Najednou všichni používají termín set-dekoratérka. Já se přiznám, že do doby, než přišla ta nominace, jsem ho neznal. Máme pro vaši práci české slovo?
S kolegy jsme o tom přemýšleli už několikrát. Asi neexistuje úplně ekvivalent: není to ani scénograf, není to ani rekvizitář. Když bych to úplně zjednodušila, je to člověk, který tu skořápku, kterou pan architekt postaví, vybaví tapetami, zabydlí. Kdybyste tu krabičku otočili, všechno, co z ní spadne, jsem tam dala já.

Přehrát

00:00 / 00:00

Je nejlepší výzdoba taková, která není vidět? Záleží na typu filmu, některé naopak využívají dekorace jako prostředek k vyjádření, vysvětluje dekoratérka Beatrice Brentnerová

Překvapila vás nominace na Oscara?
Ano a ne. Věděla jsem, že je ten projekt něčím výjimečný, protože tento režisér a vůbec tato tvůrčí skupina nedělá úplně jednoduché filmy a umělecká složka tam byla velmi prominentní. Takže bylo jasné, že to, co vytvoříme, na čem se podílíme, bude určitě mít nějakou odezvu.

Před 10 lety jste dostala cenu kritiků za Ledovou sprchu. Jak důležitá jsou pro vás takové ocenění?
Samozřejmě je to důležité, protože vždy tam necháme kousek duše. Ale myslím, že na tomto je strašně důležitý, že to může snad trošku pomoci filmovému průmyslu tady v Čechách: že to ukáže, že film umíme. Jsou tady lidé, kteří umějí dělat věci, které jinde třeba nedokážou; jsou tady řemesla, která se udržují. Máme tady, myslím si, skvělé lokace a tým lidí, kteří to umí. Pokud by tomu tyto nominace a ocenění pomohly, je to důvod, proč to dělat.

Pedant na detail

Režisér Robert Eggers začal na Nosferatu, což označil za projekt z vášně, pracovat už v roce 2015. Vy jste se k němu dostala kdy?
Takřka na poslední chvíli, musím říct. Já jsem tušila, že se tento projekt asi chystá, ale většinou u těchto velkých projektů panuje určitá míra utajení, takže až tak moc jsem o tom nevěděla. Opravdu až na poslední chvíli.

A jakou roli ve vašem vztahu hrálo to, že Eggers, než začal režírovat na divadle a posléze ve filmu, pracoval jako autor výpravy pro filmové produkce?
To bylo hrozně zajímavé. Když jsme se to dozvěděli, tak jsme si říkali, že to bude náročné. Samozřejmě jsme věděli, že bude pedant na veškeré detaily, že bude přesně vědět, co chce – což bylo hrozně příjemné. Věděl, co to obnáší, což je výhodou.

A jaké jste dostala konkrétně zadání?
Hodně jsem mluvila s panem architektem, který si koncept s Robertem léta připravoval, takže zadání bylo poměrně jasné. Museli jsme být dobově a přesní a akurátní, všichni jsme věděli, na čem jsme. A ta dobovost byla opravdu až tak precizní, že jsme byli v Německu v roce 1838 – a ne v roce 1840. Ty dva roky skutečně hrály roli.

A to se odrazí i v těch rekvizitách?
Skutečně. Já jsem tomu sama nevěřila...

Máte příklad?
Tak třeba lampy, což byl velký oříšek. Všechno se v té době vyvíjelo poměrně rychle, takže lampy, které byly v třicátých letech, už ve 40. letech byly jiné. Paradoxně ty dva roky by nám usnadnily fungování, protože ve 40. letech už byly petrolejky, které známe. Předtím to byly arganové olejové lampy, které měly jiný princip fungování a dávaly jiné světlo.

Od vás vím, že, Eggers je opravdu detailista, že všechno probírá opravdu poctivě. Mentální děje postav probírá třeba s psychiatry. Čili i ve výpravě byl takový puntičkář?
Ano. Všechno muselo mít smysl i nějaký vnitřní život. U každé dekorace nešlo jen o to být dobově správně, ale i se mentálně vcítit do dobové filozofie, jak se žilo, jak se přemýšlelo, jaké byly náboženské rituály, sociální zvyklosti. To všechno jsme museli nastudovat.

Existují rekvizity, dekorace, které možná i podprahově dokreslují hororový dojem?
Určitě. Je tam několik takových věcí, třeba překvapivě kytky. Řekl byste, že kytka spíš domov zateplí, ale my jsme záměrně brali kytky, které jsou nehezké, které jsou nějakým způsobem divné – co byste si domů nekoupil, to jsme tam používali.

I hračky v dětském pokoji byly trošku strašidelné. Protože jsme používali originály nebo jsme dělali kopie originálů hraček, vždy tam byl moment, kdy má člověk pocit, že ho něco tísní.

Jakou roli hrálo fialová barva? Hodně se tam objevují fialové keříky.
Abych pravdu řekla, už teď přesně nevím, jak ten koncept byl – už je to v šuplíku, který jsem zavřela. Ale myslím si, že to začínalo tím, že šeřík kvete jen jeden týden v roce, je to efemérní květ a krásně voní. Je to něco, co je pomíjivé – to si myslím, že byl začátek toho výběru.

Vladimír Kroc, jkh Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít