Televizní zpracování Andělů v Americe z produkce HBO slaví 20 let od své premiéry. Adaptace stejnojmenné divadelní hry Tonyho Kushnera získala řadu ocenění. V Česku ale mohli diváci příběh vidět i díky nastudování v Divadle ABC. „Anděle jsme uváděli k třicetiletému výročí pádu komunismu. Byla to konfrontace s nadějemi a s proběhlým časem tří desetiletí,“ reflektuje uvedení režisér a umělecký šéf Městských divadel pražských Michal Dočekal.

Praha 0:22 17. prosince 2023 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Andělé v Americe měli premiéru v divadle ABC v roce 2019. Považovali jste je za vlajkovou loď první sezony vašeho uměleckého vedení. Ředitel Městských divadel pražských Daniel Přibyl tehdy zmínil, že je tato inscenace riskantní rozhodnutí. Když se díváte zpětně, vyšla sázka na tak náročné dílo?
Nebylo to samozřejmé, ale myslím si, že vyšla. Jakkoliv se necítím úplně komfortně to hodnotit. Z mého pohledu, vzhledem k té zkušenosti, vzhledem k tomu, s jakými herci jsem pracoval, vzhledem k tomu, že to byla moje první inscenace tady v divadle, to byla pro mě dost cenná a zásadní zkušenost.

Je to hra hrozně rozsáhlá. Rozhodli jsme se ji uvést v jednom dlouhém večeru, což velmi riskantní bylo. Měli jsme tu smůlu, že přišel covid, ale přesto jsme ji udrželi na repertoáru poměrně dlouho.

Témata, která inscenace otevírá, jsou důležitá i pro současnou mladou generaci. Dostali jste do divadla i nové diváky, které Městská divadla pražská předtím neoslovovala?
Myslím a doufám, že ano. Městská divadla, jakkoliv ten název je trošku kuriózní, protože většina divadel v Praze je městských, by měla být pro obyvatele velkoměsta 21. století.

Nejsme pochopitelně uzavřeni žádné divácké skupině, ale určitě chceme záběr rozšiřovat a dělat divadlo, které není jenom povrchní zábavou, ale týká se témat, která žijeme a která nás trápí

Andělé v Americe se skládají ze dvou celovečerních her. Nezvažovali jste je uvést ve dvou večerech?
Obávali jsme se, že by to bylo pro publikum ještě náročnější než jeden dlouhý podvečer. Zvolili jsme tuto cestu a teď po několika letech jsme podobný model zopakovali v premiéře inscenace Geniální přítelkyně. To je také obří dílo, jak literární předloha, tak jevištní zpracování.

Věřím, že si to svoje diváky najde, protože je to svým způsobem zážitek. V posledních letech máme čím dál tím víc zkušenost se seriály, které často zahlédneme najednou. Publikum na to jistý trénink má.

‚Blackface‘

Když srovnáváte prostředí, v němž jste inscenaci zkoušeli a ve kterém jste ji derniérovali: vnímáte nějaký rozdíl?
Ten rozdíl jsme tady zmínili. Hra v dost podstatné rovině pojednává o pandemii AIDS. Začali jsme ji zkoušet a premiérovali v době, kdy jsme sice věděli, co slovo pandemie znamená, ale nezažili jsme ji. Ale pak jsme se v ní ocitli.

Nevím, jestli se dá říct, že to bylo prorocké, nicméně tahle zkušenost společenská a celosvětová byla něco, kterou jsme neměli a teď ji máme. V tom ta změna byla velká.

Změnil se během pandemie pro vás osobně význam textu?
Myslím si, že ne. Inscenaci jsme také uváděli v roce 2019 k třicetiletému výročí pádu komunismu. Hra končí v předjaří roku 1990, kdy se celý náš svět měnil.

Jedním z důvodů byla také konfrontace očekávání a naděje, kterou hra na svém konci má, se třemi desítkami let od toho data, kdy ta končí. Pro mě osobně to znamenalo hodně.

Před dvěma lety proběhla českým divadlem kauza Činoherního klubu, který musel stáhnout hru Ujetá ruka, jelikož neměl herce s africkým původem. Tehdy se zvedlo téma „blackface” tzn. barvení tváře bělošských herců. V Andělech v Americe je postava Belize, který je Afroameričan. Pokud se nemýlím, vy jste z počátku k barvení tváře Filipa Březiny, který postavu hrál, také přistoupili. Při derniéře tomu už ale tak nebylo. Reagovali jste tím na událost v Činoherním klubu?
Ano, nejen na tuto kauzu, ale na toto téma a problém. Popravdě řečeno, když jsme to připravovali, tak mě vůbec nenapadlo, že by to mohlo být vnímáno problematicky. V té hře se mluví o mnoha jinakostech, odlišnostech.

