Spousta Američanů volá po diktátorovi. Rozdělenost společnosti je bezprecedentní, říká novinář Jan Kaliba
Jan Kaliba v současné době působí jako klimatický zpravodaj, dělal ale i sportovní novinařinu a šest let byl zpravodajem Českého rozhlasu ve Spojených státech amerických. Právě z těchto zkušeností čerpá ve své aktuální knize Zápas o Ameriku. „Je velmi běžné na ulici ve Spojených státech potkat člověka, který stále věří tomu, že volby v roce 2020 byly ukradené,“ popisuje Kaliba. „To jsou běžní lidé, běžní Američané,“ zdůrazňuje.
Přede mnou na stole je kniha Zápas o Ameriku, dovolím si z ní citovat: „Byl to Washington DC 6. ledna 2021. ,Pověste zrádce!‘ křičí starší muž a nad hlavou drží transparent stejného znění, ,hang the traitors‘. Lidé v davu kolem něj souhlasně přikyvují a někteří výzvu nadšeně opakují.“ Dva měsíce po amerických prezidentských volbách – jaké to tam bylo v tom davu, když se útočilo na Kapitol?
Bylo to hrozně zajímavé. Byl jsem v takovém reportérském rauši a samozřejmě hlavně s odstupem jsem si uvědomoval, jak to bylo děsivé. Hlavně z toho důvodu, že si člověk uvědomil, jak vlastně jeden člověk, jedna lež, jedna dezinformace umí způsobit něco takového, jako je útok Američanů na vlastní zákonodárný sbor. Něco naprosto bezprecedentního, co by mě ani nenapadlo, když jsem tam přijížděl, že toho budu svědkem, byť jsme věděli, v jakém stavu ta země je.
„Jsme o hodně víc individualistická společnost, než je ta jejich. Máme úplně jiné přemýšlení, úplně jiný vztah třeba k půdě. Pro ně se půda nedá vlastnit, půda je něco, co dává život,“ říká o komunitách původních obyvatel USA Jan Kaliba
Ty jsi jako novinář chtěl porozumět příznivcům Donalda Trumpa, a tak jsi hodně cestoval, se spoustou lidí jsi mluvil. Rozumíš jim?
Vlastně nevím. Těch motivací a důvodů, proč lidé volí Donalda Trumpa, je samozřejmě spousta. Volilo ho v těch posledních volbách 74 milionů lidí, takže si dovedeme představit, že těch motivací musí být spousta. Je velmi možné, že vyhraje příští prezidentské volby ve Spojených státech, což můžeme očekávat, že by tu zemi – a tím i svět – dost změnilo.
Kognitivní disonance
Možná by ji změnilo to, kdyby ty volby nevyhrál, protože já jsem pochopila, že ta lež o ukradených prezidentských volbách je v americké společnosti docela silně zakořeněna.
To bylo zajímavé pozorovat. On samozřejmě to, že volby vyhrál, i když je prohrál, nepoužil poprvé. Připomeňme rok 2016, úplně na začátku toho volebního cyklu v primárkách, kdy to první volební shromáždění v Iowě prohrál s jiným republikánem, Tedem Cruzem, a tenkrát to byla taková noticka na okraji – vlastně úsměvná. No, ale pak se mu ta rétorika hodila v tom roce 2020. On na to své příznivce připravoval celý rok. Natáčel jsem o tom reportáže.
„Desítky a desítky milionů lidí v Americe věří tomu, že ty volby byly skutečně ukradeny.“
Posluchači mohli slyšet, že hrozně napadal třeba korespondenční volbu, dlouho dopředu říkal, že vyhraje velkým rozdílem a prohrát může, jenom pokud půjde o podvod. Někteří lidé ho až nábožně vzývají a obdivují, takže věděl, že se mu může vyplatit zasít to semínko.
Po těch událostech 6. ledna je nejvíc fascinující – a je to podle mě jeden z hlavních příběhů Ameriky posledních čtyř let – to, že obrovská část společnosti tuto událost neodsoudila, že pro ni jsou ti lidé, kteří násilně vnikli do Kapitolu a pokusili se o převrat, mučedníci. Připomeňme, že spousta jich dnes sedí za mřížemi, je odsouzená. Desítky a desítky milionů lidí v Americe věří tomu, že ty volby byly skutečně ukradeny a že se tedy americká společnost, a to – jakkoli byla předtím rozdělená – je teď bezprecedentní, neshodne ani na tom úplně nejzákladnějším, a to je legitimita té základní demokratické instituce, tedy voleb.
A ty ses na to neptal – jak něčemu takto iracionálnímu mohou lidé věřit – když jsi s nimi mluvil?
Já jsem se na to samozřejmě ptal, ale odpovědi byly vlastně stále stejné. A to se nebavíme o nějakých vyšinutých jedincích nebo lidech, kteří podléhají konspiračním teoriím. Takových je samozřejmě mezi příznivci Donalda Trumpa také spousta a slyšíme na jeho mítincích, že spoustu těch teorií on šíří – nejenom tu volební.
2:48
‚Byl to poslední Trumpův vzdor.‘ Útok na Kapitol byl podle výboru vyvrcholením pokusu o převrat
Číst článek
Ale to jsou běžní lidé, běžní Američané. Jsou jich podle průzkumů zhruba dvě třetiny republikánů, tedy zhruba třetina dospělé populace. Takže je velmi běžné na ulici ve Spojených státech potkat člověka, který stále věří tomu, že volby v roce 2020 byly ukradené, protože – a to je asi to nejzákladnější – je to zkrátka z hlediska nějaké kognitivní disonance jednodušší než připustit, že bych toho, kterého jsem tak obdivoval, který třeba tak souzní s mými politickými názory, měl mentálně opustit a vzdát se jeho podpory, protože překročil nejzákladnější pravidla demokratické společnosti.
A připusťme i to, že spousta Američanů volá po pevné ruce, volá po diktátorovi, volá po rozboření toho ústavního pořádku ve Spojených státech, volá po vyhození státních úředníků z institucí, jako je FBI a CIA, a jejich nahrazení naprosto loajálními lidmi, jejichž hlavními kvalitami by mělo být, že jsou také pro trumpismus.
Čtyři komunity
Ty ses v knížce zaměřil na čtyři komunity: Američany, Afroameričany, příznivce Donalda Trumpa a taky obyvatele, kteří žijí v blízkosti hranic s Mexikem. Nemůžeme postihnout všechny skupiny, tak jsem si vybrala domorodé Američany. Byl jsi v rezervaci Juroků, což je jeden z mnoha původních národů. Byl jsi tam natáčet a říkal jsi, že jsi nikdy nezažil nic těžšího než se jim přiblížit.
Mají v sobě často takovou přirozenou nedůvěru, a je to asi pochopitelné z jejich pohledu, protože si prošli genocidou. Tuším, že jich bylo před sto lety jenom asi 300 tisíc, po těch staletích dobývání jejich území. Přišli o svoji zemi, dodnes se musí bít za svá práva… Takže ano, setkal jsem se s tím u nich opakovaně, že byli velmi podezřívaví, velmi si ověřovali, co a jak chci natáčet, jak se to bude prezentovat navenek a tak dále. Kolikrát si říkám, že to bylo možná složitější než se dostat k nějakému kongresmanovi.
„Pro ně se půda nedá vlastnit, půda je něco, co dává život.“
Ta současnost není nijak růžová, alespoň podle toho, co píšeš, a i podle toho, co se obecně ví. Já tady mám citát z knížky, kdy ti jeden muž, částečně Lakota, částečně Komanč říká: „Čistá voda a čistý vzduch pro potomky. Mají na ně právo. A nejen oni, ale všichni lidé. Pro nás je to přímé ohrožení, protože je jen otázkou času, kdy na našem území dojde k další havárii ropovodu, což bude katastrofa, která zničí naši vodu.“ Proč neumíme přemýšlet jako původní obyvatelé? Jsme chamtiví?
Asi ano, jsme o hodně víc individualistická společnost, než je ta jejich. Máme úplně jiné přemýšlení, úplně jiný vztah třeba k půdě. Pro ně se půda nedá vlastnit, půda je něco, co dává život. Oni často nazývají celý kontinent nebo vlastně celou planetu Želví ostrov, což vychází z nějakého mýtu zrození. A jsou hodně spirituální, jsou třeba vděční za to, že druhý den vyjde slunce. Jsou vděční za to, co nám příroda nabízí, bez čeho bychom se neobešli, a mají to v sobě každý den.
Myslím, že my to máme hodně zautomatizované a už o těchto věcech nepřemýšlíme. Takže teď v té ekologické krizi, kterou prožíváme, se někteří trochu – a je to třeba znát na klimatologických nebo biodiverzitních konferencích – vracíme k tomu jejich poznání. A spousta lidí se za nimi jezdí radit a studovat, jak pečovat o přírodní druhy, jak pečovat o krajinu a jak přemýšlet o Zemi, abychom tady mohli žít i nadále.
Proč by Jan Kaliba ve Spojených státech už nechtěl žít? Jak se dostal k práci klimatického zpravodaje? A na čem teď pracuje? Poslechněte si celý rozhovor.
