série mezinárodních dohod, které měly poskytovat záruky bezpečnosti a územní celistvosti Bělorusku, Kazachstánu a Ukrajině výměnou za připojení se ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní – pozn. red.), které zajišťovalo bezpečnostní garance. Byly to závazky, které přislíbily Spojené státy a Velká Británie Ukrajině. Právě tento typ bezpečnostních závazků je velmi důležitý nástroj při nešíření jaderných zbraní a vyhnutí se jadernému zastrašování.

Mezinárodní komunita nyní musí zdůraznit bezpečnostní záruky pro země, které nedisponují jadernými zbraněmi. Je nepřijatelné, aby jaderná velmoc vyhrožovala zemi, která jaderné zbraně nemá. Není možné, aby to vedlo k vydírání, invazi a následnému zabíjení. Je třeba „nejaderným zemím“ vyslat signál, že jsou ochráněny. Je to velká výzva do budoucna.

Kdo by měl stanovovat tyto záruky? Je to věc, kterou by měla řešit třeba Rada bezpečnosti OSN?
Za normálních okolností by to asi byla cesta, ale Rada bezpečnosti je v současnosti zaseknutá, bude to muset projít Valným shromážděním. Což je něco, na čem se státy dohodly v dubnu 2022. Pokud je v rámci Rady bezpečnosti použito veto, pak se hlasování přesouvá na půdu Valného shromáždění. To znamená, že Valné shromáždění bude do budoucna hrát větší roli, protože Rada bezpečnosti se v této sestavě (je trvale zastoupena pěti státy – USA, Velkou Británií, Francií, Čínou a Ruskem s právem veta – pozn. red.) není schopná dohodnout.

Risk jaderného odstrašování

Umíte si představit svět bez jaderných zbraní?
Umím, ale ne v blízké době.

‚De facto trollí Radu bezpečnosti.‘ Rusové usedli do čela orgánu OSN, který má zajišťovat světový mír

Číst článek

Mohla by ruská invaze na Ukrajinu přinést takový výsledek? Že se v jejím důsledku mezinárodní společenství dohodne a vzdá se jaderného arzenálu?
Těžko soudit. Mám za to, že postoj lidí k jaderným zbraním je stejný s tím, který zastávali, než začala válka na Ukrajině.

Fanoušci jaderného odstrašování, kterými jsou třeba sympatizanti NATO, budou poukazovat na válku a říkat, jak je odstrašování úspěšné a že je to jeden z důvodů, proč se do Aliance chtějí přidat Finsko a Švédsko. Považují to za důkaz, že odstrašování funguje.

Na druhou stranu kritici jaderných zbraní a příznivci jaderného odzbrojení na tom samém poukazují na ohromný risk, který představuje taktika odstrašování. To mělo přinést mír, ale máme ho snad v Evropě? Ne, máme tu rozsáhlou válku, nad kterou se vznáší oblak jaderných zbraní. A jsme jen kousek od momentu, kdy někdo jaderné zbraně použije, pak zde bude jaderná katastrofa.

Myslím, že obě strany mají svým způsobem pravdu. Odstrašování opravdu funguje, ale jen do té doby, než selže. Vnímám velká rizika a Ukrajinci nesou břemeno této strategie.

‚NATO stranou‘

S ohledem na „jaderná prohlášení“ ze strany Ruska, kdy hlásí, že možná použijí jaderné zbraně a možná také ne… Přináší jim tato taktika nějaké výhody?
Bezpochyby. Rusko zneužívá to, že má jaderné zbraně, aby udrželo NATO stranou války. To je podle mě celá strategie. Napadli Ukrajinu a zároveň potřebují, aby se do války nezapojilo NATO. Proto hrozí jadernými zbraněmi. V důsledku si nemyslím, že by ta prohlášení měla za cíl cokoliv jiného než donutit NATO, aby se drželo zpátky.

Jaderná prohlášení exprezidenta Medveděva. ‚Zoufale se snaží ukázat, jaký je silák,‘ posuzuje odborník

Číst článek

A jak vidíme, tahle taktika funguje. Členské státy NATO sice posílají na Ukrajinu zbraně, aby se vojáci mohli bránit, ale jinak se drží zpátky. Jednotky NATO proti Rusku nebojují.

Skutečně taktika funguje? Nezvykli jsme si na ruské výhrůžky, že už je nyní nebereme tolik vážně?
Myslím, že nějakým způsobem to funguje. Vidíme to třeba na váhání Západu, jestli na Ukrajinu dodávat tanky nebo zbraně dlouhého doletu. Můžeme jmenovat tyto příklady, které dokládají, že jsou limity toho, kam jsou ochotné západní země zajít.

Je ale také dobré si uvědomit, že jsou i limity toho, jakou službu mohou udělat jaderné zbraně Rusku. Ony jim nepomohou vybojovat a udržet nějaké území. Rusové si možná mysleli, že když pohrozí jadernými zbraněmi, Ukrajinci se zaleknou a vzdají se Kyjeva. Ale tohle absolutně neodstrašuje Ukrajinu od toho, aby bojovala za své území, a ani to nezabraňuje Západu, aby dál dodával zbraně.

Potřeba fyzické armády

Co nám přinesl poslední rok? Jaderné tabu dosud prolomeno nebylo, ale spousta jiných „červených čar“ překročena byla a jsme neustále překvapováni, kam až ruská válka na Ukrajině spěje.
Rozhodně vnímáme nevýhody jaderného odstrašování, které má nějaké benefity, ale přináší to zároveň obrovské riziko. Proto si myslím, že bychom přístup k tomuto způsobu držení jaderných zbraní měli přehodnotit. Může se stát, že dojde k jejich užití úplnou náhodou, cest je skutečně spousta a v důsledku to nemusí být absolutně promyšlený krok.

Ukazuje to ale potřebu mít k dispozici schopnou armádu. Protože Ukrajinci zvládají odolávat ruským vojákům díky tomu, že jsou odhodlaní bojovat. Na Západě jsme nabyli dojmu, že na počtu vojáků zase tolik nezáleží, ale ukazuje se pravý opak. Válka se nevede jadernými zbraněmi, ale fyzicky na frontové linii.

Jak se to propisuje na mezinárodní scéně? Francouzský prezident Emmanuel Macron nedávno mluvil o evropské potřebě stát se více nezávislou na Spojených státech. Jaký je váš americký pohled na tuto problematiku? Ze strany USA a zejména z republikánských kuloárů zaznívají pochybnosti o dalších dodávkách zbraní pro Ukrajinu, je tam patrná tendence více se orientovat na Čínu. Mění se to?
Nemyslím, že se to mění už nyní. Spojenectví Ameriky a Evropy je klíčové, jednota napříč Atlantikem je potřebná. Ano, Spojené státy jsou velmocí, ale aby dosáhly svých cílů, potřebují vlivné partnery v Evropě, takovým příkladem může být třeba Francie.

Po Donaldu Trumpovi vnímám, že zůstal odkaz procesu amerického odtržení a část Republikánské strany má zřejmě stále pocit, že bychom se do evropských záležitostí neměli plést, ale nemyslím si, že by to bylo nějak hromadně sdílené. Ukázalo se to speciálně s válkou na Ukrajině a následnou transatlantickou harmonií, kdy došlo k posílení pout a jednoty.

Vyjádření typu Macrona čtu jako potřebu více se zasadit o vlastní evropskou obranu. Ale to nutně nemusí znamenat zpřetrhání vazeb s USA.

Anna Urbanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít