Čím větší lidi, tím skromnější. Vidět giganty, jak dělají herectví, to je škola, vzpomíná herec Štěpánek
„Byl jsem vychovaný tak, že teprve když je herec hotový, když je doopravdy vybavený tak, jak má být, má tu čest vstoupit do Národního divadla,“ vypráví pro Radiožurnál herec Petr Štěpánek. „Když mě tam potom vyblokovali, byl jsem šťastný a bylo to jedno z nejkrásnějších období mé herecké práce,“ vzpomíná. Od koho se nejvíce naučil? V čem se liší nová podoba Zlatovlásky od té původní?
Pátrala jsem po prapočátcích vašich hereckých výkonů a zjistila jsem, že byly v rozhlase. Tedy nikoli v této budově, ale ve školním rozhlase. Vy jste tam recitoval?
Ne, vůbec ne. To je docela hezká vzpomínka, protože každý si myslí, že podle rolí, co jsem hrál, jsem takový ušlechtilý, hodný, milý kluk. Ale já byl strašný grázlík – dneska se tomu říká ADHD, za nás grázlík.
Pan Werich byl nádherný člověk a co si prožila jeho rodina, je až antická tragédie. Chodil vždycky ke Kulaté bábě, sedl si do výčepu a začal povídat, ale nikdo ho nesměl přerušit. Jakmile ho přerušil, skončil, vzpomíná herec Petr Štěpánek
Díky tomu, že jsem poválečné dítě, kdy se většinou rodiče snažili mít potomky, tak jsem chodil do školy, kde byla třída A, B, C, D a E a já jsem byl takový grázlík, že mě vždycky po určitém čase z „áčka“ přeřadili do „béčka“. A takto jsem v té škole cirkuloval.
Dostal jste se i do „déčka“?
Samozřejmě. A potom jsem jednou za půl roku do školního rozhlasu musel říct, že se polepším. Moje máma mi i schovala žákovskou knížku, kde je napsáno červeným inkoustem, takovým tím učitelským krasopisem: „Dnes byl hodný.“
Bydleli jste v různých místech, ale poměrně zásadní pro vás byla Malá Strana. Řekl jste, že se tam žilo „tak nějak jinak“. Jak? Kdybych se s vámi dostala na Malou Stranu té doby a prošli jsme se po Kampě a okolí, co bych tam viděla?
Viděla byste spokojené lidi, kteří se rádi vidí. Kdybych to měl nějak dokumentovat, tak než jsem z domu došel ke Karlovu mostu, nejméně padesátkrát jsem řekl „dobrý den“ nebo „ahoj“.
Dokonce to bylo tak, že lidi, kteří kolem žili, byli nádhernými figurkami. Třeba tam byla paní, která vycházela z domu pouze na nákup do Mostecké ulice, a to ještě tak, že si vzala ošatku, do ní vysypala hladkou mouku, tam ponořila obličej, a tím se nalíčila na bílo a šla do Mostecké ulice. A nikdo jí neřekl: „Bábo, co to máš na obličeji?“
Po válce každý generál
Pokud se nepletu, na vašeho tatínka se po válce vztahoval tzv. malý dekret jako na Vlastu Buriana. To znamená, že nesměl hrát.
Nesměl hrát a vypadalo to, že končí. Dokonce mi máma řekla, že jsme byli jedni z prvních, kteří měli elektrický holicí strojek, protože všechny břitvy schovala. A pro mě je nejkrásnější, že se o tom nikdy u nás doma nemluvilo. Nebylo to takové to vtahování dětí do problémů, které rodiče mají.
Teprve po letech mi jeden barrandovský osvětlovač dal všechny výstřižky z novin a já jsem si říkal: „Bože můj, že to táta vůbec vydýchal, že ten tlak vydržel.“ Protože po válce je vždycky každý generál. Pohledy byly upřené na herce a herečky – tak to je i dneska. Vezměme si všechny situace, kdy potřebují rychle panáky, které lidi znají, a ty strčí dopředu. Ale pak samozřejmě říkají: „Jděte pryč. Už vás nepotřebujeme.“
2:32
Ředitelem Studia Ypsilon se stane děkan DAMU Tománek. Chce zrušit stávající podobu souboru
Číst článek
Vím, že když měl pak táta první vystoupení v Lucerně, kde udělal takový svůj průřez poezií, monologem, bylo to tak narvané, že lidi stáli.
Jak se vám potom vstupovalo do Národního divadla?
Vždycky, když si na to vzpomenu, mám takový rozpačitý postoj, protože já do Národního divadla nechtěl. Byl jsem vychovaný tak, že teprve když je herec hotový, když je doopravdy vybavený tak, jak má být, má tu čest vstoupit do Národního divadla.
To, že jsem tam vzal hostování, jsem bral jako součást mé divadelní školy. Když mě tam potom vyblokovali, byl jsem šťastný a bylo to jedno z nejkrásnějších období mé herecké práce. Protože vidět všechny ty giganty, kteří kolem mě stáli, vidět, jak „vaří“ a dělají herectví – to je největší škola, jaká může být. A to, že ze strýčků a tetiček jsou najednou kolegové a kolegyně, to je škola.
Jak jste fungoval v Národním divadle, když jste věděl, že jsou tam lidé, kteří možná nějaké to polénko přiložili, když táta nesměl točit?
Byli tam dokonce vůči mně daleko starší kolegové, kteří se mi snažili pořád vetřít do přízně. Říkal jsem si: „Proč, proč? Z jakého důvodu?“ A teprve potom jsem se dozvěděl, že to byli ti sekerníci, kteří tátu chtěli zlikvidovat.
Ale pro mě je to vlastně nejkrásnější poznání – ale to jsem zažil od dětství z Malé Strany, v Ostrovní ulici a podobně –, že čím větší to byli lidi, nejenom kumštýři, tím byli skromnější.
Herectví v očích
Anthony Hopkins, William Dafoe, Timothy Dalton, jeden z Bondů, Martin Sheen. Může se herec něco naučit, když se neustále dívá na ty mluvící hlavy a dívá se jim do úst a do kuchyně?
Hodně. Čím je to lepší herec, čím je lepší scénář, tím víc vidíte, co dokážou. Mě třeba Anthony Hopkins úplně fascinuje svým herectvím. A na druhou stranu je vidět, jak mu režisér věří a dává mu nádherný prostor. Dnešní filmy jsou většinou klipové, strašně rychle stříhají, kdežto když vidíte, že má herec šanci to dohrát a vidíte ty jeho oči… Protože v očích je herectví největší.
„To herectví je tak dobré, že se několikrát stalo, že v záběru omylem nechali mikrofon.“
S Olinkou Walló jsme dělali Shakespeary, to byl Laurence Olivier. A byly to inscenace, což znamená, že se tam člověk má šanci do herectví ponořit. Jsem ještě z generace, kdy se dabing dělal tak, že si člověk mohl zvyknout na tu smyčku, nebylo to jako dneska –všechno digitální a strašná rychlost.
Dělali jsme skoro týden po odpolednech a dopolednech jeden film, takže byl čas. A ten čas je i o tom, že vidíte, co tam herečky a herci dělají. Dokonce je to herectví tak dobré, že se několikrát stalo, že v záběru omylem nechali mikrofon. To herectví je tak silné, že to nezaregistrujete.
Který film s Anthonym Hopkinsem má Petr Štěpánek nejradši? Co byl největší cestovatelský „punk“, který spolu se Zlatou Adamovskou zažili? A jak vypadala premiéra původní Zlatovlásky? Poslechněte si celý rozhovor výše!
