Letos jsem byl v jedné mimopražské škole a mluvil tam s dětmi ze sedmých a osmých tříd. Byly ochotné poslouchat a taky se ptaly. Nejvíc je zajímalo, kolik jsem bral jako topič a kolik peněz by to asi dělalo dneska, kolik stálo pivo a jestli jsme směli jezdit do zahraničí.

Přehrát

00:00 / 00:00

Martin Fendrych: Výročí 17. listopadu 1989? Musíme si znovu a znovu procházet ztrácením a nalézáním svobody

Taky chtěly vědět, co před revolucí nebylo k dostání, čeho bylo málo. Když jsem řekl, že málo bylo hlavně svobody, chtěly vědět, jakých věcí bylo málo. Že se mohly stát i fronty na toaletní papír je zjevně překvapilo víc než nedostatek svobody.

Jak jsem tam stál a odpovídal, došlo mi, jak nepřenositelná a vlastně i nepředatelná je má totalitní zkušenost. Tyhle děti se narodily do úplně jiného světa a většinou zřejmě rodičům z rodin, které za komunistů žily dost podobně, jako žijí dneska. Minulému režimu se zdrcující většinou nevzpouzely. Změnu v roce 1989 vzaly jako šanci, že se brzy budeme mít stejně dobře jako západní Němci, že budeme mít taky bavoráky a mercedesy. To se tak úplně nenaplnilo.

Svoboda bude chybět

Těžko dětem předáte euforický pocit z toho, že ten dusivý, člověku nepřátelský režim najednou skončil. Těžko předáte tu úlevu, že vám najednou nehrozí vazba a kriminál jenom za to, že říkáte, co si myslíte.

Máte před sebou generaci, která těžko pochopí i tak banální věci jako byl samizdat, rozšiřování zakázaných novin, knih, informací, elpíček. Oni mají mobily a v nich dostupné všechny možné sociální sítě, kde mohou ve vteřině sdílet cokoliv.

Až budou větší a půjdou demonstrovat, svolají se přes TikTok, Instagram nebo jinou síť. Pokud tedy půjdou za něco demonstrovat. Xerox a sítotisk je pro ně něco jako knihtisk Johanna Guttenberga. Hudbu, jakoukoli hudbu, najdou třeba na Spotify, filmy na streamovacích službách jako Netflix, Disney+, HBO Max, SkyShowtime a dalších. Jsou obklopeni a zasypáni tisíci možnostmi.

Jiný svět, zásadně jiný svět než ten před rokem 1989. Ale jedno má společné, pořád jde o svobodu. Když ji máte, je tak samozřejmá jako voda pro rybu. Když ji nemáte, ryba leží na suchu a lapá po dechu.

Moje babička vyprávěla o tom, s jakým nadšením slavila založení republiky v roce 1918. Máma vyprávěla, jak úžasný byl pocit osvobození po druhé světové válce. A taky vzpomínala na roky 1967 a 1968, na uvolnění za minulého režimu. Moje generace slaví listopad 1989. Musíme si tím zřejmě procházet znovu a znovu, opakovat ztrácení a nacházení svobody.

Je dost možné, že si tím budou muset projít i dnešní děti ze sedmých a osmých tříd. Může se stát, že svobodu, která je pro ně naprosto samozřejmá, ztratí. A bude jim chybět, budou ji znovu hledat.

Autor je komentátor Aktuálně.cz

Martin Fendrych Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít