Divadlo ve stylu newyorského klubu. Do Violy vrátíme hudbu i poezii, plánuje ředitelka Cibulková
V pražském divadle Viola usedá na dvě židle, vedle herečky je nově i jeho ředitelkou. „Pokud neuvolníte židli, na které furt sedíte, tak si tam nikdo jiný nesedne a nedojde k žádné změně,“ řekla Radiožurnálu Klára Cibulková, jejíž vizi pro Violu inspirují newyorské večery hudební improvizace i historie divadla samotného.
Vy jste udělala konkurz na ředitelku divadla Viola. S jakým konceptem jste do toho šla?
Ten koncept byl odvozen od toho, že jsem si k sobě přizvala režisérku a autorku divadelních her Martinou Kinskou, se kterou léta spolupracuji. Režíruje mě, udělali jsme spolu před šesti lety jeden projekt, který teď bude mít derniéru a který jsem já produkovala a ona napsala a režírovala. Já v tom i hraji se svým mužem a opravdu jí věřím, sedneme si.
Herci jedou na dvě stě procent. Musím se naučit vypínat a rozdělit si čas, kdy nepracuji, líčí herečka a ředitelka divadla Klára Cibulková
A druhým člověkem byl Honza Kučera, protože jsem měla touhu a vizi vrátit do Violy víc hudby, která tam historicky měla své místo, ve spojení s poezií i sama. Takže ten koncept byl opřený o ně dva a i o jejich vize.
My jsme zrovna včera spolu měli tzv. dramaturgickou radu. Kromě toho, že bych tam ráda vrátila texty literární – jak domácí, tak světové – poezie bude a měla by tam mít své místo. A kromě spojení poezie a hudby pak třeba jenom hudbu, takové muzikantské happeningy.
Právě Honza přišel s tím, že spousta herců nádherně zpívá, tak by občas udělal tematizovaný happening: šansonový večer, jazzový večer, dobově tematizovaný, to všechno vymyslíme. Má velký entusiasmus a moc rád se zapojil.
A poezie jako taková také. Jednak bych ráda dělala původní pořady poezie a jednak bych tam ráda pozvala to, po čem tak pátrám a hodlám nakoukávat, co už existuje.
Takže se budete chodit dívat do malých divadel a do klubů?
Ano, ráda bych. Mám už pár tipů, teď to skloubit časově. Takže i to bych tam ráda dotáhla. Plus jsme se včera s Honzou bavili i o dělání jam sessions večerů, protože říkal, že to tady vůbec nikde není, že to neexistuje. Říkal mi právě, že se vrátil nedávno z New Yorku – a já tam také byla na takovém večeru – kde před klubem v deset, v jedenáct večer stojí řada saxofonistů, řada klavíristů a řada kytaristů, jeden po druhém a čekají, až se uvolní místo, aby si mohli zajamovat.
Takže tam jede jazz celou noc.
Ano, ale ono to v té Viole takto bylo. Když jsem pátrala v historii, tak Emil Viklický vyprávěl o tom, jak tam opravdu jako mladý chodil a čekal, až se ve dvě v noci uvolní ten klavír, aby si za něj mohl po těch bardech sednout mohl si zajamovat.
Něco do domu, něco pryč
V té Viole máte přes 20 titulů, myslím, že ve třech hrajete vy. Jeden jsem ještě nezmínila, to je hra Vděk o afázii, což je téma samo o sobě. Vyhodíte jako ředitelka nějakou svoji hru z repertoáru?
Pokud bych cítila, že na to třeba nechodí lidi, že to přestává být atraktivní nebo že to ztratilo svůj vrchol, tak je to otázka ne úplně na mě, ale i třeba na debatu s panem režisérem. Ale já musím říct, že nemám problém se rozloučit s tím, co mám ráda, protože si myslím, že některé věci mají svůj čas.
Divadlo je velký proces, představení se vyvíjí. I když to člověk miluje a je mu líto, že už to nebude, bude zas něco jiného. Takový ten princip: pokud neuvolníte tu židli, na které furt sedíte, tak si tam nikdo jiný nesedne a nedojde k žádné změně. Tak si myslím, že to je normálně evoluce, vývoj. Bude mi to asi líto, ale když k tomu budou argumenty a opravdu by na to mělo dojít, tak nemám problém s tím to stáhnout, protože vím, že tam zas bude něco jiného.
Navíc, do toho divadla se to už pak nevejde, to je jako s hračkami. Když mi děti pořád nosily nějaké plyšáky, tak jsem říkala: fajn, ok, ale nějací musí pryč. Když něco do domu, tak něco musí pryč, jinak se tady za chvíli nehneme.
31:00
Cirk La Putyka slaví 15 let na scéně. ‚Je to náš dvojbob. Jsme pilot a brzdař,‘ říkají bratři principálové
Číst článek
Poetická bublina
Mně se líbí, že se chcete vrátit k poezii. Mají o to dneska lidé zájem?
Já vlastně nevím, jestli jsem v nějaké bublině – určitě jsem...
Já jsem také v bublině, a třeba když si kupuji knížky poezie v knihkupectví, tak tam skoro nikdo není.
Právě teď to zkoumám ze všech stran. Mám kamarády, kteří provozují poezii s hudbou, herce, kteří dělají Charlese Bukowského – na to se právě chci jít podívat, to mě hodně zajímá. Tak mi vyprávěli o tom, jaký to má ohlas, že jsou to fakt krásné večery. Vlastně tento názor slyším z mnoha stran.
Nevím, jestli jsem opravdu v bublině příznivců, ale jsem na to sama zvědavá. Koneckonců teď v květnu tam bude Beata Parkanová režírovat nádhernou sbírku básní Miloše Doležala, který ji napsal na jeden zátah po smrti své ženy.
Při psaní někdy křičím. Na meziválečnou střední Evropu se dívám se závistí, přiznává Miloš Doležal
Číst článek
Dostal za ni Magnesii Literu a nedávno tady seděl.
Ano, je fakt úžasná. Je to proloženo sny jeho ženy a já jsem to přečetla na jeden zátah. Sama jsem zvědavá, protože je hodně melancholická, hodně hluboká, ale neuvěřitelně působivá, co to v té Viole udělá.
Měla by v tom být Jenovéfa Boková, která hraje na housle, a vím, že Beata chce té hudby v tomto smyslu využít. Já se na to moc těším a fakt jsem zvědavá, protože to pro mě bude takový pilotní kus.
Čím byl pro Adinu Mandlovou Hugo Haas a čím je pro Kláru Cibulkovou její vlastní manžel-spoluherec? Poslechněte si celý rozhovor v úvodu článku.
