V současném Česku se to dá perfektně demonstrovat na chování hnutí ANO vedené Andrejem Babišem. Ten, ještě před vstupem do politiky, patřil mezi nadšené zastánce eura.

Přehrát

00:00 / 00:00

Petr Honzejk: Otočky Andreje Babiše a věta, kterou od populistů nikdy neuslyšíte

„Euro musí být klíčové téma pro jakoukoliv budoucí vládu. Když vám kurz koruny skáče pořád nahoru dolů, nemůžete nic plánovat. Nechápu, proč to politici konečně nepochopí,“ řekl v roce 2009 v rozhovoru pro Hospodářské noviny.

Nyní je Babiš, coby politik, zásadním odpůrcem společné evropské měny a je jednoduché pochopit proč.

Proti euru je většina české populace a jeho podporou se dá politicky jen ztratit. Že by euro, přesně v souladu s původním Babišovým postojem a podle názoru většiny firem, pomohlo českému exportně orientovanému byznysu a tím zprostředkovaně i ekonomice? To je úplně jedno.

Důležité pro populisty není to, co je dlouhodobě perspektivní, jediným kritériem je momentální výhodnost.

Proto od nich mimochodem také nikdy neuslyšíte větu: „To a to je nyní nepopulární, ale musíme to udělat, protože je to nutné pro budoucnost.” Což je vidět třeba na tom, jak odmítavě se staví k projektům zohledňujícím budoucnost, jako je reforma důchodů či šetření ve veřejných financích.

Korespondenční volba

Ale zpět k populistickým otočkám v zájmu politické výhodnosti. Není to tak dávno, co hnutí ANO vehementně prosazovalo možnost usnadnění výkonu volebního práva pro Čechy pobývající v zahraničí.

„Zjednodušíme volební pravidla, včetně zavedení korespondenční volby,” psalo se v programových prohlášeních vlád Andreje Babiše v roce 2018. A nyní? Korespondenční volba je podle hnutí ANO čiré zlo, ohrožení demokracie. Důvod k otočce je opět jasný.

Andrej Babiš a spol. zjistili, že ze zahraničí jim přichází jen minimum hlasů, naopak tam bodují jejich hlavní soupeři. A tak dělají všechno pro to, aby přijetí korespondenční volby zabránili.

Jistě se dá říci, že účelové otočky dělají všechny strany. Třeba ODS, která historicky vždy odmítala přímou volbu prezidenta a Václav Klaus ji nazýval výrazem nevíry v parlamentní systém, ji najednou v roce 2002 začala prosazovat proto, že měla pocit, že by právě Václav Klaus nemusel v parlamentní volbě projít.

Nebo jiný příklad: Petr Fiala býval poněkud skeptický ke korespondenční volbě a nyní ji podporuje. Příkladů bychom našli řadu, třeba ve formě proslulých lidoveckých otoček.

Jenže rozdíl mezi standardními stranami a populisty je v tom, že standardní strany se sice občas popírají, ale ochota k sebepopření není podstatou jejich existence. Můžete si být jisti, že například ODS bude vždy ideově doprava, lidovci budou vždy stavět na křesťanských hodnotách a tak dále.

Naopak populisté jsou čistě bezhodnotoví; jsou to prázdné balóny ochotné samy sebe se kdykoli napnit jakýmkoli obsahem, který bude většině společnosti po srsti.

Centrálně daná jistota

A ještě jeden rozdíl mezi populisty a standardními partajemi. U populistů panuje vždy absolutní jednota, daná centrálně.

Zatímco třeba v ODS najdeme jak odpůrce, tak zastánce eura a síla obou táborů se mění, v hnutí ANO panuje v náhledu na většinu zásadních záležitostí jednota, řízená tím, co si zrovna myslí Andrej Babiš.

Ochota se kdykoli přizpůsobit nejen náladám společnosti, ale i šéfovi patří mezi základní osobnostní výbavu každého člena populistické formace.

Co si z toho všeho vzít? Možná otázku, jestli je pro řízení státu z dlouhodobého hlediska lepší oportunismus stavící na tom, co se momentálně líbí a co je pohodlné. Nebo politika stojící na držení se alespoň nějakých zásad, ač to momentálně nemusí být zcela příjemné či výhodné. Odpověď je samozřejmě na každém z nás.

Autor je komentátor Hospodářských novin

Petr Honzejk Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít