Zpaměti, bez pohledu do klávesnice a klidně i potmě. Tak psal Hrabal svoje knihy na stroji
Svoji možná nejslavnější knihu ‚Obsluhoval jsem anglického krále‘, napsal Bohumil Hrabal za dva týdny na chatě v Kersku. Svědčí to o neobyčejné soustředěnosti a představivosti, ale také o fenomenální paměti, kterou byl spisovatel proslulý. Příběh, jednotlivé postavy a situace se ale Hrabalovi rodily v hlavě dvacet let, jednoho dne pak sedl k psacímu stroji Consul a horečně celý text zapsal.
„Velice rychle jsem se naučil psát na stroji. Spontánně chytit myšlenku a nerušeně den, dva nebo deset dní, když mi to dá, přenáším proud myšlení,“ řekl kdysi Bohumil Hrabal.
Psací stroj a další věci z majetku Bohumila Hrabala pečlivě ochraňuje ve Vlastivědném muzeu v Nymburce František Sýkora.
„Nevím, jestli nevyschla páska, ale jinak by měl být stroj funkční. Založený list ve stroji je originál - okopírovaný strojopis, jak psal. Je to v podstatě autentické,“ prozrazuje Sýkora.
Většinu rukopisů a dostupné strojopisy má ale v péči Památník národního písemnictví. „Natloukl to tam a redaktoři to pak dodělávali,“ popisuje archivář Petr Kotyk:
„Ráno se naladil cigaretkou, kafíčkem, a když byl v takovém polohladovém a polovytřeštěném stavu zbystřeného vědomí, tak psal. Ale krátce. Nepsal dlouhé a dlouhé hodiny. To co chtěl, psal brzo ráno nebo dopoledne. Po obědě už chodil po pochůzkách, ve tři byl v hospodě a měl svůj režim. Svoji tvorbu neprožíval jako něco fatálního.“
Psací stroj bez fenomenální paměti by byl Bohumilu Hrabalovi málo platný. Další archivář Tomáš Pavlíček připomíná, že spisovatel bušil do kláves stejně rychle jako zdatná písařka:
Kersko a Hrabal patří k sobě. Chataři na slavného spisovatele stále vzpomínají
Číst článek
„Opravdu uměl fantasticky psát. Jak to sledovalo průtočnost myšlenek a jak to zvládal vychrlit do stroje. Jankovič mluví až o 6 stránkách za hodinu, což je naprosto neuvěřitelné. Když si vezmete, že to jsou texty, které nejsou mechanické, jsou vypřemýšlené.“
Bohumil Hrabal ale svoje texty mnohokrát přepisoval. To souviselo nejen s literární kvalitou, ale také s tlakem režimu, tedy cenzorů, kteří ho nutili měnit obsah. V knize ‚Obsluhoval jsem anglického krále‘ ale neměnil ani čárku. Tu vydala bez povolení režimu Jazzová sekce. Dva její představitelé za to skončili ve vězení.
