Chtěl jsem odejít v tichosti. Mrzí mě, že nevyšlo olympijské finále, říká Maslák po konci kariéry
Český rekordman Pavel Maslák letos ukončil profesionální kariéru a ve studiu Radiožurnálu Sport zavzpomínal především na období, kdy se mu nejvíc dařilo. Co ho uchvátilo na halovém mistrovství Evropy v Praze v roce 2015? „Vždy jsem byl líný, takže nemám problém se nehýbat,“ směje se Maslák. Co bude dělat po kariéře?
Pavle, proč jsi ukončil právě v letošním roce kariéru?
Celé se to tak sešlo a nakonec je to hlavně kvůli zdravotním důvodům. Plánoval jsem pokračovat ještě i příští rok, ale už jsme na Dukle začali plánovat, co dál. Domluvili jsme se, že budu fungovat jako trenér a díky tomu zranění to je dřív, než se plánovalo.
Jaké zranění tě zastavilo?
Měl jsem zánět burzitidy na patě, což by samo o sobě nebyl tak velký problém. Stalo se mi to ale v hale a pak jsme spěchali na Bahamy, takže tam nebyla dostatečně velká pauza, tak jsem to nedoléčil. Trénoval jsem s tím a dostal se do fáze, že už jsem pak nemohl trénovat ani bez prášků. Bylo tam i několik špatných rozhodnutí z mé strany.
Kdy vůbec poprvé jsi začal uvažovat o konci kariéry?
Určitě to přišlo dřív. Vždy jsem měl jako konečnou zastávku olympiádu v Paříži.
Jak ten konec kariéry prožíváš?
Pro mě konec nebyl zase tak strašný, protože vím, co budu dělat. Těžší pro mě bylo to ještě předtím, kdy pořád ještě chceš, ale výkony nejsou podle představ a s tím je těžké se srovnat.
Měl jsi ráno po probuzení, kdy jsi oznámil konec kariéry, pocit prázdnoty?
Vůbec. Já už jsem skončil dřív a myslel jsem si, že odejdu tak nějak tajně a v tichosti. Blízcí přátelé věděli, že to ukončím letos. Skončil jsem vlastně už po mistrovství Evropy v Římě. Dal jsem pak noze volno a říkal si, že se možná ještě vrátím ke konci sezony, ale nakonec to nešlo. Kdo se mě zeptal, tak jsem mu to řekl, ale do světa jsem to nijak nedával. Pak to vyšlo v jednom článku, rozjela se řetězová reakce a začal mi drnčet telefon.
Co říkáš na to, že nejlepší svůj čas jsi zaběhl před deseti lety v (hala) Sopotech, ale i pak ses držel v absolutní špičce?
Je tam hodně faktorů. Jak sedne závod, jak se povede příprava, zda je zdravý celou přípravu, jak se vyspí. Roky na sebe jednoduše navazují. V roce 2014 jsem zaběhl osobák, ale pak jsem se v létě zranil a měl jsem docela velký výpadek, protože jsem se zranil dvakrát po sobě a znovu to uspěchal. Už jsem nenavázal na cestu předtím, kterou jsem udělal. Ve sportu je nejdůležitější vydržet zdravý a postupně k rokům přidávat. I když trénuješ stejně, tak časy jdou dolů, protože těžíš z toho, co jsi natrénovala předtím.
Na které mistrovství Evropy nejraději vzpomínáš?
Určitě na to v Praze. I v přípravě na rok 2015 jsem měl menší zranění, ale neventiloval jsem ho ven. Příprava se jinak povedla. nejsem úplně typ člověka, který si připouští tlak, ale tady jsem ho cítil. Pracoval jsem s tím přirozeně, zvládl jsem to a těší mě, že u toho mohla být rodina.
Překvapilo tě, že při evropském šampionátu bylo v ochozech tak plno?
Mile mě to překvapilo. Na Zlatou tretru chodí hodně lidí, protože je to známý atletický mítink. Každopádně jsem nečekal, že na mistrovství Evropy v Praze bude tři dny vyprodáno. Jak to bylo tzv. utopené dovnitř, tak se to v hale hodně ozývalo a lidé byli hodně slyšet.
Vzpomínáš na Prahu jako na jeden z nejemotivnějších závodů?
V Praze jsem to prožíval nejvíc a pak ještě v Sopotech. Na olympiádě to takové nebylo, protože tam chyběla ta medaile. Sopoty byly také skvělé, protože tam jsem to od sebe nečekal. První medaile, které člověk neočekává, tak jsou skvělé.
Byl jsi expert na halové závody, kde jsi porážel soupeře, kteří ti ve venkovní sezoně dávali třeba i půl sekundy. Jak to?
Ve většině případů šlo o kluky z exotických krajin, kde mají po celý rok teplo, takže nemusí ani trénovat v hale. V časech jsem měl malé rozdíly na dráze a v hale. Hala mi svědčila, protože jsem menší. Většinou rozdíl v osobních rekordech bývá kolem vteřiny a u mě to byla půl vteřina.
Měl jsi v hale nějaké kolize, případně i soupeře, se kterým bylo ke kolizím blíž?
Ne zase tolik, Když jsem měl formu, tak jsem seběhl první a neřešil to. (smích) Ke konci kariéry jsem se s nějakými kolizemi potkal, ale dobře jsem s tím bojoval.
Sedí ti díky nižší postavě klopené halové zatáčky?
Určitě. Vyšší atleti se do zatáček hůř skládají. V hale jsem to měl hodně naběhané.
Proč jsi běhal s typickými rukávy?
Byl to čistě image. Ze začátku jsem se chtěl odlišit a pak už mi to zůstalo. Ještě jsem také v začátcích kariéry měl různé účesy, to byly zajímavé nápady, ale nebylo to dobré.
Proč jste jako sprinteři létali na soustředění do Jihoafrické republiky?
Je tam skvělá nadmořská výška, protože tam běháme v 1300 metrech nad mořem. Je tam fajn, že máme k dispozici travnatý stadion. Je to náročnější, protože musí víc pracovat kotník a lýtka, vyrovnávat nerovnosti, ale celkově to šetří klouby. Člověk může oddálit nějaké zdravotní problémy v pozdějším věku a části kariéry.
Na olympijských hrách v Londýně jsi překonal národní rekord Karla Koláře a zaběhl výkon pod 45 sekund (44,91 s). Cítil ses na české poměry výjimečný?
Cítil. Ten rok jsem se dostal poprvé pod 45 vteřin a přeskočil jsem z dvoustovky na čtyřstovku. Tehdy jsem měl osobák asi 46,70 a najednou to tak uletělo. Překonal jsem hranici 45 vteřin, což byl jeden z mých snů a pak jsem si to chtěl plnit dál.
Třikrát ses zúčastnil olympijských her. Bral jsi to jako splněný sen?
Každá účast na olympiádě je výjimečná. V každém sportu by se to mělo považovat jako úspěch. Sportovců je hodně, síto náročné, takže každý start na olympiádě je úspěchem.
Mrzelo tě, že jsi od olympijské medaile ještě o kus dál?
Samozřejmě. Londýn byla moje nejúspěšnější olympiáda a tam jsem měl nejblíž k tomu, abych se dostal do finále. Skončil jsem tam na dvanáctém místě, a kdybych v semifinále zopakoval čas z rozběhu, tak jsem ve finále. Je to asi jediná věc, která mě mrzí.
Považuješ se na konci kariéry jako šťastlivec nebo spíše řešíš to, že jsi mohl udělat něco lépe?
Vždy se dá udělat něco lépe, ale považuji se za šťastlivce. I díky tomu, jak jsem získal zlato v hale v roce 2018, díky kamerám. Celou kariéru mě provázelo štěstí.
Co tedy budeš dělat nyní po konci kariéry?
Na Dukle mi našli místo a s vyjádřením, že by bylo nejlepší, kdybych nastoupil už v roce 2025. Zůstanu v zeleném, budu nadále vojákem, což jsem chtěl, a zároveň budu mít prostor se rozmyslet, že až děti odrostou, zda budu chtít dělat trenéra nebo tak. Jsem rád, že jsem na to kývnul, protože po zdravotních problémech bych měl v roce 2025 asi takový hluchý rok.
Jakou funkci budeš mít od roku 2025 v „zeleném“?
Budu na zahraničním styku a budu řešit peníze v systému a zařizovat sportovcům soustředění. Budu řešit všechny sportovce na Dukle a sedět v kanclu. Trenérem zatím nebudu, rozhodně ne profesionálním, protože by se mi nyní nechtělo cestovat. Jsem rád, že si od toho odpočinu a budu moc být s dětmi.
Dovedeš si představit, že se nebudeš denně hýbat?
Já byl vždy líný, takže nemám problém s tím se nehýbat. Moje děti jsou ale dost aktivní, takže to stejně moc nejde. (smích) Určitě ale od ledna plánuji zase začít sportovat, protože my jako vojáci máme každoroční zkoušky. Zkoušky chci dát a určitě se chci udržet v kondici a fit.
K čemu vedeš svoje aktivní děti?
Zkouší zatím všechno. Na žádné kroužky nechodí, ale Mia už začne chodit příští rok do školy a ta chce běhat. Atletika je určitě dobrá volna pro začátek a základy. Až pak bude starší, tak se rozhodne, co bude chtít dělat, každopádně díky atletice bude mít dobré základy. Určitě bych je chtěl dát ještě na lezení, aby se děti zpevnily, aby kompenzovaly to sezení za mobilem a počítačem.
