Jak si s odstupem několika desítek hodin vyložit postup prezidenta? Jako vážný pokus ovládnout politickou scénu, nebo jako jakousi výstrahu? Protože asi musel počítat s tím, co rozpoutal.
Právě racionalizace nám zatím stále uniká, byť nová fakta vyvstávají na povrch, ale pořád není jasné, jaký byl zamýšlený motiv prezidenta Jun Sok-jola, protože bylo jasné, že tento krok byl odsouzený k neúspěchu.

Nyní se rýsuje několik scénářů. Jedním z nich je mimo jiné i to, že by k vyhlášení stanného práva mohlo znovu dojít, že by tohoto prostředku mohl prezident znovu využít. Další samozřejmě opačný scénář je, že by prezident mohl sám odstoupit nebo že se podaří během víkendu, protože tam je nějaký poměrně senzitivní malé časové okno, kdy se tak může učinit, že by k odvolání vyzvalo Národní shromáždění na základě hlasování, které očekáváme v následujících 72 hodinách.

Prezident Jun Sok-jol je označovaný za konzervativce tvrdé linie, ujal se úřadu předloni po volbách, které vyhrál s rekordně těsnou většinou hlasů. Od letošního dubna měl výrazně omezené pole působnosti po drtivém vítězství liberálních opozičních sil v parlamentních volbách. Jeho vláda nebyla schopná prosazovat nové zákony, narazila s návrhem rozpočtu a mohli bychom pokračovat. Úterní krok, vyhlášení stanného práva, jihokorejský prezident obhajoval snahou bránit se proseverokorejským komunistickým silám. Předložil pro takovéto tvrzení nějaké důkazy?
Když vezmeme tuto konkrétní situaci, tak zatím prezident nevysvětlil linku mezi hrozbou severokorejskou a vnitřní domácí politikou, ale musíme rozumět také trochu kontextu politického diskurzu v Jižní Koreji, kde obvinění z proseverokorejských hlasů znamená tradičně obvinění opozice nebo protivníků.

A v minulosti právě bohužel v diktátorských autoritářských režimech v 70. a 80. letech to bylo právě používáno k diskreditování jakýchkoliv opozičních a protistátních hlasů. Mimo jiné v proslovu byla linka poměrně jasná: protistátní síly, proseverokorejské síly. Domnívám se, že implicitně je tím řečeno, že jsou to síly proti prezidentovi a jeho nejbližšímu také rodinnému okolí.

Už jste mluvila o diktátorských režimech Jižní Koreji v 70. a 80. letech. Pohled do historie říká, že stanné právo v této zemi bylo naposledy zavedeno v roce 1980 po tom, co se stal obětí atentátu tehdejší vojenský diktátor Pak Čong-hui. Co úterní dramatické hodiny vypověděly o povaze a základech jihokorejské demokracie, která byla obnovena na konci 80. let, tedy před necelými 40 lety?
Je to relativně mladá demokracie, ale je vybudovaná bojem Jihokorejců, kteří jsou velmi citliví na její ohrožování. Lze uvažovat o nějakých tradičních konfuciánských hodnotách hierarchie a respektu k výše postaveným.

Dnešní jihokorejská generace je velmi citlivá na jakékoliv autoritářské postupy. Pak Čong-hui, mimo jiné otec bývalé jihokorejské prezidentky, je velmi kontroverzní osobou. Kromě jeho velmi šťastných ekonomických politik, které zahájily zázrak na řece Han, jak nazýváme báječný ekonomický pokrok, který Jižní Korea udělala, když z válkou zbídačené země po korejské válce se dostala až na jedenáctou nejsilnější ekonomiku světa.

Kromě této šťastné volby v ekonomických proexportně orientovaných politikách tak na domácí půdě šlo o diktátorské autoritativní prvky řízení a pronásledování oponentů.

Tomáš Pancíř Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít