Druhý snímek režisérské dvojice Tomáš Weinreb a Petr Kazda portrétuje život v nevstřícné společnosti, která nemá ráda odlišnosti a reaguje na ně agresivně. Tvůrco k tomu volí limitované filmové prostředky.

Premiéry Pavla Sladkého Praha 21:04 20. ledna 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Nikdo mě nemá rád. Tak se jmenuje – ve shodě s klasickým filmem Francoise Truffauta – nový český film režisérské dvojice Tomáš Weinreb a Petr Kazda. Představuje nám Sáru (Rebeka Poláková), která pracuje jako asistentka generála (Martin Finger) na velitelství české armády. Je osamělá a bez partnera, což má zprvu nespecifikovanou příčinu. Pak Sára potká Martina (Mantas Zemleckas).

Zamiluje se do něj, ale v jejich vztahu je od počátku překážka. Martin je kvůli své identitě pro většinu společnosti nepřijatelný...

Sedmdesátnice na cestě za omluvou a pochopením. Film Mosty ji zavádí do Istanbulu a trans komunity

Číst článek

Weinreb a Kazda dřív natočili oceněný snímek Já, Olga Hepnarová. Jejich dosavadní celovečerní tvorbu spojuje zájem o společenské a psychologické patologie. A nový snímek působí dojmem, že tvůrci chtěli jít ve srovnání s Hepnarovou o podstatný krok dál ve formální stylizaci díla.

Z děje vystupují opakující se momenty rutiny a řádu. Kameraman Juraj Chlpík dostal prostor k precizním a velmi intenzivním kompozicím, které jsou hlavní předností filmu. Řada interiérů zaujme svou prázdnotou a pustotou, která má patrně odrážet stav nitra hlavních postav.

Může to ale vyvolat i otázky. Vyobrazit člověka s neobvyklou identitou jako někoho, kdo se živí burzovními obchody a sedí doma před několika monitory polonahý v prázdném luxusním bytě, může být spíš stigmatizující než vypovídající o jeho nitru. Jinými slovy, může působit jako úchylný podivín spíše než někdo, kdo se před společností musí vždy alespoň trochu skrývat.

Co filmu chybí?

Jedním ze specifik a zároveň problémů filmu Nikdo mě nemá rád je práce s jazykem. Jde o repliky osekané na kost, dialogy prokládané dlouhými pomlkami. Ve filmu některé postavy typicky vůbec nezdraví, jiné neděkují, jiné nedostatkem slov působí konstantně zaraženě, rozhozeně nebo neživotně.

Potíž ale není v tom, že by byly slovní výměny příliš řídké, nebo stručné. Naopak. Problém, je, že jsou-li dialogy v mrazivě působícím světě díla omezené na minimum, na každé slovo se o to víc soustředíme. A snadno rozpoznáme, jak bylo vypreparované ve scénáři a na place jen „realizováno“.

Někdy se to projeví ztrátou autenticity dialogu dvou lidí. Uprostřed hovoru se objeví nepatřičně působící oslovení jménem. Jako například v dialogu Sáry a její přítelkyně Zuzany.

Jindy se uprostřed málomluvné sekvence zaskvějí věty, které příliš tlačí na pilu. Jako repliky matky, která ve filmu působí až učebnicově toxicky a nenávistně, a to jak ve vztahu ke své dceři nebo jakékoli jinakosti. Barbora Bobuľová nedostala šanci předvést svou postavu jinak než jako jednorozměrnou.

Podobný nedostatek citu vůči jazykovému detailu a zaměření dialogu pouze na jeden rozměr se do určité míry projevil už v debutu režisérské dvojice Já, Olga Hepnarová. V případě novinky je někdy těžké odlišit, co z extrémně stylizovaných dialogů je spíše artová okázalost a co nedostatečná péče o řeč, způsobená patrně přednostním zaměřením na obrazovou stránku. Je ale patrné, že herci a herečky se s jazykem filmu vypořádávají velmi kolísavě.

Odtažitá artová podoba českého filmu

Podobně odtažitý a málomluvný filmový koncept (ale spíš observativního charakteru) představil v české kinematografii nedávno obdobně divácky nevstřícný film Lesní vrah (v režii Radima Špačka).

Je skvělé, že takové „autisticky artové“ filmy v domácích poměrech vznikají. V obou případech ale jako kdyby koncept převálcoval intenzitu vyznění, nešel do hloubky a zůstával hlavně sám se sebou.

Filmy jsou to navzdory razantním společenským motivům (sériový vrah a sexualita, identita a nepřijetí) ploché. Neříkají o svém tématu nic zásadně nového ani kontroverzního.

Jako by vznikly hlavně redukcí tradičních narativních prvků, ale samotná absence nevytvořila novou kvalitu ospravedlňující atak na diváka jako v případě radikálních, minimalistických a divácky ne zcela vstřícných snímků Michaela Hanekeho, Chantal Akerman, Roberta Bressona nebo i filmů z kategorie tzv. slow cinema.

Nikdo mě nemá rád postrádá překvapivost v ději a další vrstvy v postavách, což potvrzuje i opakované zhlédnutí. Jde například o nevyužitý a nerozvinutý motiv armádního neštěstí, které se odehraje v době, kdy vztah Sáry a Martina prochází krizí.

Film předává publiku tíži ze samoty, která vychází z podlehnutí tlaku na společenskou konformitu. Ale kladl si mnohem vyšší cíle, než jaké byl schopen naplnit.

Snímek Nikdo mě nemá rád hrají česká kina od 16. ledna 2025. 

Pavel Sladký Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít