Čert vem vynaložené miliardy, pokud aspoň trochu a na čas zkvalitnily život tamnímu obyvatelstvu. Smutnější to je s životy, a to i českými, které si utopická mise vyžádala.

Přehrát

00:00 / 00:00

Lukáš Jelínek: Před kuráží dávají čeští politici přednost alibismu

Potvrdilo se, že podle našich představ může Afghánistán fungovat, jen když tam budeme trvale přítomni – což ale není cesta ke stabilnímu a suverénnímu státu. Mohli jsme se jen sázet, zda dřív dojde trpělivost Afgháncům, nebo voličům v USA a dalších státech NATO. Žádný div, že o stažení se zpět hovořili za oceánem republikáni i demokraté. Slabost západních zemí radikální Tálibán ve finále jen povzbudila.

Je s podivem, že situace došla tak daleko. Copak nestačila někdejší podobná zkušenost Sovětského svazu? Neměli čeští politici varovat své kolegy, že se vydávají do slepé uličky? Nepřevážil u nich pocit, že jsme malí, nevýznamní a zbývá nám jen držet pusu a krok s těmi většími a silnějšími?

Důležitý cíl

Jenže když už jsme se stali loajální součástí afghánské mise, je naší povinností za ni nést spoluodpovědnost, nezavírat oči nad následky a neodtahovat pryč ruce, které by naopak měly pomáhat. To my jsme Západ, to my jsme NATO, to my jsme Evropská unie.

Schovávat se za záda druhých nebo se tvářit, že nás se problémy Afghánců, kteří prchají před Tálibánem, netýkají, by bylo zbabělé.

Převzato z Plusu

Hloupé a necitlivé věty jako „odmítáme platit dluhy za americké agrese a invaze, jde o americkou válku, tak ať si je zachrání Američani,“ by ostatní politici měli nechat jen Okamurovým extremistům. Leč ani vláda se nevyznamenala. Vystačit si s irským příslovím, „když se nemáš k pomoci, alespoň ruce zalamuj a procítěně sténej“, ale nemůže.

Babišův kabinet musel mít s předstihem dost informací, jak situace v Afghánistánu eskaluje, přesto se osudem tlumočníků a dalších spolupracovníků našich jednotek zabýval až na poslední chvíli.

Vstřícnost projevil k těm, kteří s námi mají platný kontrakt. Ty, co stáli po našem boku předtím, pustil ze zřetele.

Na každém životu záleží. Jde ale o to, abychom se zanedlouho nechvástali hrstičkou zachráněných Afghánců, ačkoli jsme mohli otevřít náruč mnohem většímu počtu. Jenže v tom okamžiku by už byla v plném proudu debata o přijímání uprchlíků. A za ně zde horuje málokdo.

SPD je ostře proti, ANO a ČSSD se přetahují, kdo z nich postavil hráz proti migraci, vůči unijním kvótám se vymezuje celé parlamentní spektrum. Politici TOP 09 nebo KDU-ČSL se nesměle přimlouvají aspoň za děti a prověřené jedince, činí tak ale jen na půl úst, aby nemohli být obviňováni z hazardování s naší bezpečností.

Přestože totiž nejsme vyhledávanou destinací běženců, voliči podle sociologických šetření řadí bezpečnost v souvislosti s migrací mezi stěžejní témata, podle nichž se budou u voleb rozhodovat.

Co kdyby to ale politici zkusili na občany jinak? Nezaimponovali by jim, kdyby se začali chovat kurážně a zásadově? Alibistické výmluvy, že budeme pomáhat těžce zkoušeným lidem v místě jejich původu a ideálně penězi, což je nejpohodlnější, za chvíli v rozbouřeném světě stačit nebudou.

Ostatně, za rok nás čeká předsednictví Evropské unie. Vláda jako o naší prioritě mluví o stabilizaci západního Balkánu. Jde o důležitý cíl. Ale možná budeme okolnostmi postaveni ještě před náročnější úkoly. Buďme na ně připraveni a nepoměřujme je domácími žebříčky popularity.

Autor je politický analytik

Lukáš Jelínek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít