Severokorejský kádr stojí před tebou a ty ho nesmíš soudit. Tak jsem se učila pochopení, říká Špitálníková
Má za sebou román o privilegované mladé Severokorejce, kterou otec poslal do emigrace a která nejspíš v KLDR zničila několik životů. Nově pracuje koreanistka Nina Špitálníková na dětské knize o Králi Totáčovi a dívce Totě, která lítá a napravuje svět. Dětem tak chce přiblížit, co znamená totalita, aby si život v ní nepředstavovali černobíle. „Nebylo jen dobře, nebo špatně. Ono to bylo obojí. I v KLDR může mít člověk ‚normální‘ život,“ míní.
Po knize rozhovorů se Sevekorejci, kterým se podařilo utéct z KLDR, a beletrii Severka teď pracuje Nina Špitálníková na dětské knize – jmenovat se bude Tota lítá. „Tota je holčička, která chce prozkoumat svět, dostane se do totality a chce ji napravit,“ přibližuje koreanistka v rozhovoru pro pořad Blízká setkání na Dvojce.
Pohádku napsala pro syna. „Požádal mě o to a vznikla pohádka o totalitě, protože nic jiného psát neumím. Syn je trošičku chudák, i když na Krále Totáče se těší,“ zmiňuje Špitálníková jednu z postav knihy.
Psala ji na míru herci Vladimíru Javorskému, který ho ztvární v audioknize. Tu budou doprovázet i pracovní listy do škol nebo pro rodiče, kteří třeba neví, jak s dětmi o totalitě mluvit.
„Děti budou moci téma totality rozvíjet, protože Král Totáč nezemře. Nemám ráda, když v pohádce někdo umře, připadá mi to smutné, i když je to zlá postava. Tota odletí do světa a Král Totáč odejde, ale může zase přijít. A děti by měly být jako Tota, které létá a napravuje svět,“ vysvětluje koreanistka s tím, že příběh o Totě svému synovi ještě nečetla, celou knihu mu věnuje jako dárek.
24:09
Severokorejci jsou manipulováni hladem. Dají vám jídlo, když se podřídíte, popisuje spisovatelka
Číst článek
„Moje generace má ještě určitou menší generační zkušenost s vyprávěním o totalitě od babiček nebo rodičů, ale ti mladší už tohle vyprávění nemají,“ objasňuje jeden z důvodů, proč sama píše o životě v totalitním režimu.
‚Normální‘ život v totalitě
Nedostatek vyprávění podle ní vede k tomu, že si lidé život v totalitě představují černobíle. „Nebylo jen dobře, nebo špatně. Ono to bylo obojí,“ zdůrazňuje a uvádí příklad:
„Mluvím se severokorejskými uprchlíky, kteří tvořili střední a vyšší vrstvu. Nebyli statečnými bojovníky za svobodu, ale my je tak bereme. Proto mi připadá dobré odbourávat zdi mezi tím, kdo byl špatný a kdo byl dobrý. Spousta lidí chtěla jenom žít a proplout.“
A přiznává, že to zná i ze své rodiny. „U nás se 17. listopadu na náměstí rozhodně klíči nezvonilo, protože rodiče byli u policie. Musela jsem se s tím smířit a zpracovat to.“
33:39
‚Práskala, asi zničila stovky životů. Pak ji rodiče poslali pryč z KLDR.‘ Její příběh sepsala Špitálníková
Číst článek
Bourání vlastních předsudků se učila tváří v tvář Severokorejcům. „Před tebou stojí ten největší severokorejský kádr, který má na hrbu odsouzení stovky lidí. A já musím být ráda za příběh, který mi dal, a nesoudit ho. To bylo hrozně těžké a ne vždy se mi to povedlo, ale s každou zkušeností se člověk učí víc otevírat,“ věří Špitálníková.
Severokorejci navíc podle ní neví, o co přichází, a neuvědomují si, jak je režim zneužívá. „V životě každého člověka jsou tmavé i světlé chvilky, pro Severokorejce to jsou třeba neděle nebo jejich spartakiády,“ uvádí v pořadu Blízká setkání na Dvojce.
„Jejich totální izolace od okolního světa je pro ně zároveň vnitřní záchranou. Kdyby si uvědomili, v čem žijí, jak ohýbají hřbety kvůli vládě a Kimovi a sami pro sebe nic nemají, tak by se zbláznili. Když se člověk v KLDR narodí, tak i tam může zažívat i ‚normální‘ život,“ dodává Špitálníková.
Poslechněte si celý rozhovor, audio je nahoře v článku.
