Český paradox – čím lepší zdravotníci, tím více obětí
V Česku je nejvíc obětí koronaviru také proto, že má odolný zdravotní systém a vynikající zdravotníky. Tento paradox přesně popsal už na začátku února ekonom Štěpán Jurajda pro Český rozhlas Plus v eseji Vize z krize: „Pokud u nás nebyla zaplněna kapacita jednotek intenzivní péče, nebyl důvod zastavovat rozjetý vlak nákazy.“
„Představme si na chvíli, že bychom měli jen poloviční kapacitu JIP lůžek. Jak bychom dopadli? V rámci strategie promořování bychom zastavovali epidemii na polovičních počtech vážně nemocných, tedy o hodně dříve,“ napsal profesor Jurajda z CERGE-EI.
„Lockdowny by tak přišly dřív, ale byly by zároveň kratší, protože bychom zastavovali méně rozjetý vlak epidemie, kterou lze krotit snadněji a levněji na nižší úrovni šíření nákazy. V tomto myšlenkovém experimentu máme tím více zemřelých a tím tvrdší lockdowny a více oslabenou ekonomiku, čím více máme nemocnic a lékařů bojujících o záchranu nemocných,“ dodal.
V Německu, které má nyní v přepočtu dvaapůlkrát méně zemřelých na covid než Česko, se vše řídí počty nakažených na 100 tisíc obyvatel. Především podle tohoto ukazatele se zpřísňují nebo uvolňují omezení. Česko si zvolilo nelidské kritérium – kapacitu nemocnic a vážných případů. Tedy něco jako vrávorání na hraně propasti. Bohužel do ní spadlo mnohem více nevinných lidí než ve všech evropských zemích, které drží poutníky časem pandemie co nejdál od srázu.
Promořovací politika
V Česku se nikdy od loňského léta nepodařilo díky masivnímu testování a trasování stlačit denní počet nově nakažených pod tisíc a přeměnit chaotické hašení požáru na řízený proces, získat před epidemií náskok. Lidé dlouhé měsíce nemají příležitost říct si, že my a naše vláda jsme to zvládli, máme nákazu pod kontrolou. A prožít psychologickou úlevu.
Nebyl to cíl, vždy stačilo mít ještě nějakou kapacitu v nemocnicích.
A také se nikdy nepodařilo ochránit nejvíce ohrožené skupiny lidí – nejstarší ročníky a klienty domovů seniorů. Zpočátku to bylo velmi obtížné. Při tak rozšířené nákaze to nezvládaly ani civilizovanější země, jako je třeba Švédsko. A když přišla vakcína – vedle lidí 80 a 70 plus a zdravotníků pustili politici dopředu i další mnohem méně ohrožené skupiny. A ti nejslabší zase čekají a umírají.
Paradox výborného zdravotnictví a vysokého počtu obětí epidemie je tedy srozumitelný: zodpovědnost samozřejmě nenesou skvělí zdravotníci, kteří déle než rok profesionálně a neskutečně obětavě slouží pacientům za zlomek odměn, jaké si rozdělují na ministerstvu financí. Vinna je promořovací politika vlády a je jedno, zda příčinou je neschopnost, nebo záměr. To snad jednou zjistí nějaká vyšetřovací komise.
Se smutnou nadsázkou je možné na stále hrozivé počty nakažených a obětí epidemie hledět i optimisticky: Vlastně máme štěstí, že si experti ministerstva zdravotnictví nezvolili za hlavní sledované kritérium vytíženost pohřebních služeb a krematorií.
Autor je šéfredaktor Českého rozhlasu Plus
Výročí 17. listopadu 1989? Musíme si znovu a znovu procházet ztrácením a nalézáním svobody
Martin Fendrych
Moderní technologie jsou mocná zbraň. A nebezpečná
Marek Hudema
Jaderná Ukrajina?
Libor Dvořák
Rusko uhání zpět ke Stalinovi
Alexandr Mitrofanov