Značná část společnosti by měla zchudnout, ale přitom nechudne. Takový rozpor lze vysvětlit jenom tím, že vládní podpora pro domácnosti je dost velká, aby nebezpečí odvrátila.

Přehrát

00:00 / 00:00

Petr Holub: Největší dávky v historii. Proč je to pořád málo

Koncem roku 2022 rostly důchody o 17 procent, tedy stejně jako inflace, když dosáhla svého vrcholu. Něco podobného lze zjistit u dalších dávek, které využívají ohrožené sociální skupiny, jako jsou dětské přídavky, příspěvek na bydlení nebo na živobytí. V jejich případě je složitější spočítat, o kolik se zvýšila dávka, na kterou měl její příjemce nárok.

Meziroční nárůst o 20 procent však bývá u modelových případů minimum, nemluvě o tom, že se průběžně mění příslušný zákon, aby byla podpora dostupnější.

Do obvyklých nástrojů sociální podpory se přitom nepočítají další opatření, jakými byl mimořádný příplatek na dítě, úsporný tarif nebo cenový strop, nemluvě o podpoře uprchlíkům.

Kdo žádá víc

Souhrnně by se dalo říci, že vláda sociální dávky nikdy v historii tak razantně nezvyšovala, zároveň odpovědní politici a úředníci nikdy neprojevili takovou vynalézavost, komu všemu by bylo možné pomoci.

Proto lze jen těžko pochopit, proč neustává a spíše se vyostřuje kritika, že vláda lidem nepomáhá dostatečně. Patří k práci radikální opozice, že vládu nepřetržitě kritizuje za všechno možné i nemožné, přesto dojem, že vládní pomoc nestačí ani těm nejpotřebnějším, ovládá veřejný prostor bez ohledu na opoziční výkřiky.

Vysvětlit paradox přesto není úplně těžké. V časech pandemie covidu začala vláda Andreje Babiše (ANO) rozdělovat peníze potřebným i nepotřebným, pokud uvedli jen trochu věrohodný důvod, že pomoc potřebují.

Nakonec jsme čelili největší krizi od druhé světové války, a to se na pár stovek miliard nehledí. Dnes se historie opakuje i s odpovídající rétorikou.

V roce 2020 jsme se naučili, že se vyplatí od vlády žádat jakoukoli pomoc. Přitom je dost pravděpodobné, že aspoň část požadavků vláda splní bez ohledu na to, kdo zaplatí náklady.

Dnes tedy společenské i zájmové skupiny používají stejnou strategii, možná ostřejší, protože tentokrát je třeba zlomit pravicovou vládu. Jak se zdá z velikosti rozpočtového schodku, požadavky se daří prosadit zhruba se stejným úspěchem jako při pandemii. Ani při historické výši podpor to logicky neznamená, že se žadatelé uklidní a vládě poděkuji, případně že média přestanou hledat ten lidský příběh člověka zničeného cenami energií. Kdo žádá víc, ten také víc dostane.

Autor je reportér serveru Seznam Zprávy

Petr Holub Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít