Nejpřehlíženější migrační krize. ‚Z Venezuely lidé odchází hlavně kvůli hladu,‘ říká odborník
Od roku 2015 opustilo Venezuelu přes sedm milionů lidí, uvádí nová zpráva OSN. Pode některých odborníků se jedná o jednu z nejpřehlíženějších uprchlických krizí. Po letech vlády Huga Cháveze a jeho následovníka Nicoláse Madury se z prosperujícího bohatého státu stala země, kde mnoho lidí padá pod hranici chudoby. „V ‚plných‘ obchodech si Venezuelané nemůžou nic dovolit,“ říká iberoamerikanista Josef Opatrný v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz.
Kdo jsou lidé, kteří utíkají? Jsou spíše chudší, nebo naopak majetnější?
Ti majetnější už utekli. Lidé z Venezuely odchází už od přelomu tisíciletí. Vždy to byla imigrační země, ale dříve lidé do Venezueley přicházeli. Změnilo se to právě na začátku tisíciletí, kdy začal tehdejší socialistický prezident Hugo Chávez s velkými represemi. Tehdy emigrovali spíše ti lépe postavení nebo kvalifikovaná pracovníci.
Chávez podporoval chudé vrstvy, takže emigrace kolem roku 2010 byla minimální. Pak v roce 2013 začala krize a ekonomické problémy, kterých se Chávez již nedožil. A za vlády jeho následovníka Nicoláse Madury je to stále horší a horší.
Dohoda USA a Mexika o novém režimu pro migranty z Venezuely. Američané jich přijmou 24 tisíc
Číst článek
Dnes se uvádí, že z Venezuely odešlo přes sedm milionů lidí, což je obrovské číslo, když si vezmete, že v zemi žilo necelých 30 milionů lidí.
Změnila se tedy nějak motivace uprchlíků právě po krizi, která odstartovala v roce 2013?
Jak jsem zmínil, dříve utíkali spíše majetnější, jelikož Chávez po nástupu podporoval nižší vrstvy. Dnes je ale životní úroveň v zemi stále nižší a to platí téměř pro všechny vrstvy obyvatelstva. Nyní utíkají lidé, kteří jsou utiskováni a ocitají se pod ekonomickým tlakem.
Země má velké problémy ve zdravotnictví nebo v obchodech. Režim samozřejmě prezentuje, jak je situace dobrá, jak jsou plné obchody, což je sice pravda, ale zboží je tak drahé, že na něj běžný Venezuelan vůbec nedosáhne.
Pokud chcete mít nyní ve Venezuele nějaké prostředky na normální život, potřebujete mít příbuzné v zahraničí, kteří vám peníze posílají, nebo musíte mít potřebné legitimace, že jste příznivci režimu, na základě kterých vám udělují příděly pro základní přežití.
Ve Venezuele je také velký nedostatek elektrického proudu, k vypínání energie dochází téměř denně. Musíme také myslet na to, že na takové problémy nebyla Venezuela vůbec zvyklá.
Humanitární krize
„Ve Venezuele je hladomor srovnatelný s Kongem, počet uprchlíků srovnatelný se Sýrií nebo Ukrajinou a korupce srovnatelná s tou v Somálsku,“ uvedl pro CNN en Español David Smolansky, komisař generálního sekretariátu Organizace amerických států.
Situace Venezuely je ale do jisté míry daná tím, za co Maduro ani Chávez úplně nemůžou. Když vstupoval Chávez do politiky, říkal, že se předchozí vlády „dopustily zločinu“ na venezuelském lidu, protože připustily, aby byla venezuelská ekonomika a export z 80 % vázaný na ropu. Dnes je to téměř 96 %.
Další věcí je, že Chávezův režim rozdal peníze a ropu kamarádům, například Kubě. Navíc většinou vyváželi ropu za takzvaný „malý peníz“. To vše je součástí toho dnešního venezuelského problému.
Když se ale vrátíme k aktuální situaci, nejvíce lidé odcházejí kvůli hladu. Zásobovací situace je nyní velmi komplikovaná a lidé se to jednoduše snaží vyřešit tím, že odejdou.
Kam míří?
Obecně se uvádí, že utíkají do sousedních zemí. Existuje velká komunita Venezuelanů i ve Španělsku, to jsou ale spíše ti, kteří tam mají kontakty a mohou si to dovolit. To jsou například i političtí kritici Madurova režimu, kteří se ve Španělsku mohou dobře uplatnit.
Kromě Španělska se snaží politická opozice zmizet i v Mexiku, což je země, která je už delší dobu nakloněná politickým exulantům.
Lidé, co jsou na tom hůř, odcházejí blíže, nejčastěji například do Kolumbie, která má s Venezuelou rozsáhlou hranici. Což je paradox, protože dříve před 30 nebo 40 lety naopak byla Kolumbie zemí, odkud lidi odcházeli právě do Venezuely. Cesta do Kolumbie je pro Venezuelany velmi jednoduchá, hranice je dlouhá a otevřená, někdy ani nepotřebují lístek na autobus. Tam pak čekají, jestli budou moct jít někam dál, nebo se v Kolumbii uchytí.
Dále je to Brazílie, se kterou má Venezuela také velkou hranici. Tam situaci trochu komplikuje jazyk, jelikož v Brazílii se mluví portugalsky, přestože jazyky jsou příbuzné a v některých pohraničních oblastech se mluví takzvanou portuñolštinou, tedy směsicí španělštiny a portugalštiny.
Relativně velká komunita je také v Ekvádoru, Peru, ale také například v Chile, což může být překvapivé vzhledem k tomu, že je od Venezuely už poměrně daleko. Bývalý chilský prezident Sebastián Piñera byl ale k venezuelským uprchlíkům velmi vstřícný.
Většina lidí, kteří takto překročí hranice, jde bez papírů. Ve všech těchto zemích samozřejmě představují imigranti zatížení sociálního systému, jsou to desítky a stovky tisíc lidí. To je obecný problém, jelikož lidé, kteří teď utíkají, jsou většinou nekvalifikovaní pracovníci, kterých mají například v Kolumbii dostatek. Když byla vlna migrace nižší, byli například Kolumbijci schopni je přijímat. Teď už je to podstatně horší.
A po odchodu se jejich situace opravdu zlepší?
Je pravda, že ekonomická situace latinské Ameriky obecně není nejlepší, přestože existují výjimky jako například Uruguay, kde jsou lepší sociální a politické podmínky.
Podívejme se ale na situaci ve Venezuele, kde jsou velmi omezené příděly, nebo člověk musí mít dolary, aby si vůbec mohl něco koupit. Můžeme říct, že v ostatních zemích latinské Ameriky se situace zlepšuje, zatímco ve Venezuele je to jenom horší.
Oficiální statistiky hranice chudoby dnes vůbec nemáme, režim je přestal zveřejňovat od roku 2015, ale určitě se situace zhoršuje, přestože venezuelská propaganda samozřejmě ukazuje fotografie lidí, kteří jsou šťastní, že se do Venezuely vracejí a podobně.
USA nyní začíná některé venezuelské uprchlíky vracet zpátky do Mexika, jakou výzvu tato krize představuje pro vládu amerického prezidenta Joea Bidena? Připomeňme, že Spojené státy neuznávají prezidentsví Nicolase Madury.
Je to pro něj opravdu velká výzva. U Spojených státu je ještě jeden problém, celkově americká společnost byla proti Madurově a Chávezově režimu už od začátku, protože hlásali budování socialismu 21. století.
Dříve Madurův režim americká administrativa opravdu bojkotovala. Před několik týdny však přijela americká delegace do Caracasu jednat o dodávkách ropy. USA dříve blokovaly placení venezuelské ropy na mezinárodních trzích. Dnes je ale hlavním nepřítelem Rusko, proto jsou Spojené státy k venezuelskému režimu o něco vstřícnější.
Jaké je východisko z této krize? „Vyřešil“ by ji pád Madurova režimu?
Před pár lety, řekněme v roce 2019 nebo 2020, viděla venezuelská opozice i společnost naději, že Madurův režim musí skončit. Já jsem ale na pochybách, že režim opravdu padne, jelikož drží moc pevně v rukou. Dokud bude Madura podporovat armáda, která má ve společnosti nejsilnější postavení v historii Venezuely, neexistuje naděje, že se cokoli změní.
Co by se muselo stát, aby mu armáda přestala být loajální?
Osobně si myslím, že to není možné. Režim, který Maduro představuje, existuje i na Kubě od roku 1961 dodnes. Armáda, hlavně generálové nebo plukovníci, se nikdy neměla tak dobře, jako teď, takže se pozice nebude chtít pustit.
Navíc se objevují další skupiny, které Madura, a předtím Cháveze, podporují. Jsou to například Colectivos (venezuelské polovojenské jednotky, pozn. redakce), nebo FAES, což je militantní dobře vyzbrojená jednotka (složená převážně z kriminálníků a vězňů, pozn. redakce), která chodí v černém a v lidech opravdu vzbuzuje strach. Všechny tyto jednotky jsou plně loajální režimu, protože je nechává si dělat, co chtějí, například Colectivos v některých čtvrtích prakticky vládnou.
Naděje, že se situace promění k lepšímu, je už dnes velmi omezená. Navíc nevím, pokud by teoreticky režim padnul, co by Venezuela dělala. Její ekonomika je zcela rozvrácená, vše je orientované pouze na ropu, která zcela vytlačila ostatní exportní suroviny a těžko říct jak dlouho by trvalo tu infrastrukturu vybudovat zpátky.