5:38

Frustrace, sex a vražda. Státní opera představuje Šostakovičovu Lady Macbeth Mcenského újezdu

Číst článek

Primárně jde o sexuální orientaci, ale tu nemusíte prezentovat, pokud nechcete, potom je tam silné téma židovství, to je podobné, ale v případě jiné barvy kůže to skrýt nemůžete. To mi přišlo důležité.

Filip byl jen trošku snědší, což poměrně podstatný smysl mělo. Během těch let, kdy jsme to hráli, a vzhledem té diskusi, která se tady odehrála, i když v Česku blackface v tom původním slova smyslu tady nikdo neprovozoval, jsme od toho upustili.

I když tu citlivost, kterou na to někdo může mít – v našem kontextu zcela omezeně a minimálně – jsem začal vnímat jako potenciální problém.

Byť mi chvíli trvalo, než jsem se dovtípil, že Belize je Afroameričan, přijal jsem to jako součást divadelní iluze. O to víc ve mně rezonovalo, jak je rasismus odporný, když Roy Cohn urážel Belize.
Jasně, to je nesporná věc. V tom se pochopitelně shodujeme a je to naprosto vyloučená věc.

Divadlo je vyšší umění. Jeho součástí je líčení: hraju homosexuála a nejsem homosexuál; hraju vraha a nejsem vrah; hraju, že jsem černoch a nejsem černoch. Je to součást nějakého fikčního světa. V tomhle ohledu bych byl velmi opatrný.

Neříkám, že se proti tomu vymezuji a že to nevnímám, tak jsme od toho opustili. Ale divadlo v sobě má tento prvek: převlékáme se do kostýmu, hrajeme jiné postavy, a pokud bychom nárokovali, aby identita jakákoliv herců byla souhlasná s tím, jaká je jejich postava, tak se dostaneme do úplných nesmyslných slepých ramen.

Aktivismus?

V jednom z rozhovorů jste řekl: „V té hře jsou homosexuální postavy, ale není nijak aktivistická ve smyslu, že by bojovala za gay práva“. Proč si to myslíte?
Protože se tam jedná o úplně jiné problémy.

Jak tedy vnímáte závěrečná slova Priora Waltera: „Nebudeme se ukrývat, už nebudeme potají umírat. Svět se rychle řítí kupředu, budeme normální občané, ten čas nastal”?
Myslím si, že to není omezené jenom na gay komunitu. Je pravda, že v roce 1990 byla jiná situace všude po světě. A všude po světě se nezměnila. Někde je ta situace kritická a tristní dodneška, možná ještě horší, podívejme se na Rusko.

5:02

Divadelní kostýmy se recyklují. Peněz není nazbyt a šetří se, popisuje uznávaný výtvarník Jelínek

Číst článek

Ale v roce 2019-2021 je situace v Evropě a v Česku úplně jiná, než před 30 lety, takže já ji za aktivistickou hru nepovažuji. Ale to neznamená, že tam téma jiné sexuální orientace a menšinovosti není důležité.

Proč si myslíte, že se ta hra nedostala do Česka už v 90. letech? Překlad, který jste používali, už existoval. Tak proč to trvalo 30 let?
Nedokážu odpovědět. To by bylo na průzkum mezi dramaturgy divadel. Mně to ale nevadí a jsem rád, že jsme to prvenství měli. Ta hra je výjimečná svou kvalitou, tak uvidíme, jestli se v následujícím deseti letech dočkáme ještě nějaké další inscenace.

Jaký je pro vás rozdíl mezi tím, když připravujete inscenaci, která má v Česku dlouhou inscenační historii, například Hamlet, a potom, když přinášíte inscenaci, která se sice ve světě hrála, ale pro českého diváka je to úplně poprvé? Jak nad tím přemýšlíte?
Inscenační tradice je inspirující, ale do jistý míry i omezující, protože některým řešením se chcete vyhnout, protože nejsou vaše. V druhém případě, když to v tom kulturním okruhu svoji tradici nemá, tak na to zřetel brát nemusíte.

Ale nemůžu říct, že by v tom prvním případě to byla svazující okolnost, a v tom druhém by se člověk cítil naprosto svobodný. Musíte vždy řešit ta konkrétní zadání a problémy toho textu.

Johann Foss Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít