Označujete se za velkou fanynku Elvise Presleyho. Jaké pro vás bylo účastnit se natáčení filmu, který Elvise demytizuje?
Musela jsem si odmyslet svoje vlastní preference a představy a přistupovat k filmu jako ke vztahovému dramatu spíš než k odkrývání soukromí nejslavnějších popkulturních postav Ameriky.

Jde o lidi, kteří se hluboce milují, ale mají své chyby, jsou pod velkým tlakem. Na Elvisovi jsem vyrostla, jezdila jsem do Gracelandu, mám k němu opravdu silný vztah. Myslím ale, že Sofia Coppola vystihla, co je srdcem příběhu. A já jsem ji následovala.

Priscilla sice je vztahové drama, ale přece jen vypráví o rodině americké legendy a krále rokenrolu. Odehrává se v luxusu, sledovala je celá Amerika. Jakou roli má ve filmu právě sláva?
Sofia Coppola se vždycky zajímala o příběhy, které demytizují slávu. Lidé nechápou, že slavní, bohatí a mocní nemusejí mít šťastný život. A že sláva je opravdové břímě. Na Priscillu můžete koukat jako varovný příběh o slávě a jejích dopadech.

Sofia to sama zná ze života se slavným otcem (režisérem Francisem Fordem Coppolou, pozn. red.). Má díky tomu svou představu o tom, co znamenalo žít s Elvisem. 

Byl středobodem všeho. Když z Gracelandu například odjel koncertovat, jako by zmizela všechna energie a život zdánlivě neměl smysl, dokud se nevrátil. Jako by byl sluncem, kolem kterého se všechno točilo.

Vidíte nějaké paralely mezi Priscillou Presley a sebou samotnou?
Měla jsem strach z toho, jak se mi podaří Priscillu ztělesnit. Žila výjimečný život, Elvis nemá sobě rovného. Rozeznávala jsem ale různé osobní paralely mezi námi.

Priscilla se ve velmi nízkém věku rozhodla, jaká bude její cesta. Ve čtrnácti potkala Elvise, v šestnácti se přestěhovala do Gracelandu. Mně bylo čtrnáct, když jsem odešla ze školy, začala se věnovat herectví a brala jsem to smrtelně vážně. Nedokázala jsem si představit nic jiného.

Priscilla svým způsobem ztratila dětství. Tomu pocitu rozumím. Chápu to strašně rychlé dospívání kvůli tomu, že děláte něco, co strašně moc chcete a milujete. To mě na Priscille dojímalo. Zároveň si ale myslím, že to je opravdu univerzální příběh. Je nádherné, že se v něm dokážou najít velmi různí lidé.

Priscilla zažije velké milníky a její postava prochází značným vývojem. Nakonec ji sledujeme, jak se snaží z toho složitého vztahu vyprostit. Proto se publikum na film dokáže tak intenzivně napojit. 

Musí to být výzva, hrát člověka, který stále žije, a navíc je producentem filmu. Kolik času jste s Priscillou Presley strávila? A co jste si z toho vzala?
Vždycky budu vzpomínat na čas, který jsme spolu strávily. Měla jsem spoustu otázek, seděla jsem s ní nad scénářem, četla jsem její knihu a chtěla jí toho tolik říct. A nakonec tváří v tvář Priscille šlo všechno stranou ve prospěch toho, abych ji na plátně ztělesnila s citem, věrohodně, nijak jí neublížila, aby byl její příběh vidět a slyšet stejně jako její pocity. Abych jí složila poctu a zároveň aby byl příběh pravdivý.

Priscilla mi věnovala spoustu času. Daly jsme si při našem prvním setkání čtyřhodinový oběd, po kterém mi ukazovala jejich společné fotky s Elvisem, vyprávěla vzpomínky, vtipy a drobné historky. Pak jsme si telefonovaly a v rádiu se najednou ozval Elvis.

Zažily jsme spolu různé dojemné momenty. Byla hrozně milá a strašně mi to usnadnila. Poprvé jsem film viděla až v Benátkách na světové premiéře a Priscilla seděla vedle mě. Byla jsem strachy bez sebe, jak to přijme. Dopadlo to ale dobře a ona hodně ocenila, jakou verzi její osoby jsem stvořila.

Priscillin příběh, ne Elvisův

Co pro vás znamenala cena pro nejlepší herečku z festivalu v Benátkách?
Celá ta benátská zkušenost byla naprosto úžasná. Červený koberec s celou skupinou úžasných lidí je něco, o čem jaká malá holka sníte, když si představíte Hollywood. Časem se ukáže, co ta cena znamená pro moji kariéru. Už teď je to ale magická, nádherná vzpomínka.

Vztah Elvise a Priscilly byl nerovný. Šla byste ale ještě dál a nazvala ho toxickým, minimálně tedy v některých fázích?
Necítím se na to ten vztah nějak takhle škatulkovat. Pracovali jsme hodně tvrdě na tom, aby ve filmu působil pravdivě a autenticky a aby se odehrával spíš v šedých zónách, které v diváctvu zanechají otázky.

Ten vztah byl nerovný, to je evidentní, ale snažíme se ho ukazovat v jeho síle i slabinách. Proč byl Elvis tak okouzlující, proč měli dítě, proč Priscilla v tom vztahu zůstala tak dlouho? Dneska se všechno jednoznačně nálepkuje. Co je dobré, co je špatné. Její život ale nebyl jednoduchý, ten vztah nebyl jednoduchý. Myslím, že to celkově víc odpovídá tomu, jací lidé jsou.

Jak jste tu komplexnost své role a složité postavy zvládala přímo na place?
Jen díky všem těm lidem, kteří tam byli se mnou. Natáčení trvalo 30 dní, film pokrývá celou řadu let. Bylo těžké si v tom všem udržet jasnou hlavu.

Hlavní byla Sofia a Jacob Elordi, který hraje Elvise, ale taky maskérský a kadeřnický tým, který měl tu obrovskou zodpovědnost překlenovat změny věku, nálady i kapitoly ze života mé postavy. Člověk je fakt jen tak silný, jak silný je tým kolem něj.

Ve filmu není vůbec žádná Elvisova hudba. Co to pro vás znamená?
Je to Priscillin příběh, ne Elvisův. A právě absence jeho hudby nám také pomáhá zaměřit se na ni. Sofia Coppola je opravdu skvělá v práci s moderní hudbou. Na place nám pořád pouštěla nějaké písničky.

Myslím, že to je ve výsledku jeden z nejlepších soundtracků. Například Crimson and Clover od Tommyho Jonese po jejich prvním polibku je asi moje nejoblíbenější. Vypadalo to možná jako výzva, úplně se zbavit Elvisovy hudby, ale ve skutečnosti to bylo skryté požehnání.

Pavel Sladký Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít