‚Na sídlišti Janov v sobě mají nejmíň nedůvěry děti.‘ Umělkyně žila ve vyloučené lokalitě a napsala knihu
Kniha Hoří chemička, něco si přej vychází z deníku, který si psala umělkyně a sociální pracovnice Bára Bažantová během měsíčního pobytu v komunitním centru Libuše na litvínovském sídlišti Janov. „Nemít očekávání byla naše strategie. Držely jsme se toho, že to prostředí neznáme, nevěděly jsme předem, co je tam třeba. Nechtěly jsme vytvářet domněnky a kategorie bez prožité zkušenosti,“ popisuje počátek projektu antropoložka Lenka Podroužek Polčová.
Loni v září se Bažantová a Podroužek Polčová na měsíc přestěhovaly na litvínovské sídliště Janov, které je označované za největší vyloučenou lokalitu v Česku. Usadily se v komunitním centru Libuše, které tam provozuje Petr Globočník a které zatím kvůli rekonstrukci funguje jen omezeně – přesto zůstal dům otevřený a lidé do něj mohli chodit kdykoliv.
Poslechněte si celý rozhovor s Bárou Bažantovou a Lenkou Podroužek Polčovou o vzniku knihy Hoří Chemička, něco si přej
Bažantová s Polčovou chtěly zjistit, jak se lidem ve vyloučené lokalitě žije, a zapojit je do komutních a kulturních aktivit. Šly na to přes kontakt s dětmi.
„Měly jsme ambici udělat v Libuši zázemí pro všechny generace. Ale děti jsou prostě děti, mají nejvíc důvěry – nebo spíš nejmíň nedůvěry. Díky dětem jsme se pak mohly dostat do kontaktu s maminkami a skrze ně dál,“ popisuje Bažantová ve vysílání Radia Wave.
Svět dětí je podle ní víc bezprostřední, a to i na sídlišti se špatnou pověstí. „Děti v sobě ještě nemají tak moc zarytou negativní zkušenost s okolím. Ještě tolikrát neprožily rasistické situace, i když se s rasismem setkávají třeba ve škole ze strany učitelů,“ přibližuje Bažantová.
„Čím jsou lidé starší, tím víc nedůvěry nabírají a tím těžší je vybudovat důvěru, něco si vysvětlit. Proště najít komunikační kanál,“ přiznává Bažantová.
Komunikace i jiná než racionální
Právě děti jim, zástupkyním majority, pomohly navázat vztah s obyvateli sídliště Janov:
„Je obecně dobře, když kontakt probíhá mezigeneračně. Klíčem je naslouchat těm lidem. Děti ještě neumí tak dobře mluvit, ale často přichází s nějakou potřebou formulovanou jinak než racionálně, ale zase je okleštěná o nánosy, které tam vnesl někdo jiný,“ vyzdvihuje Bažantová.
Program nakonec Bažantová s Podroužek Polčovou zacílily na společné zážitky a aktivity. „S dětmi jsme se dostávaly blíž k jejich rodičům, kteří do Libuše ze začátku moc nechodili. Ke konci měsíce už ale k Báře začali být důvěřivější, ten posun jsme zaznamenaly i v tak krátkém časovém úseku,“ říká antropoložka Polčová.
Z deníkových zápisů o tom, jak měsíc v Janově probíhal, vydala Bažantová knihu Hoří chemička, něco si přej. Projekt vznikl na popud iniciativy pro současné umění tranzit.cz hlavním zadáním byl výběr vyloučené lokality na severu Čech. Knihu ilustroval Michal Karvay, jeden z obyvatel Janova.
Poslechněte si celý rozhovor.
