Jedna astroložka, jeden pracovník pohřební služby, dvě dospělé sestry-dvojčata, jedna nešťastná manželka a jedna konečně svobodná babička. To jsou postavy nového dokumentárního filmu Je to ve hvězdách. Vidět ho můžete v českých kinech.

Premiéry Pavla Sladkého Neapol 16:05 8. listopadu 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

51letý slovenský režisér Peter Kerekes ve svém novém filmu sleduje italskou astroložku Lucianu de Leoni D‘Asparedo a osudy lidí, kteří k ní přicházejí s žádostí o radu. V životě se marně snaží dosáhnout štěstí a lásky a věří, že by jim astroložčino porozumění hvězdným konstelacím mohlo pomoct.

Lucianin recept „aktivní astrologie“ vychází z možnosti obrodné změny. Posílá klientky a klienty po důkladném rozhovoru na „narozeninové výlety“, a to kamkoli po planetě. Do tasmánského Hobartu, na Aljašku, do brazilského Ria de Janeira. Hvězdy řeknou.

Ještě nejsem, kým chci být. Český film roku je fascinující portrét i nejsoučasnější cesta půlstoletím

Číst článek

Luciana je svérázná osoba. Hned na začátku filmu ji například vidíme likvidovat nábytek a další domácí vybavení bytu vyhazováním z okna.

Zároveň je to ale psychoterapeutka, nejen bláznivá osoba věštící z hvězd. A postupně se dočkáme i do průhledů jejího rodinného života, především debat s dcerou, a distance vůči vlastní práci a (ne)naplněným životním snům.

Nacházejí si ji ti, kteří touží po jistém druhu vnitřním osvobození, jako žena, která celý svůj život řídila podle přání a potřeb jiných v čele se svou matkou. Nebo ti, kteří bojují s vlastní samotou, skrývající se za absencí partnera nebo trvalého a funkčního vztahu. Jako například majitel pohřební služby, žijící v tzv. mamahotelu své přísně vyhlížející matky, který ho ale v mnoha ohledech limituje.

Anebo také ti, kdo chtějí spokojenost pro sebe skrze štěstí někoho jiného. Jako například nerozlučné sestry, dospělá dvojčata, hledající partnera pro jednu z nich.

Ano, reálie a konkrétní momenty filmu jsou poněkud bizarní. Vidíme rande maskované za pracovní brífink s předáváním pohřební agendy. Sledujeme ženu pokoušející se vykročit k záchraně vztahu se svým mužem tím, že dává nohy do lavoru s ledem a představuje si, že přicestovala na Aljašku.

Jde o samé lidi ve středním věku. Kerekes, zdá se, dobře vnímá životní tíhu lidí, kterým krachuje láska nebo vztah nikoli jako teenagerům nebo dvacátníkům se dvěma třemi dalšími dekádami vitálních pokusů před sebou, ale ve věku od 45 až 50 let výš.

Na rozdíl od filmařů, jako je Rakušan Ulrich Seidl (některé centrálně komponované statické záběry ho mohou snadno připomenout), Kerekes nepěstuje přísně observační odstup s drsným, neuhýbavých (sebe)poznáním. Vznikající vzdálenost překonává Kerekesova režie jemným humorem i pochopením pro touhy i slepé uličky, ať už na sebe berou takřka jakékoli podoby.

Dokazuje to i tím, že Lucianě „dopřává“ rodnou Neapol nebo tím, jak výrazně, ale vkusně pracuje s italskými šlágry a image sentimentální „italskosti“.

„Itálie je fascinující, každý z těch lidí je Fantozzi nebo Mastroianni,“ řekl režisér v rozhovoru s Andreou Slovákovou v zajímavé předloňské knize Jak se dělá dokument, dávající zákulisní vhled do vývoje dokumentárních filmů (nejen) v Česku i do uvažování tvůrců.

Kalkulovatelnost lidského osudu

Je to ve hvězdách za svou působivost vděčí precizní výstavbě jednotlivých záběrů (o kameru se postaral jeden ze stálých Kerekesových spolupracovníků Martin Kollár), ale i celkové kompozici. Na té má pro změnu podíl střihač Martin Šulík, jinak mimo jiné režisér oceněného dokumentárního portrétu Zuzany Čaputové, který také brzy vstoupí do českých kin.

Film se totiž neodehrává v oddělených povídkách jednotlivých Lucianiných klientek a klientů. Kerekes je prolíná a vytváří funkční paralely a kontrasty. Záběry natočené na mnoha místech světa se pak skládají do mozaiky hledání místa ve světě, předkládají otázku kalkulovatelnosti našeho osudu z našich dispozic a možnosti změny.

A to bez ohledu na to, jestli hvězdám, datu narození anebo znamení a ascendentu přikládáme nějakou váhu, nebo jsou pro nás třeba jen zdrojem jednoduché legrace při čtení generických horoskopů na okraji lifestylových rubrik a bulváru.

Otázkou je, kým doopravdy vnitřně jsme, nebo být chceme, ale nedaří se nám toho dosáhnout, abych parafrázoval jeden z Lucianiných výroků během sezení.

Kerekes v průběhu své dosavadní filmařské dráhy osvědčuje chuť zkoušet různé způsoby vyprávění, tak i smysl pro humor.

Ve svém raném filmu 66 sezon se dokázal podívat na dějiny košické městské plovárny tak, že toto zdánlivě snad nudné, místopisné téma transformuje do podoby (dů)vtipného vyprávění o soužití národů a lidí, o demokracii i o výrazných osobnostech, které s dějinami koupaliště od 30. let 20. století do současnosti souvisejí.

Podílel se i na trojportrétu „mužů odporu“ Sametoví teroristé nebo připravil snímek Jak se vaří dějiny. V předcházejícím počinu 107 matek (Cenzorka) pozoroval i inscenoval příběhy vězeňkyň-matek, ale i jejich dozorkyň v ukrajinské Oděse.

Díky Je to ve hvězdách posiluje svoje renomé tvůrce, který se k realitě staví nikoli jako reportér sbírající informace, ale jako vzdělaný, hravý a přemýšlivý filmař rozvíjející i improvizující dění různých žitých paradoxů. Dělá to pomocí neinvazivních, ale přece jen výrazně režírovaných a atmosférických příběhů.

Dokumentární komedie Je to ve hvězdách byla ve světové premiéře uvedena v Benátkách, v tuzemské pak na festivalu v Jihlavě. Česká kina ji hrají od 7. listopadu 2024. 

Pavel Sladký Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít