Otřesný a otřesený svět. Festival v Jihlavě nabídl dokumentární svědectví, úvahy i meditaci
Jihlavský festival dokumentárních filmů se letos prodloužil na deset dní. Nabídl svědectví o současném světě, environmentální, společenská a jiná témata. Přivezl také několik významných zahraničních hostů. Teď ještě nabízí vybrané snímky online.
Hlavní cenu vyhrála Prezidentka, portrét Zuzany Čaputové od režiséra Marka Šulíka. Snímek se nezaměřuje ani tak na konkrétní politické kroky, jako na osobní prožívání situací tehdejší slovenské hlavy státu. Krize ve společnosti se hromadí a Čaputová řeší osobní okolnosti, především zdraví blízkých.
Film je neveselým portrétem země mezi vraždou Jána Kuciaka a pokusem o atentát na premiéra Fica, kdy se odehrává covidová krize, kolabuje vládní kabinet, odehraje se vražda z nenávisti v queer klubu Tepláreň a prezidentka čelí nevybíravé sprostotě.
Šulík sice v lecčem zůstává situačně na povrchu a odkaz prezidentství Čaputové v jeho filmovém portrétu nemá úplně jasné kontury, ale s pomocí portrétu přece jen klade některé otázky.
A to po osobní zodpovědnosti, mentální síle a emocích politiků, po smysluplnosti veřejné práce, pociťované těmi, kteří stojí na (snad přece jen ne zcela ztracené) vartě konstruktivního politického dialogu a základní slušnosti. Od 14. listopadu bude film v českých kinech.
Romské příběhy a byznys s chudobou
Hlavními postavami Domu bez východu, vítězného snímku domácí soutěže Česká radost, jsou naproti tomu neprivilegovaní lidé, obyvatelky a obyvatelé nájemního domu v ulici Markéty Kuncové v Brně. Bezskrupulózní majitel, respektive majitelé v neprůhledné vlastnické struktuře s nimi manipulují.
Nechávají svévolně vypínat elektřinu a teplou vodu, uzavírají nájemní smlouvy s platností na jeden měsíc, terorizují – v drtivé většině romské – nájemníky psem bojového plemene a při vzrušených konfrontacích se smějí všem do obličeje. Část diváků může být upřímně šokovaná z toho, že toto je stále prvkem české současnosti.
Zvláště zoufalý je ve filmu obraz policie, která se snaží celou situace neřešit se slovy, že jde o občanskoprávní spor, do kterého nesmí zasahovat a „nemůže přece nikomu nařizovat nahodit pojistky“.
Tomáš Hlaváček vše natáčel společně s aktivisty, kteří se snažili nájemnicím a nájemníkům pomoci ke spravedlnosti. Jeho dvouačtvrthodinový snímek dalece přerůstá formát investigativní reportáže v časosběrný portrét byznysu s chudobou a portrét zoufalství lidí, kteří jsou ve své situaci manipulovatelní a neschopni se účinně a jednotně bránit. V nezdolnosti dvou žen z Kuncovky ale přece jen nachází jiskru naděje.
Romské téma bylo mezi domácími filmy znovu silné, což nakonec stvrdily i další ceny pro snímky Dajori (v režii Martina Páva a Nicolase Kourka) a Fakír (v režii Romana Ďuriše). První, příběh varnsdorfské rodiny bojující proti chudobě a vyloučení, si oblíbilo diváctvo a porota ho vyzdvihla „za originální přístup“.
Druhý jmenovaný měl nadstandardní obrazové kvality a podobně podstatné téma v příběhu mladíka Dalibora, který se po návratu z vězení snaží urovnat svůj život a traumata své rodiny, zatímco pracuje v cirkuse – odtud také název filmu Fakír.
Příliš mnoho filmů, naštěstí více dnů
Festival celkově promítal 340 snímků, což je – stejně jako v minulých letech – jednoduše příliš mnoho. Rozmělňuje to dramaturgickou volbu a její zodpovědností. V domácí soutěži třeba vedle sebe stojí studentská díla, rutinní portréty osobností, osobní autorské výpovědi i palčivá současná témata.
Dorazín k filmu Válečný zpravodaj: Někteří píšou, že jsme točili v kulisách. Nepostavil by je ani Hollywood
Číst článek
Publiku olbřímí program ztěžuje výběr a orientaci, někdy se patrně nevyznají dobře ani v množství 29 programových sekcí, natož v záplavě titulů.
Letos se ale vůbec poprvé Ji.hlava konala deset dní, což přineslo možnost filmy více reprízovat a dalo se na ně i snáz dostat. Zvláště ve všedních dnech mezi víkendy, kdy v sálech rozhodně nebylo nabito.
Pro organizační tým, opírající se mimo jiné o množství dobrovolníků, byl 10denní termín velká zátěž, což bylo jasně vidět na únavě štábu. Ji.hlava rozprostřením programu přišla o část svého kouzla koncentrovaného intelektuálního večírku, ale pro program má rozšíření smysl.
Brutální svědectví o invazi
Nejsilnějším a zároveň nejotřesnějším zážitkem festivalu pro mě nakonec byla česká premiéra ukrajinsko-francouzských Odposlechů v přehledové sekci Souhvězdí. Režisérka Oksana Karpovič využila audiozáznamy telefonátů ruských vojáků z fronty domů, které zachytila ukrajinská kontrarozvědka a umisťovala je na internet.
Pocházejí z prvního roku války a doprovázejí je obrazy válkou poznamenané země, vybombardovaných domů, lidí v krytech, ale i při běžných činnostech. Karpovič je natočila buď statickou kamerou anebo přes čelní sklo jedoucích (armádních) vozidel bez dialogů, takže působí dost přízračně.
Ruští okupanti se v telefonátech s nejbližšími odhalují jako pachatelé mnoha rabování a otřesných válečných zločinů, jindy jako oběti propagandy anebo zmatení, překvapení nebo demoralizovaní bojovníci.
Úroveň nenávistné demagogie při vydávání invaze na Ukrajinu jako ruské sebeobrany je někdy vyšší u vojáků, jindy naopak například u manželek a matek. Některým absurditám se snad můžeme v počátku filmu pousmát, ale postupně publiku tuhne tvář. Celková dehumanizace, patrná z hovorů, je hrozivá.
Vstřebávat tematicky podstatné, náladou těžké nebo informačně nabité dokumentární filmy není jednoduché. Naštěstí se dilemata našeho světa přenášejí i do filmů jako Lišejníky (Ondřej Vavrečka) nebo do děl tchajwanského režiséra Tsai Ming-lianga. Ty mají až meditativní kvality, smysl pro humor, pomalé tempo a dopřávají nám jiný typ zážitku.
Ming-liang navíc patřil mezi nejvýznamnější hosty letošního ročníku festivalu, protože Jihlava nabídla jeho retrospektivu. Diskuse s přední osobností světového uměleckého filmu jen zvýšily radost ze sledování jeho tvorby, která se nakonec ani vůbec nemusí umisťovat pod nálepku dokumentární.
