Atmosféra Istanbulu, obrovského města na Bosporu oddělujícím Evropu a Asii a skýtajícího prostor mnoha různorodým komunitám, charakterizuje nový film Mosty. Švédský režisér gruzínského původu Levan Akin ho natočil jako příběh prodchnutý vírou v mezilidské pochopení, které je nezávislé na světonázoru a politickém stavu věcí.

Premiéry Pavla Sladkého Istanbul 11:39 10. ledna 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Lia je stárnoucí Gruzínka a bývalá učitelka. Rozhodla se vydat na velmi osobní misi. Dost pravděpodobně je předem odsouzena k neúspěchu a dost pravděpodobně si to i uvědomuje. Lia se totiž z jednoho z adžárských městeček na západě Gruzie vydává do tureckého Istanbulu, aby zjistila, co se stalo s její dávno ztracenou neteří Teklou. Jak Lia sama říká, slíbila to své sestře, která nedávno zemřela.

Lia pátrá po někom, kdo patrně nechce být nalezen. Tekla před odchodem z Gruzie žila v maličké, bídné trans komunitě na břehu Černého moře a odešla do velkoměsta na Bosporu, aby v něm našla přátelštější prostředí, novou identitu a nový začátek.

Liiným neočekávaným a nejdřív dosti pochybným průvodcem na celé cestě je chudý, nezkušený, ale nebojácný mladík Achi (Lucas Kankava), který skočil po příležitosti uniknout ze svého současného života. Achi byl ochoten zalhat, že zná Teklinu istanbulskou adresu i porvat se se svým starším bratrem, aby ho Lia vzala pod svá křídla.

Režisér Robert Eggers nadzvedl víko rakve Nosferatu, aby vypustil upíří fascinaci znovu do světa

Číst článek

Liu famózním způsobem hraje 70letá Mzia Arabuli. Není to poprvé, co nám současný gruzínský film představuje mezinárodně zcela neznámou postarší herečku, která má za sebou minimální filmografii i v domácích poměrech, ale zaskví se ve světových kinech hereckým výkonem věrohodně kombinujícím zasuté vzpomínky s probuzenými emocemi a ztvární oživení postavy ve vyšším věku. Týkalo se to v posledních několika letech například filmů Kos v ostružiní nebo Moje šťastná rodina.  

Lia v jejím podání působí jako velmi tvrdá osoba. Učitelka, zvyklá zvládat třídu plnou hlučících dětí, žena, kterou okolnosti naučily se o sebe postarat a udržet si jistou úroveň. Se stejnou energií, s jakou bojovala o vlastní místo na slunci, Lia hodlá udělat maximum pro to, aby dodržela slib, který dala své sestře – že Teklu najde.

Zároveň ale trpí výčitkami, jak se její rodina i ona sama k Tekle chovala. „Staraly jsme se jen o to, co tomu řeknou lidi,“ ohlíží se za tím, jak ona a její sestra přistupovaly k trans člověku během dospívání v Gruzii. Chce neteři doručit omluvu, že jí předsudky nedovolily dávat takovou lásku, jaké by bývalo bylo třeba.

Za dobu svého istanbulského pátrání ale nachází Lia jinou tvář sebe sama. Jde o chápavějšího a vitálnějšího člověka, než kterým kdysi mohla být. Společně s Achim objevuje něco, co je pro film možná i důležitější než faktický výsledek celého pátrání. Ukazují to v mnoha scénách: tanečních, komorních i bezeslovných.

V jádru Akinova vypravěčství je víra v mladší podoby člověka, nezatížené životními zklamáními a vlastními chybami, připsanými na účet sebe i druhých. Akin mladší generace vnímá jako otevřenější (liberálnější) a nadějeplné. V současném západním světě ovládaném populistickými politiky, schopnými oslovovat mladé generace, už to není samozřejmost. Víra v koncept progresu směrem k otevřenosti, přicházejícím s novými generacemi, se zdá být otřesená.

Akin ale svým filmem nabízí publiku naději v podobě příběhu zástupkyně starší generace, schopné bilancovat své životní minely, vyrovnávat se s nároky na orientaci v proměňující se společnosti. A to nikoli na základě konceptů nebo argumentů vzešlých odněkud ze zákopů kulturních válek, ale empatie vyrůstající z osobního poznání druhých a pozitivního vnímání odlišnosti, vlastní i cizí.

Mosty navazují nejenom, ale především na předcházející Akinův snímek Dokud se tančí, který vzbudil velkou pozornost. Měl premiéru v jedné z vedlejších sekcí canneského festivalu a jde (také) o queer film, milostný příběh dvou mladíků, zasazený do prostředí souboru tradičních gruzínských tanců. To mimo jiné vyvolalo prudkou odezvu konzervativní, homofobní a krajně-pravicové části gruzínské společnosti, jejíž zástupci se během premiérových dní dokonce pokoušeli blokovat projekce filmu. Ani novinka nemá v Gruzii na růžích ustláno.

Důležitou roli mají v Mostech nejenom herecké výkony, ale také Istanbul jako město, jeho barvité křivolaké uličky a pestrý komunitní život. Akin ho zvládl velmi dobře zprostředkovat. V prvním záběru se sice velkoměsto jeví jako sivá změť domů zpoza okénka jedoucího autobusu a rozšiřující se záběr nám posléze ukáže autobus na mostě jako mravence v mraveništi, což může být i hrozivé.

Zevnitř se pak Istanbul jeví pohostinněji. Není to snad kvůli úřadům a absenci stereotypů (Turecko film neidealizuje), ale kvůli svépomoci místních. Akin společně s kameramankou Lisabi Fridell postupně vykreslují přitažlivost města, která má později konkrétní důsledky pro hlavní postavy.

Mosty jsou velmi empatickým, přesvědčivým a také široce sdělným filmem. Spadají do queer kinematografie, ale zároveň je filmu takové vymezení snad příliš úzké. Jeho základní perspektiva, cesta k respektu pro stárnoucího člověka z „většinové“, tzn. heterosexuální a často i homofobní společnosti, je nesmírně cenné a nijak časté.

Snímek Mosty se v Česku promítal na filmovém festivalu v Karlových Varech a poté také na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Do kin přišel 9. ledna 2025. 

Pavel Sladký Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít