Jako smích na pohřbu, říká herečka Kristen Stewart o filmu Zatracená krvavá láska
„Láska nás nutí dělat krásné, ale také destruktivní a nechutné věci,“ říká v rozhovoru pro Radiožurnál herecká hvězda nového snímku Zatracená krvavá láska. Kristen Stewart, známá například ze ságy Stmívání nebo jako princezna Diana z dramatu Spencer, si v krvavé satiře režisérky Rose Glass zahrála správkyni posilovny v americkém zapadákově 80. let 20. století. Tam se zamiluje do steroidové kulturistky, a věci se vymknou kontrole.
Na Zatracené krvavé lásce jste si prý užila to, že jste v hlavní dvojici „ta slabá“. Je to něco, na co jste ve svojí herecké kariéře čekala? Film vás lákal právě tím?
Myslím, že se slabost jedné dívky odvíjí od síly té druhé. A dynamika moci se nečekaně převrací. (Moje postava) Lou má svoji hlavu, ale taky v sobě nosí spoustu nezpracovaných traumat, a proto je nemluvná, osamělá, snad až paralyzovaná.
Pak vejde do místnosti Jackie (hraje ji Katy O’Brian, pozn. red.), to silné, neuvěřitelné až nadpozemské tělo, a zabere všechen prostor. Lou téměř přestává existovat. Pak ji to ale inspiruje k tomu, že by přece chtěla bojovat za něco tak ušlechtilého, jako je láska, a ochraňovat druhé. Láska nás někdy nutí dělat krásné, ale také zničující a upřímně řečeno nechutné věci. Jsme malí hledači potěšení a jako jednotlivci jsme sobečtí.
Byla jsem nadšená, že hraji slabou dívku, že nemusím zvěčňovat nějakou nudnou, směšnou, morální myšlenku ve filmu a pak v rozhovorech mluvit o tom, jak ta postava byla silná. Víte, co tím myslím?
Jak si tedy obecně vybíráte role? V tomto případě jste navázala spolupráci s Rose Glass na základě jejího debutu Saint Maud, ale jak to pro vás funguje obecně?
Pracuju instinktivně, mám pořád stejný kompas. Mám dneska to štěstí, že si můžu vybírat role a volit si cestu. A tak chci, aby aspoň trochu odpovídaly mým touhám a zvědavosti. Opravdu mi nevadí udělat malý chybný krok anebo zakopnout, natočit špatný film. Něco si při tom vyzkouším. Pro mě jsou to velmi osobní zážitky. Takovou třešničkou na dortu je, když se podívám na výsledek a řeknu si, wow, je z toho i dobrý film.
Dívat se na moje filmy je jako hledat sebe samotného v cizí zemi, říká režisérka poetické Chiméry
Číst článek
Při evropské premiéře filmu na Berlinale jste řekla, že nehledáte queer příběhy, ale queer perspektivu. Zatracená krvavá láska není mainstreamový film, ale daří se vám queer perspektivu nacházet v současném americkém filmu?
Rozhodně to jde. Myslím si, že dlouhodobě procházíme obdobími rozvoje a reakce. Po každém progresivním období přijde konzervativní odpověď na změny. Lidé u moci okupují nejvíc prostoru a nechtějí se ho vzdát. Což je šílené, protože je dost prostoru pro každého.
Queer perspektiva tu byla vždycky, jenom jí nikdo nenaslouchal. Ve filmovém průmyslu nerozhodují menšinové hlasy. Teď se mluví o rozšíření záběru, ale právě proto, že to je průmysl, má kinematografie velkou setrvačnost. Takže to všechno půjde ještě hodně pomalu.
Jak pracujete se svou někdejší image?
Nesnažím se to mít pod kontrolou a řídit vývoj svojí image. To, jak jsem vnímaná, je sice důležité, ale pořád jsem to jenom já. Nesnažím se nějak oddělit od holky, kterou jsem bývala dřív. Stárnu, učím se další věci, v něčem se zlepšuji a v něčem zhoršuji. Asi jako každý. Ale asi by měl můj veřejný obraz posuzovat někdo jiný. Já na to nemám odstup.
Máte ráda žánrové filmy? Se Zatracenou krvavou láskou jste si, jak se zdá, dost užila.
Ano, miluji žánrové filmy. Zvlášť ty, ve kterých se neskrývá jen čistá popcornová zábava. Líbí se mi, že do žánrových a třeba i hloupých filmů jde vkládat zajímavé myšlenky. Život někdy působí neskutečně. Když jste zamilovaní, je to jako být na drogách. Nevíte, jestli se vám to nezdá a jestli to vydrží. Některé filmy umí vyjádřit právě různé nereálné a přefouknuté pocity.
Žánrové filmy umožňují zvnějšit to, co niterné myšlenky a pocity. Vytvořit krajiny, které se neobjevují v tom, o čem se běžně bavíme, ale jsou to nějaké naše sny, sdílené pocity. Díky žánrovým filmům je pak vidíme na plátně ožívat spíš než díky jakýmkoli jiným.
Zatracená krvavá láska chce být taky satirou, půlnočním neonoirem s nadsázkou...
Ano, je to i komedie. Scénář jsem nejdřív vzala hrozně vážně. Zato režisérka Rose Glass se pořád něčemu chichotala. A pak po mně chtěla i určitou umělost. Věří, že žánrová nadsázka, schémata a stylizace dokážou být pravdivější než realismus. A tak jsem pořádně až ke konci natáčení zjišťovala, že tvořím něco bizarního a extrémního. Rose by řekla bombastického. Ten film je jako smát se na pohřbu.
Zbavit se Elvisovy hudby nebyla výzva, ale požehnání. Priscilla je varovný příběh o slávě, říká herečka
Číst článek
Kulturistika a bodybuilding proměňují těla. Co vy, máte ráda, když vás režisérky nebo režiséři žádají o fyzické změny? Je to výzva?
Ano, miluji fyzické výzvy. Vždycky mě to změní, když se setkám s filmem, který mě dojme nebo se mě nějak dotkne. Extrémní proměnu jsem vlastně nikdy nedělala, ale zvládla bych to. Herectví je velmi fyzická disciplína. Je mi trapné to říkat, ale tělo je můj nástroj. Posouvat svoje hranice a vidět, jak daleko mohu jít, navíc různými směry, je pro mě jako pro herečku samozřejmě přitažlivé.
Jakým způsobem jste se tedy do role Lou dostávala?
Trávila jsem myslím o něco víc času o samotě. Lou je izolovaná způsobem, který osobně moc neznám. Jsem spíš labrador, ona je kočka. Pořád s sebou táhne svoji minulost. Nosila jsem v kapse tenisák a házela jsem si s ním o zeď jako Jack z Osvícení.
Jinak ten scénář byl jednoduše inspirativní, takže jsem se moc namáhat nemusela. Spolupracovala jsem s kostýmní návrhářkou Olgou Mill. Vybíraly jsme trička a džíny, snažily jsme se stvořit queer holku z osmdesátek. Taky jsem objevovala kapely Psychic TV a Throbbing Gristle a rozvíjela hudební vkus svojí postavy, který by se k těm tričkům hodil. Ve filmu je několik flashbacků do její minulosti, které ji ukazují s dlouhými vlasy, vypadá jako Bella Swan ze Stmívání. Pracovali jsme na unikátní queer identitě.
Jaká byste byla režisérka? Už jste si to přece vyzkoušela, například u hudebních videoklipů, ne?
Jsem stejná režisérka, jako jsem člověk. Nedělám velký rozdíl mezi herectvím a režírováním. Je to partnerství na place. Když sleduji své vlastní filmy, rozumím jim a dokáže je cítit. A dokážu se k nim nějak vztáhnout.
Na natáčeních jsem byla už jako malé dítě. Je pro mě naprosto přirozené pokoušet se vyjádřit svoje vlastní myšlenky a nebýt jenom ve službách jiných lidí, kteří to dělají. Chci si vyzkoušet obě stránky věci. Ale jaký typ režisérky jsem? To zatím vůbec nevím. Ještě jsem nic neudělala.
Rozhovor vznikl na festivalu Berlinale
