Na Světě knihy v Praze představujete svojí nejnovější knížku – Bezstarostnost. Ten titul mi přijde trochu matoucí. Knížka je přece o lidech, kteří rozhodně nežijí bez starostí.

No právě. Je to příběh o konci bezstarostnosti. Chtěla jsem v knížce, která se věnuje otázkám životních zkoušek, ztroskotání, zlomových okamžiků, nechat taky špetku naděje. I přesto, že všechny postavy jsou před nějakým zlomem. Stejně je to přece v životě.

Taky musíme hledat určité strategie pro přežití. Nechtěla jsem, aby název knížky byl nositelem negativní informace. Proto jsem to nenazvala „Konec bezstarostnosti“, ale „Bezstarostnost“. A druhá věc, v literatuře mám vlastně ráda, když existuje nějaký odstup mezi titulem knížky a jejím obsahem. Už jsem to použila u svojí předchozí knížky, která se odehrává v imigračním centru a jmenuje se „Sladká Francie“.

A kde tedy hledáte inspiraci? Řekněme, že reflektujete politickou a společenskou, celosvětovou situaci. U mladých spisovatelů vaší generaci mi přijde, že tahle tendence je teď docela příznačná.

Možná je to tak u anglicky píšících autorů. Ve Francii se jen málo autorů mojí generace chce vyjadřovat ke stavu společnosti, ve které žijí. Trochu to možná začíná. Dlouho ale u nás převládala nějaká autofikce, intimnější texty a popis vnitřního světa. Mě od začátku přitahovala jedna věc: pokusit se uchopit svět jako celek. Zkusit popsat dnešní společnost a její dvojakost. A to je docela těžký úkol, naše společnost je ve spárech dost brutálních zvratů. Na druhou stranu, když se rozhodnete věnovat dva tři roky jednomu literárnímu projektu, mělo by to celé dávat opravdový smysl.

Mě třeba k literatuře přivedla politika, společenské problémy, ale zároveň jsou v tom i trochu filozofické otázky. Jaké je moje místo na světě – nebo ještě jinak – jaké místo mají ve světě elit lidé, kteří se narodili ve znevýhodněných podmínkách.

A má tedy ve vašem psaní místo i fikce, vymyšlené věci?

Ano, je pro mě důležité zůstat v literární fikci. I přesto, že píšu o reálných věcech. Díky fikci se nám otevírá veškerá svoboda. Když něco vyprávíte, musíte se držet skutečných věcí, osudů lidí. Já třeba ráda píšu o postavách, které se podobají politikům, veřejně činným lidem – ty totiž zná každý. Zároveň mě baví vtáhnout čtenáře do svého systému. A jak říkám, fikce umožňuje vyjadřovat svobodu naplno, tam prostě nemáte žádné limity.

Máte tady ve střední Evropě nějaké osobnosti, které vás inspirují, znáte je, obdivujete?

Tak především jsou to spisovatelé. A myslím, že to není úplná náhoda, když ve svojí knížce cituju Kafkův „Dopis otci“. Kafka mě jako spisovatelku ovlivnil možná vůbec nejvíc. Je pravda, že česká literatura je hodně bohatá – i pro francouzské spisovatele. Máte Milana Kunderu, Ivana Klímu, ti vás poznamenají natrvalo.

Být tady je zážitek, protože... Celkově to tu pro mě má úplně kouzelný nádech, který z Francie neznám. Tady na veletrhu cítíte, že literatura je tu stejně jako ve Francii dost důležitá. Bloumat tady mezi regály s knížkami a vidět, co všechno tu vychází, je pro mě opravdu velká radost.

Kateřina Svátková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít