Děti Nagana: Fascinace ikonami a hokejový boom. Vzal jsem to jako část historie, říká režisér filmu
Píše se rok 1998, v Japonsku vrcholí turnaj století, Češi vyhrávají, doma propuká davové šílenství. A jedenáctiletý Dominik, kluk z rodiny, která není úplně v pořádku, nadšeně sleduje svého idola Dominika Haška. Chtěl by hrát hokej, ale doma se to nesetkává s pochopením. Tak začíná film Děti Nagana režiséra Dana Pánka, který ve scénáři vychází ze svých životních zkušeností.
Mělo Nagano v názvu filmu úspěch u investorů? Pomohlo vám to?
Upřímně si myslím, že mělo. Bylo zajímavé sledovat, že když vytáhnete název a je v něm Nagano, všichni zpozorní a když zjistí, že to není dokument, ale rodinný film, zajímá je, jak je do příběhu Nagano začleněné.
Vycházel jsem z toho, jak jsem Nagano jako dítě vnímal já a moji kamarádi. Doufali, že by někde mohli potkat Dominika Haška a stáli dlouhou frontu, aby jim Jaromír Jágr podepsal dres, vzpomíná Dan Pánek
A s přímými aktéry Nagana – znějí tam hlasy sportovních komentátorů, objeví se tam některé hvězdy – jste film konzultoval?
Vzal jsem to jako součást historie. Vycházel jsem z toho, jak jsem to jako dítě vnímal a jak to vnímali moji kamarádi. A jak doufali, že by mohli někde na toho Dominika Haška narazit. Vím, jak kamarádi stáli dlouhou frontu na Jardu Jágra, aby jim podepsal dres. Fascinace ikonami bylo to hlavní, co jsem chtěl do filmu vnést, abych charakterizoval to, jak byly děti u nás poblázněné hokejovým boomem.
A kdybyste narazil jako desetiletý kluk na Dominátora...?
Asi bych se těžko zmohl na slovo, pro mě bylo dost těžké jít za ním ve 33 letech do kanceláře a požádat ho, jestli by se za ten film postavil, jestli by na něm chtěl spolupracovat. Říkal, že s tím nemá problém, ale chce, aby to dávalo smysl. To, že tam hrál, byla třešnička na konec našeho úvodního rozhovoru.
Byl jsem opravdu strašně nervózní, když jsem za ním do té kanceláře šel. Než mě tam pustili, koukal jsem na jeho podobiznu z kartonu v životní velikosti. Byla to jedna z nejtěžších schůzek, které jsem v životě měl.
Zápas století s tenisákem a hokejkou z papírnictví. Nový rodinný film se inspiruje duchem Nagana
Číst článek
Jeden ze snů režiséra Dana Pánka se naplnil, film Děti Nagana je v kinech. Co další filmy?
Už se mě někdo ptal, jestli budu dělat dvojku. Myslím si, že ty dvojky, pokračování, málokdy funguje. Pro mě film hezky končí, je to uzavřené. Těžko říct, jestli bych dokázal najít inspiraci psát dvojku, asi bych neměl z čeho vycházet.
Chtěl bych zůstat u rodinných filmů, to je to, co mě fascinuje, baví mě, jak to oslovuje diváky, jak dospělí vzpomínají na své dětství a děti poznávají dětství svých rodičů.
Ve filmu vycházíte z vlastních zážitků z dětství – když se člověk pustí do analýzy, vypíše se z toho, jak to udělat, aby to fungovalo i na diváky, nejenom jako vlastní zpověď?
Hodně jsem se soustředil na to, abych udělal co nejzajímavější dětské charaktery ve smyslu toho, aby se s nimi dnešní děti dokázaly ztotožnit.
A myslíte si, že v době marvelovek se vám to povedlo?
Těžko říct, jestli se mi to povedlo, ale na několika projekcích, kde to sledovali děti s rodiči, děti na konci u finálního zápasu vstávaly, fandily a tleskaly u gólu. Pro spoustu dnešních dětí jsou devadesátky něco vzdáleného, neexistujícího, tak jsem se je snažil tou dobou.
Celý rozhovor si můžete poslechnout v boxu nahoře v článku.
